Když něco chceš, tak pro to něco udělej. A pokud uděláš hodně, dosáhneš toho. Přesně takovým mottem by se mohl pyšnit zakladatel a ředitel Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem Václav Obr (na snímku). Dlouhá léta plánoval, jak vzdát hold kočárům, někdejším dopravním prostředkům.

Zároveň i řemeslníkům a lidské šikovnosti. Před patnácti lety se dočkal, výsledkem byla monumentální stavba muzea v Čechách pod Kosířem. Dnes je nepoznání, přibylo jedno patro, depozitář a muzeum získalo i řadu nových stavebních prvků. Nyní se známý nadšenec chystá na to, že by mohl jeden z jeho kočárů účinkovat ve filmu. A přemítá nejen o své práci i lidech, kteří ho při ní podporují, ale také o letošní letní sezóně, znovu ohrožené koronavirovou pandemií.  

* Jak jste se dostal ke kočárům?

„Už od chlapce jsem byl veden k práci a v pozdější době se ze mě stal řemeslník. Měli jsme doma koně, ten uměl jezdit osedlán i v zápřahu. Bylo to v zimě a tehdy jsem našel na půdě takové větší sáňky. Ty jsem rozřezal, udělal jsem z toho jakýsi posed, vznikly z toho tak osobní sáně. Zapřáhli jsme tehdy v Mostkovicích kobylku a po dnes zastavěných polích jsme jezdili. Jenže sníh na jaře roztál, co tedy dál? Sháněl jsem proto něco s koly. Nebylo nic moc k mání a sehnal jsem tak menší, velmi poškozenou bryčku. Bylo mi ale řečeno, že dnes už to nikdo neumí dát dohromady. A že si budu muset nějak poradit. Nějak jsem to udělal, protože jako topenář, plynař a instalatér si člověk taky musí poradit se vším. Začal jsem tedy rozebírat a opravovat podle svého. Zjistil jsem, že to má různě vyražené značky nebo podpis výrobce. To mě k tomu přivedlo. Oprava se nakonec podařila, měli jsme první jízdu na Záhoří, náramně se to povedlo. Děti měly velkou radost, a to mě velmi inspirovalo. A začal jsem se poohlížet po druhém kočáru.“

* A už se to nabalovalo a nabalovalo...

„Ano, přišel druhý, třetí… Hodně mě to nadchlo. V podmínkách, kde jsem to dělal, a nebyly vyhovující, vždyť jsem opravoval doma, jsem setrval pár let. A poté jsem našel ohromné místo, za které jsem vděčil tehdejšímu šéfovi technických služeb Plumlova, panu Burešovi. Svěřil jsem se mu, že bych rád měl dílnu na kočáry a něco přitom ukázal veřejnosti. Myšlenka ho nadchla a prozradil, že na zámku je hodně prostor, který by mohl pronajmout. A nakonec jsem tam zůstal deset let. Pracovalo se v krutých podmínkách. Jsem za to ale vděčný, přesně takové lidé dříve měli.“

* Proč nakonec muzeum nevzniklo tam?

„Je to jednoduché. Když jsem objížděl region a všemožné zámky, tak Plumlov byl nejblíž, byly tam opuštěné prostory a naskytla se šance. A existuje rytina zámku, před kterým stojí kočáry, panstvo a vůbec… Mám možná jiné vnímání než běžný člověk, viděl jsem to tedy jako snílek. A tak jsem se do toho zasnil. Představoval jsem si, že tam ještě jednou budou stát kočáry, budeme dělat různé akce. Věc je ta, že každé místo, co jsem navštívil a potkal se s majiteli nebo starosty, tak tam mému snu nikdo nevěřil. V té době jsem byl pořád prostý řemeslník. Hlavně se ptali, jaký mám kapitál. Já na to, že nic moc, že mám jen šikovné ruce a kvalitní řemeslníky a kamarády okolo…“ (úsměv)

* A to jim nestačilo. Čechy pod Kosířem se ale ukázaly jako taková země zaslíbená…

