Olympijské hry 2020, které vinou pandemie proběhly o rok později, jsou u konce. Čeští sportovci, stejně jako členové realizačních týmů jsou už zpátky v republice. Mezi ně patří také Michal Frantík (na snímku), člen realizačního týmu SKC TUFO PARDUS Prostějov a na olympiádě masér českého cyklistického týmu. I přes veškeré komplikace způsobené pandemií hodnotí největší sportovní svátek jako neuvěřitelnou společenskou událost a zlatý hřeb pro všechny, kteří se ve sportu angažují.

* Sice nejste přímo sportovec, ale téměř 25 let se díky různým pracovním pozicím pohybujete kolem vrcholových sportovců, takže vidíte jejich emoce při jejich vítězstvích, ale i prohrách. Prožíváte je s nimi?

„U sportu se opravdu pohybuji s přestávkami řadu let. Nejvíce mě vždy emočně dojímalo a občas mi ukápla i z oka slza, když uspěla má sestra Jiřina, která také závodila na kole. Vždy jsem to s ní emočně prožíval. Ale to je rodina, takže jiná kategorie emocí.“

* A z emocí spíše u té sportovní rodiny?

„Pak samozřejmě úspěch Pavlíny Šulcové, když vyhrála ve spurtu Mistrovství České republiky v silničním závodě a porazila Martinu Růžičkovou a Martinu Sáblíkovou a já byl tehdy s Pavlínou u toho. Pak byl pro mě neskutečným zážitkem finálový zápas Emírova poháru fotbalového týmu Al-Arabi v Kuvajtu, kdy vítězům předával medaile a pohár samotný ‚vládce‘ Kuvajtu, který nás pak pozval k sobě do paláce. A také jsem měl obrovskou radost, když jsme vyhráli Galský pohár s katarským klubem. Těch emocí při sportu člověk zažije spoustu, i když sedí na lavičce nebo čeká závodníka v cíli.“

* Byl jste také na olympijských hrách. Kam tuto sportovní akci řadíte v porovnání s jinými sportovními závody?

„Olympiádu řadím jednoznačně nejvýše. Má své výjimečné místo, je vrcholem nejen pro sportovce, ale i pro realizační tým. Jednak už obecnou symbolikou olympiády, kde se smazává barva pleti, vyznání, pohlaví. Je to symbolika míru a přátelství. Spojení sportovců všech národů. Rovnoprávnost všech sportovců, kde se neřeší politické, rasové nebo náboženské vyznání. Samozřejmě i tím, že se pořádá jedenkrát za čtyři roky, a tak se jí účastní opravdu špičkově připravení sportovci. Těch důvodů je opravdu řada, proč je olympiáda a účast na ní výjimečná.“

* A čím byla konkrétně olympiáda Tokio 2020 podle vás výjimečná?

„Už samotným názvem Tokio 2020, ale v podstatě tato olympiáda byla pořádaná v roce 2021 kvůli pandemii covidu-19. (pousměje se) Žijeme ve zvláštní době a tato olympiáda se zapíše do historie olympijských her, tak jako z jiného důvodu olympiáda v Moskvě nebo v Los Angeles. Ta letošní byla zajímavá tím, že se odehrávala bez diváků na sportovišti. O to víc jsme byli i my překvapeni, kolik místních lidí se sešlo u silničního závodu, kdy po celé trati lidé bouřlivě fandili. Ale je to asi tím, že tento sport se provozuje na veřejném prostranství. Lidé tedy měli možnost ocenit, že je olympiáda a mohou něco málo vidět.“

* Dostal jste se i do olympijské vesnice, nebo to v současné situaci nebylo možné?

„Bohužel do olympijské vesnice jsme se vůbec nedostali, jen na PCR testy. Atmosféru vesnice jsme tedy vůbec nezažili. Pracovali jsme v extrémních podmínkách. Ale přesto si myslím, že má olympiáda smysl a olympijská myšlenka bude nadále pokračovat a překoná tuto zvláštní dobu. Navíc, jak je vidět, pro Českou republiku je medailově úspěšná.“

* Musel jste také určitě do karantény. Jaké to bylo?

„Ano, tam jsem byl. Nebylo to nic dvakrát příjemného, ale co bylo sympatické, že když jsme byli v karanténním hotelu, tak naproti v paneláku pověsili Japonci českou vlajku, aby nám projevili sympatie.“

* Japonsko je jednou z mála zemí, kde jste byl poprvé. Jaký na vás udělala tato země dojem?

