Zná ho asi každý, kdo měl v regionu něco do činění s hudbou. Víťa Křivánek (na snímku) se muzice věnuje od dětství, se svojí první kapelou Hydrant začal vystupovat už ve čtrnácti letech. Po zábavách hrál už v šestnácti. Největší úspěchy na pódiu slavil s kapelou Marasd, která pronikla i do celostátních médií, když dlouhodobě bodovala v hitparádě na televizi Premiéra či v legendárním Esu na Nově. V té době na stejném pódiu vystupovala společně se slavnými skupinami, jako jsou Olympic, Chinaski, Tublatanka, Turbo či Katapult. Marasd na rozdíl od mnoha jiných přežil i horší období a nedávno v konickém zámeckém parku s plnou parádou oslavil 30 let své existence. Nejen za historií jsme se s jejím frontmanem ohlédli. 

 

* Jak vlastně vznikl název Marasd?

„Znám to pouze z vyprávění, vznikl zřejmě nějak náhodně. Bylo společné sezení, na kterém se hledal název, ale ani přímí účastníci si úplně přesně nepamatují, kdo řekl slovo ‚marast‘. Pak už se jen změnilo poslední písmenko na ‚D‘, aby to bylo zajímavější.“ (smích)

* Je obvyklé, že muzikanti v kapelách přicházejí a odcházejí. Vy jste do kapely přišel zhruba rok po jejím založení, když jste nahradil kytaristu Ladislava Antla. Čekal jste tehdy, že v ní vydržíte tak dlouho?

„Nevím, jestli jsem svoje působení tehdy čekal tak dlouhé, spíš jsem o tom asi nepřemýšlel. On ten můj příchod do kapely byl tak trošku ‚v plánu‘, už před mojí vojnou jsme se názorově docela dost protínali s bubeníkem Karlem Kučerou, který byl jedním z hlavních, možná bych řekl i hlavní iniciátor vzniku Marasdu. Tak nějak jsme si naplánovali, že do toho spolu půjdeme, muselo se jen počkat, až si ‚odkroutím‘ vojnu. Takže to prvotní období pomohl překonat právě Láďa Antl.

* Co si myslíte, že stálo za tím, že Marasd tak dlouho vydržel pohromadě a stále vystupuje?

„Asi za tím byla touha něco dokázat a oslovit posluchače vlastní tvorbou. Pak také zcela jistě vytrvalost některých členů, když tedy pominu sebe, tak hlavně zmíněného Karla Kučery. Ten má na tom všem velkou zásluhu. Nebáli jsme se do něčeho po hlavě pustit, a když to bylo nutné, tak obětovat někdy nemalé finance, které jsme tehdy většinou sami neměli. (úsměv) Například první deska Podívej se na svět nás na tehdejší dobu stála opravdu dost, každý jsme si museli půjčit: na zaplacení studia stejně jako třeba na nákup aparatury apod. Ale měli jsme vizi a šli jsme za ní a věřili jí... Něco se určitě povedlo, něco ne, ale tak už to chodí.“

* Co tomu všemu předcházelo?

„Já jsem žil jen hudbou téměř odmalička. Myslím, že vše tak nějak spustila moje maminka, která s námi již od útlého dětství vytrvale zpívala písničky. Už jako malý kluk jsem hrál na klávesovou foukací harmoniku nebo zpíval písničky převážně od Moravanky, která se u nás doma poslouchala, a bavil či dojímal tím sousedky a rodinu. (úsměv) Zásadním způsobem mě ovlivnil můj kamarád Pavel Popelka z Nové Dědiny, kterého jsem jako prvního viděl hrát na kytaru a zpívat. Strašně mě to chytlo, a když mi pustil Osmý den od Olympiku, nastal zlom. Doma jsem si vyžadonil koupi první kytary, v té době jsem už navštěvoval ZUŠ Konice, kde jsem se učil na klarinet. Vzpomínám si, že mi kytara byla doma někdy i krátkodobě zabavována, abych víc cvičil na klarinet.“  (úsměv)

* Kdy jste začal vystupovat?

„Aktivněji jsem začal hrát v podstatě od svých přibližně čtrnácti let, kdy jsme s kamarády založili první kapelu Hydrant. I tam už jsme měli několik vlastních skladeb. Pravidelně po zábavách jsem začal hrávat asi v šestnácti s tehdejší kapelou Junior, se kterou nyní každoročně hrajeme taktéž na akci Legendy se vrací v Konici. I na vojně jsem v podstatě celý čas hrál v nějaké útvarové kapele, jak v Prostějově v dnes již neexistujících jezdeckých kasárnách, tak později na letišti v Žatci. No a po vojně přišel Marasd.“

* Měl jste tehdy nějaký cíl, kam byste to s ní chtěl dotáhnout?