„Své dětství a mládí jsem strávil ve Lhotě pod Kosířem, kde jsem měl druhou rodinu. Oni a má maminka mě přivedli k mnoha věcem. Ve Lhotě jsem strávil dětství bez vody z kohoutku, splachovacího záchodu nebo bez sprchy. Domeček byl přímo zapasován do lesa, strýc byl lesní dělník, dělal dlouhé žebříky, byl tím vyhlášen. Jako chlapci se mi to líbilo, pracovával jsem tam celé prázdniny. Hodně se to projevilo na těle a hodilo se mi to později i ve sportovní kulturistice, kde jsem začal vynikat, už jsem měl základ. (úsměv) V Plumlově jsem taky zkušenost využil, protože jsem dělal od rána do noci, ponejvíc topenářskou práci bez oddechu. Ale pořád to nebylo to pravé, co mě čekalo. Prošel jsem mnoho staveb, dokážu si jako řemeslník leccos představit, po praktické stránce budování. I finanční stránku.“

* Bylo tedy pro vás budování na zelené louce jednodušší, nebo těžší?

„Dal jsem si tři aspekty, kterých jsem se věrně držel, a sice že budova musí stát na rovině, musí být v lokalitě, která je křižovatkou cestovního ruchu a že to místo musí být nějak historicky cenné. Tak jsem si vybíral třeba zámečky, dále jeden grunt nebo kosteleckou sýpku. Ale starostové mi nevěřili. Stejně tak v Prostějově u zámku, to byla velká šance. Nic ale těm lidem nezazlívám, nakonec jsem dokonce rád. Protože těch pět let hledání skončilo v Čechách pod Kosířem. V té době už jsem založil občanské sdružení historických kočárů Mylord. Už když jsem působil v Plumlově, tak jsem zároveň fungoval v Náměšti na Hané, kde jsem byl šest let. Díky paní starostce jsem mohl vystavit kočáry ze své produkce a připojit je k tamním arcibiskupským. A nakonec jsem přišel i do třetího zámku regionu, do zámku v Čechách pod Kosířem. Tehdy se tam naskytl park a spolupráce s paní Evou Suchánkovou. Tam jsem začal propagovat akci Dny na panském sídle, ale akčnější: s kočáry, koňmi, nejen v kostýmech. A to sledoval velký nadšenec do historie, tehdejší starosta Zdeněk Mader. Po pěti letech mého hledání mě to pořád táhlo ke Kosíři. Pořád jsem ho obcházel jako žralok na lovu. Ale nebylo mi dáno. A najednou, po pěti letech na podzim 2005 mi zavolal. ´Pane Obře, mám pro vás návrh. Jestli chcete, přijeďte na obec a prozradím víc...´ Obec mi nabídla slavný a zapomenutý pozemek po hasičské továrně pana Smékala. To byl ohromný moment. Čechy jsem navíc velmi dobře znal. Jeho historie, Silva-Taroucové, Kosíř, který to všechno spojuje… To místo bylo takovým pupkem Moravy.“

* Často hovoříte o práci, šikovnosti. Daří se podle vás ve společnosti probouzet respekt k řemeslníkům?

„Když jsem pracoval v řemesle topenářském soukromě i pod firmou, tak jsem se dostal k pracím, ke kterým by se normálně člověk nedostal. Hledali jsme k sobě šikovné lidi, třeba zámečníky vyučené jiným oborem. Nevěděli si rady. To chce čas, naučíte se to, říkal jsem jim. Pochopil jsem, že člověk, když má trpělivost a je někdy přísný, tak si to lidé nakonec zamilují. Když mají vlastnosti, které mají mít, tak jsou rádi, protože řemeslo je zlatý důl. Potvrdilo se to. Všichni, kteří prošli kolem mě, mají své firmy a daří se jim velmi dobře. Nakonec i to řemeslo spočívající ve stavění kočárů byl moment, kdy jsem na sebe upozornil lidi, kteří něco dělali, ale nedokázali se projevit. Začali mě kontaktovat, že by rádi pomohli. A tak vznikl i Josefkol v roce 2008, který byl vlastně startem těch, co v té době nebyli tak známí. A díky našemu společenství vynikli. Snažíme se oslovovat mladé lidi a občas tu máme někoho z učilišť.“

* Kočárnictví je propojení celé řady řemesel. Sledujete v některém z nich opravdu velký nedostatek pracovníků?

