„V rámci našeho projektu měli studenti možnost napsat své starosti anonymně na papír a vhodit je do uzamčené černé skříňky. Okamžik, kdy se celý sál ztišil a stovky mladých lidí se najednou svěřovaly kousku papíru, byl pro mě hlubokým a nezapomenutelným momentem. Ukázalo to, jak obrovský vnitřní přetlak v sobě nosí.“
Vždy se snažila dělat věci naplno. A také trochu jinak než všichni ostatní. Jana Jančík vede taneční studio FREE DANCE už 28 let. Za tu dobu vychovala několik generací dětí, jimž se tanec vryl nejen do všech svalů celého těla, ale i hluboko do duše. Přestože si ona sama plně uvědomuje, že věk není jen číslo, stále všechny kolem dokáže inspirovat neobyčejným zápalem pro hudbu a tanec. A výsledky se vždy dostavily. Její taneční studio FREE DANCE reprezentovalo město Prostějov na těch nejprestižnějších tuzemských i zahraničních soutěžích, kde posbíralo neuvěřitelné množství vavřínů.
* Nedávno jste získala prestižní cenu časopisu Vogue. Za co vlastně?
„Celé to vzniklo v rámci jedné z tanečních tour, jichž jsme se letos zúčastnili. Časopis Vogue je hlavním partnerem soutěže Alfa dance cod a rozhodl se ocenit tvůrce a lektory napříč regiony, kteří do své práce vnášejí osobitý pohled. Já osobně jsem cenu získala za originální image a kostýmovou tvorbu a také za dlouhodobou práci s mladými talenty. Kostýmy vnímám jako neoddělitelnou součást choreografie – pomáhají dotvářet celý příběh a emoci na jevišti. A sledovat, jak pod mým vedením rostou noví tanečníci, je pro mě tou největší odměnou.“
* Co to pro vás znamená?
„Znamená to pro mě opravdu hodně. Kostýmní tvorba je moje velká srdeční záležitost a další z cest, kterou ve své profesi kráčím. Vždy se snažím o originální a neotřelý přístup, nesmírně mě baví objevovat nové materiály, kombinovat barvy a zkoušet různé kreativní techniky. Už roky to zkrátka patří ke mně i k mému vnímání tance. Jsem upřímně dojatá a poctěná, že si mého dlouholetého úsilí o trochu jiné, autorské pojetí kostýmů a celkové vizuální stránky někdo všiml. O to víc, když jde o tak uznávaný estetický symbol, jakým je právě Vogue.“
* Ocenění jste dostala mimo jiné i za podporu „talentů“. Talent se obvykle projevuje tam, kde lidé dělají věci rádi sami od sebe a činnost jim dodává energii. Vnímáte to takto u dětí?
„S dětmi pracuji už řádku let a hluboce si vážím jejich energie, nasazení i té úžasné bezprostřednosti, již v sobě mají. Možná nejdůležitější pro mě je, aby si tanec upřímně zamilovaly a stal se přirozenou součástí jejich osobnosti. Chci v nich probudit touhu vyjadřovat pohybem emoce a zkrátka tancem žít. Samozřejmě se mezi nimi občas objeví někdo výjimečný, kdo má tanec v krvi od přírody. Ti to mají v začátcích snazší, ale v dětském kolektivu to pro ně může být citlivé téma. Snažím se vést talentované jedince k tomu, aby byli pro ostatní motivací a zdravým vzorem, ale zároveň v sobě měli pokoru. Bez ní se totiž člověk dál neposune a neobjeví své skutečné hranice.“
* Vaše choreografie vždy vynikaly nejen po taneční stránce jistou precizní „neučesaností“, stejně jako nápaditými kostýmy i líčením. Jak to celé vzniká?
„Snažím se témata, na nichž pracuji, pojmout nějak originálně a jinak. Když mám v hlavě příběh, většinou vidím, jak by mělo vypadat všechno okolo. Na návrhu kostýmů, kulis i rekvizit pracuji většinou sama, ale nákresy moc ráda konzultuji, radím se o materiálech, provedení, technikách... Abych získala nadhled. A pak mám svoji tajnou múzu, která mě inspiruje, ale tu si s dovolením nechám jako své malé tajemství.“
* Práci s dětmi ve FREE DANCE se věnujete už 28 let, takže můžete srovnávat. Jak se děti za tu dobu změnily? Proměňují se nějak jejich radosti i problémy?
„Za těch osmadvacet let se samozřejmě změnily nejen děti, ale i já sama a můj pohled na ně. Svou práci a každodenní kontakt s nimi bezmezně miluji, ale musím přiznat, že dnešní doba je pro ně v mnoha ohledech nesmírně složitá. Mám pocit, že dříve byly děti o něco bezprostřednější, snáze navazovaly přímý kontakt a zkrátka prožívaly dětství tak nějak opravdověji. Dnes mají už od útlého věku neustálý přístup do virtuálního světa. Hodně spolu komunikují přes obrazovky, videa a chaty, což jim pak paradoxně znesnadňuje ten skutečný, živý kontakt tváří v tvář. Dokud jsou malé, je to ještě v pořádku, stále v sobě mají tu dětskou čistotu. Čím jsou ale starší, tím víc ta přirozená komunikace – ať už mezi nimi navzájem, nebo směrem k nám, trenérům – občas vázne, což je velká škoda.