„Věděl jsem, že kapela už měla nějaké vlastní skladby, já jsem v tu dobu už taktéž měl něco ‚v šuplíku‘, takže orientace na vlastní tvorbu byla nasnadě a bylo téměř jasné, že dřív nebo později s Marasdem natočíme ve studiu album. A možná už bylo trochu jasné i to, že to u jednoho neskončí.“ (úsměv)

* Existovaly nějaké motivující vzory, jimž jste se chtěl přiblížit?

„V dětství jsem měl po již zmíněné Moravance období Banjobandu Ivana Mládka, znal jsem nazpaměť snad celou jeho tvorbu. Později mezi naše vzory patřily třeba Iron Maiden, ale i české kapely jako Vitacit, Kern či Arakain. Zpětně jsem se dostal například k Deep Purple, Black Sabbath nebo i k mojí velké srdcovce skupině Rainbow a zpěváku Ronnie James Diovi. Jinak jsem vždy byl a dodnes jsem takový ‚olympikolog‘. (úsměv) Ale v oblibě u mě byly vždycky i jiné české a slovenské kapely jako Katapult, Turbo, Elán, Tublatanka a další. Kolem vojny a po ní mě velmi ovlivnil švédský kytarový virtuóz Yngwie Malmsteen, což je asi lehce znát i ve skladbách Marasdu.“

* S vaším nástupem se kapela začala intenzivněji věnovat vlastní tvorbě. Co vás k tomu motivovalo? A co jste se prostřednictvím hudby a textů snažil svým posluchačům předat?

„Na Konicku bylo poměrně hodně kapel, ale vlastní tvorbu dělal jen málokdo. Bylo nám jasné, že pokud se chceme trochu odlišit a dosáhnout něčeho víc než jen hrát stále v jednom regionu, je třeba dělat vlastní skladby. Tak trochu jsme navázali na skupinu Merkur, která se vlastní tvorbou již dříve zabývala. Hudbu jsem já osobně dělal tak, jak jsem to momentálně cítil, případně se do ní jistě promítlo ovlivnění kapelami, co jsme tehdy poslouchali. V textech se odrážely momentální pocity, trable a radosti se životem a s láskami, ale jsou v nich i historická témata jako třeba Dívčí válka či Babylon, případně inspirace filmem například Fanfan, Brutální Nikita či klipová novinka Anglický pacient.“

* Během své historie kapela dosáhla na několik úspěchů i na celostátní úrovni. Vaše hudba zněla na Sosákově pětce na TV Premiéra, v hitparádě ESO na Nově i v Medúze na ČT. Který z těchto úspěchů jste prožíval nejintenzivněji?

„Myslím, že to byla právě zmíněná Sosákova pětka. Náš klip Nesmíš všechno vážně brát se tam držel tři týdny na prvním místě a hitparáda se vysílala každý den. Každý den po tři týdny běžel na TV Premiéra náš klip. To byl opravdu hřejivý pocit. Taková naše chvilka slávy. Musím přiznat, že jsme situaci úplně nenechávali náhodě, tenkrát nebyly mobily a SMS, hlasovalo se pomocí korespondenčních lístků. Vždycky jsme je dopředu nakoupili a na akcích, kde jsme hráli, žádali publikum, ať pro nás hlasuje. Dali jsme jim lístek a propisku do ruky, oni ten koresponďák už jen vypsali a my je pak naházeli do poštovních schránek...“ (směje se)

* Zažil jste nějaký obdobný pocit zadostiučinění i při některém z živých koncertů?

„Byla jistě celá řada pěkných akcí a koncertů, já rád vzpomínám na akci ve Velkých Opatovicích v roce 1995, na které se natáčel videoklip Nesmíš všechno vážně brát. Tam byla opravdu vynikající atmosféra. Pak si vybavuji silvestrovský koncert z přelomu tisíciletí 2000 a 2001 na prostějovském náměstí, kde bylo několik tisíc návštěvníků, náměstí bylo skutečně plné do posledního místečka, kam se člověk z pódia podíval. To byl nádherný pocit.“

* Vaše druhé autorské album Nesmíš všechno vážně brát pokřtil  „Maťo“ Ďurinda na společném vystoupení s Tublatankou. Co to pro vás tehdy znamenalo?