„Ano, sleduji. A to je řemeslo pasířské a lampářské. Přestupuje to do pravé klempířiny, v níž chlapi z mědi dokázali vykovat krásný kozlík, virgulu na střechu, úžlaby, zdobení okapů na zámcích. A měl jsem problém takového člověka najít. Kolega, který pracuje v lampářském řemeslu, je z Prahy a je jediný ve střední Evropě. Ale už je dva roky v důchodu a snažíme se najít někoho, kdo by po něm pokračoval.“

* Nedávno jste dokončili třetí etapu muzea. Jaké překážky jste při tom museli překonávat?

„Bylo jich mnoho. Samozřejmě to byly věci, které jsme museli technicky vyřešit. Pro mě byly na začátku obrovskou překážkou spousty požadavků hasičů. Byl jsem v rozpacích, jestli je to nutné a jak to zvládneme. Byla to velmi finančně náročná zařízení. Musel jsem taky přemýšlet, jak to citlivě zapasovat do budovy. Ale tím, že jsem řemeslník a má paní Alenka úžasná architektka, našli jsme cestu, jak z toho ven. Dnes hasičům děkuji, a hlavně panu Tomanovi, který celý systém navrhl. Dopadlo to úžasně. Díky tomu můžeme muzeum kdykoli provětrat jen na pár vteřin, protože se zde automaticky otevírá střecha, která je na určitých místech prosklená. Automaticky se otvírají také okna, takže návštěvníci pociťují úžasný vzduch.“

* Budování i údržba muzea vyžadují hodně elánu a energie. Kde je čerpáte? Co vás vždy namotivuje k další práci?

„Dá se to spojit s prací v dílně. Je náročná. A uvědomil jsem si, že pokud ji s mou paní neuděláme, tak to neudělá nikdo. Zaprvé nemáme finance na zaměstnance a zadruhé člověk musí být duchem, srdcem i vírou na sto procent. Máme tu řemeslníky opravující kočáry, specialisty devatenácti řemesel. Ty najímáme, ale hodně práce dělám i sám. Ale energie je víte v čem?“

* Povídejte...

„Pochopil jsem už na začátku stavby, že lidé do mě vložili určitou důvěru. A to je tak rozjetý vlak, že z něj nejde vystoupit ani ho zastavit. Člověk plní i slib těm nahoře. To je energie, která se vrací. Díky Josefkolu a muzeu, kde je návštěvnost v dobrém čase slušná, jsem pochopil, že člověk může v pár větách veřejnost oslovit. Lidé se poté třeba sami dají na řemeslo, nebo budou chtít dělat něco jinak. Motivuje mě i snaha uspořádat jinak podmínky pro mladé, kteří se chtějí věnovat řemeslu.“

* Jeden z vašich exponátů, velký pohřební kočár, měl účinkovat ve filmu, vézt na poslední cestu císařovnu Marii Terezii. Jak jste dříve zmiňoval pro Večerník, problém byla doprava a rozměry kočáru. Podařilo se tuto nesnáz vyřešit?

„Posun je v tom, že když spustili natáčení různých scén, začíná to ožívat a možnost je stále aktuálnější. Vypracoval jsem plán včetně rozpočtu, a pokud to filmaři schválí, tak pojedeme.“

* A jak to chcete technicky udělat?