Snažím se k nim proto neustále hledat cestu a porozumět jim. Pro mě tanečníci v sále nikdy nebyli jen čárkami v docházkovém seznamu. Prožívám s nimi jejich čistou radost z pohybu, ale stejně tak se snažím vnímat a soucítit s jejich starostmi. A že jich v dnešním světě nemají málo.“
* Uspěli jste na nedávném MČR v Praze v Show dance mezi těmi vůbec nejlepšími a nejnáročnějšími choreografiemi v tzv. profi kategorii. Jak byste tuto choreografii popsala?
„Choreografie s názvem ‚A kámen začne dýchat…‘ vypráví příběh opuštěné, zpustlé zahrady, ve které kouzlem noci ožívají kamenné sochy. Vsadila jsem na naprosté propojení hudby, technického výkonu, dramatického výrazu, kostýmů a celkového vizuálu. Všechno do sebe zapadlo s absolutní přesností. Tím největším esem v rukávu ale pro mě zůstává fakt, že naše malé tanečnice tuhle choreografii prostě milují a daly do ní celé své srdce. To diváci i porota na MČR okamžitě vycítili.“
* Jak je těžké po všech těch letech přicházet s novými nápady a neustále překonávat sama sebe?
„Otázky typu ‚co bude příště, kde bereš inspiraci a už máš téma?‘ slýchám docela často. Sama v sobě vždycky s pokorou doufám, že ten správný impuls zase včas přijde. Zatím mě múzy neopustily. Ono kolikrát stačí jen dívat se na svět kolem sebe trochu jinýma, otevřenýma očima. Pravdou je, že zrovna teď se nacházím v té tvořivé fázi hledání, kdy v hlavě teprve čistím prostor pro nový nápad. Ale věřím svému procesu – vím, že to v pravou chvíli opět přijde.“
* FREE DANCE se v posledních letech více než na kvantitu zaměřuje na kvalitu, což ovšem klade na děti zvýšené nároky. Jak to zvládají a co je nejvíce motivuje k excelentním výkonům?
„S dětmi a dospívajícími pracuji už řadu let a ten proces mě nepřestává fascinovat. Hluboce si vážím jejich úsilí, obrovského nasazení a čisté bezprostřednosti. Cesta ke kvalitě a preciznosti bývá náročná, ale tou nejlepší motivací pro ně je, když tanec a pohyb upřímně milují. O to se v sále snažím nejvíc. Chci, aby se vyjadřování emocí skrze hudbu stalo přirozenou součástí jejich osobnosti a dospívání. Když tančí z vnitřní potřeby, ty excelentní výkony pak přicházejí naprosto organicky.“
* Co na to rodiče?
„Někdy je to samozřejmě logisticky i emočně náročné hlavně pro ně. Mám ale obrovské štěstí, že v současné době cítím od rodičů našich tanečníků nesmírnou podporu a důvěru. Velmi dobře si uvědomuji, že bez jejich zázemí a pomoci by to na takové úrovni zkrátka nešlo.“
* Právě jste se vrátili ze světového poháru v Budapešti. Uspěli jste a jak se liší celosvětová taneční konkurence od té tuzemské?
„Letošní soutěžní jaro bylo opravdu hektické, takže jsme nesmírně rádi, že se nám podařilo vyrazit i za hranice. Jeli jsme v komornější sestavě, s malou skupinou tanečnic z hlavní věkové kategorie, s choreografií na českou písničku. Přiznám se, že jsme neměli žádná velká očekávání ani ambice, chtěli jsme se spíše porozhlédnout a nasát atmosféru.
Současná taneční scéna u nás i ve světě má obrovskou úroveň. Vnímám ale, že se současný trend ubírá směrem, který mi osobně není úplně blízký. Klade se obrovský důraz na technickou preciznost, akrobacii a čistý výkon, z čehož se podle mého názoru občas vytrácí samotná tanečnost, emoce a hlubší vyjádření hudby. Možná právě proto jsme v Budapešti působili trochu jinak a porotu to oslovilo. Odváželi jsme si domů zlato, což je pro nás krásný důkaz, že sázka na srdce a osobitost mají na jevišti stále své nezastupitelné místo.“
* Skutečně velmi silně mezi mladými lidmi rezonoval váš velký projekt „Co tě trápí?“, který jste letos obnovili a představili v kině Metro 70 pod názvem „Co nás trápí…“. Bylo něco z reakcí publika, co vás překvapilo?