„Jedním slovem hodně. I když on nám Maťo album pokřtil, protože jsme s Tublatankou hráli na společné akci v Jesenci u Konice, tak se to jaksi nabízelo, abychom ho oslovili. Ostatně v devadesátých letech jsme poměrně často hráli společně a po boku známějších kapel, ať už to byla Tublatanka, Turbo, Chinaski, Olympic, Katapult, nebo i Holki a Lunetic.“ (úsměv)

* Čím se tehdejší hudební projev Marasdu lišil od současného stylu?

„Myslím, že ‚základní poloha‘ Marasdu je asi album Nesmíš všechno vážně brát, ze kterého i naživo hrajeme nejvíc skladeb. Zkoušeli jsme i cover verze po vzoru kapely Turbo, vyšlo v roce 2003 i minialbum Disco-remixů. Album Dál už to znám už je takový částečný rock n´rollový návrat k vlastním kořenům, tedy k jakémusi poctivému bigbítu. Nové album, které nyní natáčíme, se dle mého k bigbítové poctivosti vrací ještě o něco víc. Zatím z něj máme dobrý pocit.“

* Aktuálně vystupujete zejména na akcích hlavně na Konicku, konkrétně třeba na oblíbené přehlídce Legendy se vrací. Jak atmosféru těchto setkání prožíváte?

„Atmosféra je tam vždycky úžasná, jsme tam s Marasdem nejvíc doma a to je prostě hodně znát. Navíc tam hrajeme každoročně i s mojí předvojenskou partou Junior. Myslím, že se s jejími členy společně na této akci taktéž vždy po roce rádi setkáme.“

* Konicko je známo jako líheň muzikantů. Čím si to vysvětlujete?

„Těžko říct, čím to přesně je, asi historicky obecně pevně usazenými hudebními základy a jejich děděním z generace na generaci, úctou k o generaci starším muzikantům a podobně. Ale je to skutečně tak, že Konicko takovou pověst má a realita tomu odpovídá.“

* Vy sám působíte ještě v dalších hudebních seskupeních, známá je zejména kapela Black Rose. Čím se liší od Marasdu? 

„Black Rose je kapela se zpěvačkou, já tam hraju na baskytaru, to je pro mě hlavní rozdíl. A žánrově je to samozřejmě taky trochu někde jinde. V současné době Black Rose vystupuje hlavně jako doprovodná formace přerovského zpěváka Pavla Nováka mladšího.“

* Hudbou skutečně žijete nejen vy, ale celá vaše rodina. Ostatně obě vaše dcery jsou hodně muzikální. Jste za to rád, nebo máte jisté obavy, že si tím s ohledem na svoji budoucnost mohou spíše zadělávat na problém?

„Jsem za to samozřejmě rád. Je to do značné míry zásluha jejich maminky a mé partnerky, která sama vystudovala dva cykly klavíru na ZUŠ Němčice a je učitelkou na prvním stupni základní školy v Němčicích nad Hanou. Holky vystupují poměrně často naživo, a to jak sólově, tak se ZUŠkovým pěveckým sborem Sedmikráska. Zpěv při různých příležitostech natáčejí i u mě ve studiu, z toho mám pochopitelně radost. O hudbě se doma často bavíme, posloucháme ji a společně si i zahrajeme a zazpíváme, a to nejen na Vánoce. Myslím, že nějaké obavy nejsou příliš namístě, nebojím se, že by skončily jako nějaké ‚zhýralé rockerky‘.“ (úsměv)

* Z pohledu muzikantského jste vždy byli na profesionální úrovni, ovšem nikdy jste tak úplně nevyprodávali sportovní haly. Jak moc těžké je v takovém případě motivovat se k dalšímu zlepšování? 

„Ona sama motivace bylo možná to, že jsme ty zmíněné haly měli podvědomě jako cíl a snažili jsme se tak nějak víceméně jít tímto směrem. Někdy se zdálo, že to nabralo větší obrátky, někdy byla spíš doba útlumu, to tak prostě chodí. A že se to úplně nepovedlo, mi v dnešní době už zas tak nevadí, nakonec nedávná covid pauza ukázala, že být závislý z větší části na příjmech z koncertů, nemusí být zrovna ideální situace. Pokud samozřejmě nejste třeba Michal David.“ (směje se)

* Jak složité je tedy živit se hudbou?