„Samozřejmě přetrvává problém v přepravě. Kočár je obrovský, musí se speciálně upravit auto a jelo by se jako nadměrný náklad. Do toho by se musely zapojit orgány Olomouckého a Jihomoravského kraje. Ale pokud na nabídku producenti kývnou, začneme na tom pracovat s dopravcem i přípravou kočáru. Pokud se natáčí, tak většina filmování se řeší bez prosklení kočárů, aby nebyly odrazy. Když se v roce 2009 natáčela císařovna Sissi s kočárem, museli jsme ho demontovat. Bude kolem toho nějaká práce, ale věřím, že to bude zajímavé. I zkouška toho, jak jsme kočár opravili. Od roku 2012 totiž nevyjel.“

* Jaké jsou vaše další cíle v pozici ředitele muzea? A jak vnímáte případné rozšíření akcí?

„Hodně lidí se ptá, zda bude letos Josefkol. Je to akce, která zasáhla celým kraj, má renomé, což mě pochopitelně těší. Tím ale, jak se svět mění a taky opatření, to všechno má vliv na scházení velkého počtu lidí. Proto se obávám, že letos opět nebude. To mě vede k tomu dělat menší akce v kraji. Už loni jsme začali formanskými jízdami, které měly úspěch. Je to hodně náročné na čas. Využíváme nakonec i pondělky, kdy je oficiálně zavřeno, jako takový klid na přípravu. Dny budeme vyplňovat hlavně o prázdninách drobnějšími akcemi. Veřejnost spíše může čekat na různá překvapení, co vymyslíme. A muzeum kočárů skýtá ohromné možnosti.“

* Jak se do situace muzea promítl koronavirus?

„Největší ztráty byly finanční. Ale na druhou stranu, díky tomu jsme došli do stavu, že jsme měli prostor muzeum dokončit. Za normálních podmínek bychom to nezvládli. Koronavirus, který vše přibrzdil, nám dal čas ho maximálně využít.“

* Takže v tom nacházíte i jistou výhodu?

„Velkou. Čas jsme mnohonásobně zúročili tím, co jsme dokončili a na čem stále pracujeme. Věřím, že v květnu budou moci lidé do muzeí, takže máme ještě minimálně půl měsíce na dokončení detailů, které bychom jinak dělali během prohlídek. Ale není nikdy konec, pořád nás napadá hodně věcí na doplnění. Nedávno tu byli před muzeem lidé a ptali se na různé věci. Řekl jsem jim, že kočáry mají úžasné příběhy. Někdy jsem je i vyprávěl. Ale dostal jsem nápad návštěvníkům muzea otevřít jeden dva příběhy kočárů, aby slyšeli další. Musí přijít znovu.“

VÁCLAV OBR

* narodil se 11. července 1967 v Prostějově

* ředitel Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem

* zakladatel spolku Mylord

* jeho rodiče se rozvedli, a tak se v dětství poměrně často stěhoval, velmi často vzpomíná na Lhotu pod Kosířem

* vychodil základní školu v Kostelci na Hané, následně se na Střední stavební škole v Olomouci vyučil v oboru instalatér-topenář

* sedm let byl zaměstnaný v Hanáckých železárnách v Prostějově, po roce 1989 přešel k soukromé firmě a následně pracoval jako živnostník, živil se řemeslem jako instalatér či topenář

* později se začal věnovat kočárům, téměř celoživotnímu koníčku a pracoval na nich v Plumlově, působil rovněž v Náměšti na Hané

* základní kámen Muzea kočárů v Čechách pod Kosířem položil 17. listopadu 2006, muzeum bylo otevřeno 11. července 2009

* o tři roky později přibyl depozitář, letos se podařilo dokončit třetí etapu výstavby muzea 

* je rozvedený, se svojí bývalou manželkou má syna Jana, načež jeho nynější životní partnerka Alena je mu velkou oporou

* jeho hlavní životní náplní je práce, mezi koníčky pak patří sport a historie, v mládí se věnoval sportovní kulturistice a je i velký milovník a obdivovatel přírody, zároveň hluboce věřící člověk

zajímavost: v kulturistice obsadil páté místo na mistrovství republiky v roce 1989, po svatbě však sportu zanechal