„Díky veškerým opatřením toho člověk moc neviděl. Naštěstí však silniční cyklistika je sport, který se provozuje na silnici ve venkovním prostředí, takže z okna automobilu jsme trochu z Tokia viděli. Město je velice moderní a vyspělé, s moderními výškovými budovami, vícepatrovými tříproudovými dálnicemi. Všude je čisto, i auta na silnicích mají neskutečně nablýskaná, to svědčí o čistotě a pořádku Japonců.“

* Kde se přesně závod konal?

„Závodilo se kolem hory Fudži s cílem na Fudži Speedway aréně, takže jsme měli možnost spatřit přírodu a venkov. Příroda je zde velice bohatá díky teplu a vlhkosti a opět vše v čistotě a udržované.“

* Když se podíváme celkově na Japonce, jací jsou?

„Na každém kroku vidíte jejich mentalitu, smysl pro řád, systém a pořádek. Pokud vybočíte z tohoto systému, tak Japonci velice složitě improvizují, což je naopak výsada nás Evropanů, zejména Čechů. Díky tomu jsem zažil i pár krizových okamžiků, které určitě ovlivnily i samotné závodníky. S týmem jsme si zažili i spoustu nových zkušeností. Sám jsem si myslel, že mě již nemůže nic překvapit, protože jsem opravdu byl téměř na všech kontinentech kromě pólů a zažil jsem spoustu situací, ale tady to byl opravdu nový zážitek a zkušenost, včetně každodenního PCR testování na covid-19.“

* Zažil jste i nějaké velké medailové či sportovní zážitky, i přes všechny komplikace, které letos byly s olympijskými hrami spojené?

„Myslím si, že přes veškeré útrapy Michael Kukrle, rodák z Mohelnice a odchovanec uničovské cyklistiky, zvládl soutěž na jedničku. Byl celý závod v úniku a ještě obsadil velice krásné místo. Patří mu velká gratulace. A domnívám se, že jako tým nás to všechny velice semklo. Nakonec jsem byl i rád, že jsem si mohl užít fandění s Japonci v hotelu, když judista Krpálek vyhrál finále a získal zlato, a místní Japonce jsem učil naši českou hymnu. Nebo když mi dali potěžkat zlatou a stříbrnou medaili střelci Jiří Lipták a David Kostelecký, nevěřil bych ani, že jsou tak těžké. Těch zážitků a emocí člověk v Tokiu zažil opravdu strašně moc.“

* Bylo naopak něco, co pro vás bylo v Tokiu nepříjemné?

„Co nebylo příjemné, tak to obrovského teplo a vlhko. Kvůli tomu jsme potřebovali hektolitry vody a ledu, které jsme měli neustále na trénincích a u sebe. Ice boxy jsme měli plné pití a ledu. Cyklisté museli neustále pít a pod dres si dávat led vsypaný do dámských punčoch. Samozřejmě o to horší a nešťastné bylo to, když při samotném závodě, který měřil přes 200 kilometrů, nás pořadatel jejich vinou neodvedl na dvě občerstvovací stanice pro závodníky a závodníci neměli v ten moment dostatečný příjem vody, pití ani jídla a samozřejmě ani ledu. Byla to opravdu velice napjatá situace nejen pro závodníky, ale i náš realizační tým v reprezentaci. Pak jsme tedy museli jít čtyři kilometry s ice boxem do kopce. Chtěl bych opravdu poděkovat všem, kteří český olympijský tým zajišťovali. A samozřejmě kolegům z cyklistického týmu.“

* Máte i nějakou veselou či zajímavou příhodu z Tokia?

„Nevím, jestli to byla veselá příhoda, ale dnes se nad ní pousmívám. Když jsem právě masíroval Michaela Kukrleho, tak nám do masérny přilezl pavouk o rozměru lidské dlaně, kterého vidíte maximálně v zoo v teráriu. Zavolali jsme našemu doktorovi o asistenci a pomoc. Ten nám poslal provozního místního hotelu. Ale než došel, tak jsme se rozhodli masáž dokončit. Já jsem masíroval a Michael kontroloval pavouka. Když provozní přišel a my se zeptali, jak je moc pavouk nebezpečný a jestli je jedovatý, tak sám nevěděl a řekl, že možná ano. Tak jsme možná zažili i jedno velké dobrodružství.“