„Živit se příjmy z živého hraní příliš jednoduché není, je to dáno mírou popularity, která je přímo úměrná výši honorářů. Pokud hrajete v doprovodné kapele známého interpreta, nebo jste členem známé kapely, pak to samozřejmě možné je. Když se mě někdo na druhou stranu zeptá, co dělám, a já řeknu, že mám celý úvazek na ZUŠ, do toho práce v nahrávacím studiu a že hraju v několika kapelách, tak se dá říci, že se i tímto způsobem hudbou fakticky živím.“

* Aktuálně tedy působíte v Němčicích nad Hanou. Proč zrovna tam?

„Do Němčic na Základní umělecké školy jsem přišel v roce 1998 na uvolněnou pozici technika a pedagoga do nahrávacího studia. Již tehdy jsem se znal s ředitelem Laco Gazdagem a věděl jsem o vybudování nahrávacího studia v prostorách ZUŠ. Navíc se zde již tenkrát vyučoval předmět Zvukařina, k tomu se přidala výuka elektrické kytary, a tak vlastně započala moje původně neplánovaná pedagogická praxe.“

* Myslíte, že rocková hudba má mladým nadšencům co říct? Čím je může oslovit?

„Abych řekl pravdu, to je složitá otázka. V dnešní době rock na růžích ustláno příliš nemá, když to třeba porovnám např. s devadesátkami minulého století, kdy byl vlastně součástí hlavního proudu. Hudba se ale vždy pohybuje ve vlnách a vše, co už bylo, se v nějaké podobě většinou vrací, takže třeba se ještě dočkáme lepších časů. Rocková hudba se vším všudy není žádná krátkodobá módní vlna, proto doufám, že jí v základech jen tak něco fatálně neotřese.“

* Co bude důležité pro to, aby Marasd oslavil i své 40. narozeniny?

„V našem případě už samozřejmě hlavně to zdraví. (pousměje se) Dále jistá dávka sounáležitosti a tolerance současných členů. Snad si budeme umět vážit všeho dosaženého a v rámci možností to rozvíjet a zušlechťovat. A samozřejmě celkově a obecně touha hrát a tvořit.“

* Je něco, na co se v nadcházejících měsících těšíte?

„Docela se těším na dokončení naší nové studiové nahrávky, kterou máme momentálně rozdělanou. Autory hudby jsem nejen já, ale také bratr Pavel Křivánek a klávesák Pepa Hrabal. Troufám si říct, že jsme všichni dali dohromady vyzrálé nápady, takže si myslím, že nová deska bude prostě dobrá. Chtěli jsme ji dokončit už teď a pokřtít na akci k třicátému výročí vzniku, ale bylo by to hodně na sílu, za cenu nechtěných kompromisů, bez důležitých časových odstupů a tak dále. To by ve finále nebylo určitě dobře a vlastně by nás to ani úplně netěšilo. Alespoň se mají fanoušci na co těšit.“

 

VÍTĚZSLAV KŘIVÁNEK

* narodil se 7. listopadu 1971 v Prostějově

* v roce 1990 odmaturoval na Gymnáziu Jiřího Wolkera, v roce 2002 si dodělal pedagogické minimum na VUT Brno

* pracoval na MěÚ v Prostějově, v prodejně hudebních nástrojů Zdeňka Tyla v prostějovské Kravařově ulici a od roku 1998 působí na pozici technika a pedagoga ZUŠ Němčice nad Hanou

* kromě své kantorské dráhy také provozuje soukromé nahrávací studio a agenturu Deltaphon records, příležitostně působí jako zvukař

* jako kytarista aktuálně působí v kapelách Marasd a Junior, s nimiž si zahraje jednou ročně, a také v SH Bandu, což je moravská doprovodná kapela Standy Hložka

* na baskytaru hraje v kapele Black Rose, která vystupuje jak samostatně, tak i jako doprovodná kapela Pavla Nováka mladšího a působí také ve skupině UČKA, což je učitelská kapela ZUŠ Němčice nad Hanou

* se svojí partnerkou má dvě dcery

* mezi jeho koníčky patří fotografování, natáčení a práce s videem, zajímá se rovněž o české filmy a herce

zajímavost: aktivněji začal vystupovat už ve svých čtrnácti letech, kdy s kamarády založil první kapelu Hydrant a už tehdy se snažil o vlastní tvorbu, přičemž po tanečních zábavách začal hrát v šestnácti s tehdejší kapelou Junior, se kterou nyní každoročně hraje taktéž na akci Legendy se vrací v Konici