„Práce na původním divadelním projektu ‚Co tě trápí?‘ pro mě byla dalším splněným profesním snem. Reakce dospívajícího publika i širší veřejnosti byly tehdy nesmírně emotivní a silné. I proto jsme se rozhodli projekt oživit a přenést ho do prostředí, které je mladým lidem ještě bližší – do kina. Vedení prostějovského kina Metro 70 nám vyšlo maximálně vstříc, díky čemuž vzniklo volné pokračování s názvem ‚Co nás trápí…‘.
V téhle nové verzi jsme se do aktuálních problémů dnešní mládeže ponořili ještě hlouběji. Využili jsme moderní zvukové, vizuální a světelné efekty, ale tím nejdůležitějším prvkem se stala přímá interakce s diváky. Právě ta okamžitá spolupráce v sále, upřímná komunikace a silná zpětná vazba pro mě byly tím nejsilnějším zážitkem. Ukázalo se, že mladí lidé o těchto věcech chtějí a potřebují mluvit.“
* Mladí lidé obvykle potřebují vědět, že v tom nejsou sami. Jak těžké to v dnešní době mají, aby se mohli někomu se svými starostmi svěřit?
„Nejsem psycholog ani odborník na tuto problematiku, mluvím čistě z pohledu člověka, jenž se mezi dětmi a dospívajícími pohybuje celý svůj profesní život. Myslím si, že najít bezpečný prostor, získat důvěru a vědět, že na své těžkosti člověk není sám, je v dnešní době jeden z největších problémů.
V rámci našeho projektu měli studenti možnost napsat své starosti anonymně na papír a vhodit je do uzamčené černé skříňky. Okamžik, kdy se celý sál ztišil a stovky mladých lidí se najednou svěřovaly kousku papíru, byl pro mě hlubokým a nezapomenutelným momentem. Ukázalo to, jak obrovský vnitřní přetlak v sobě nosí.“
* Budete v této unikátní záležitosti pokračovat?
„Určitě bychom rádi reprízu projektu ‚Co nás trápí…‘ uvedli v Prostějově znovu na podzim tohoto roku, a to jak pro školy, tak pro širokou veřejnost. A co bude dál, to se uvidí. Pevně věřím, že témata jako sociální izolace, šikana, sebepoškozování nebo závislosti na sociálních sítích – ale ruku v ruce s nimi i láska, přátelství a naděje – jsou věci, jimž musíme věnovat pozornost. Zvlášť v dnešní době má smysl otevírat je skrze umění a tanec.“
* Léto je pro vás po hektické taneční sezóně časem určitého vydechnutí. Kde si jej vy sama nejvíce užijete?
„Musím přiznat, že tahle sezóna byla jedna z nejnáročnějších, jaké jsem kdy zažila. Ještě teď ji vlastně vnitřně vydýchávám, ale moje kreativní hlava už současně spřádá plány na tu příští. Přemýšlím o nových tématech, vizích a projektech, chystáme nábor nových dětí a v létě nás čekají oblíbené příměstské tábory. Ten koloběh se zkrátka nikdy nezastaví, a to je na tom to krásné. Ale než se do toho všeho znovu naplno ponořím, potřebuji na chvíli zpomalit. Mám v plánu se hlavně pořádně vyspat. Čeká mě menší rekonstrukce domečku, moje milovaná zahrada, chci malovat, číst, plavat a prostě si jen tak užívat léto. A v neposlední řadě chci vrátit čas svým nejbližším, kteří se mnou mají po celý rok svatou trpělivost. Chystáme se do mého milovaného Toskánska, k moři a na kola. Tam, pod italským sluncem, načerpám novou energii, abych mohla na podzim v tanečním sále opět rozdat kus sebe.“
Jana Jančík
Obor: Taneční choreografka
- narodila se v Prostějově v roce 1970
- po základní škole v Klenovicích na Hané maturovala v roce 1988 na SpgŠ v Kroměříži
- po střední škole pracovala čtyři roky jako učitelka v pražské mateřské škole, od roku 1992 byla na mateřské dovolené
- v roce 1997 založila taneční studium FREE DANCE, jemuž se od té doby naplno věnuje
- je vdaná, má tři dcery: Veroniku (34), Moniku (33) a Kateřinu (20)
- mezi její záliby patří kromě tance a hudby také design. Hudbu poslouchá rozmanitou mezi její favoritky patří mimo jiné Pink, Adele či Macy Grey. Ráda se podívá i na dobrý film, mezi její oblíbené patří Forrest Gump, Vykoupení z věznice Shawshank či seriál „Přátelé“
- miluje zeleninu stokrát jinak
zajímavost: jedinečný projekt „Co nás trápí…“ prezentovaný v kině Metro 70 vytvořil bezpečný prostor, v jehož rámci se mohli prostějovští studenti svěřit se svými nejtajnějšími úzkostmi.
