Po zajímavém sledování zápisků Františka Mrázka v PROSTĚJOVSKÉM Večerníku jsem dostal nápad: seznámit naši veřejnost se zajímavostmi nejen z historie cyklistiky, ale také se začátky sportu ve městě i obecně s cyklistikou od minulosti až po současnost. A pokud vás budou zajímat mé zkušenosti závodníka, dlouholetého trenéra a funkcionáře, tak i to mám v plánu. Ani nevím, kolik mistrů světa po kraji chodí, ale jako jeden z nich se s vámi podělím o své poznatky se sportem nabyté.
Narodil jsem se v neděli 6. února 1949, zrovna když Jan Werich slavil své čtyřiačtyřicáté narozeniny. Jeho humor a pohled na svět mě provází snad celý život. A nejvíc si pamatuji jeho film Až přijde kocour, kde jsou krásně barevně zachyceny charaktery lidí. Když se na tebe kocour podíval, tak jsi nabral barvu svého charakteru a každý věděl, s kým má tu čest. Jo, kdyby to tak bylo i v reálném životě, že hned víš, kdo je kdo a co můžeš čekat, tak by se člověk vyhnul mnoha životním problémům.
Možná proto, že jsem se narodil v neděli před 76 lety, tak mě (i když jsem nevěřící, ale křtěný) pořád někdo zachraňuje v situacích, kdy mi šlo o život. Už nejméně třikrát, ale o tom až někdy jindy.
Moji rodiče se seznámili na taneční zábavě a po válce se oba věnovali cyklistice (již moje babička od mámy byla členkou ČKV po první světové válce), což se na mně pravděpodobně nějak podepsalo. Oba se angažovali při pořádání cyklistických závodů v Prostějově, zejména na plošině Sokolského stadionu, dnešního velodromu. Vzpomínám si na svůj průšvih, kdy máma obsluhovala v bufetu, táta dělal rozhodčího a já asi čtyřletý a bezprizorní jsem vběhl před projíždějící peloton, tím zavinil hromadný pád. Mně se nic nestalo, ale několik závodníků to odskákalo a já jsem se z toho strachy počůral. To bylo mé první osobní setkání se závodní cyklistikou.
Když jsem asi v pěti letech dostal dětské kolo Pionýr (24“), tak jsem mohl závodit se staršími kamarády na kole po Hloučele, kde jsme v blízkosti bydleli. Oni měli všichni dospělácká kola (dámská i pánská, kde jezdili ještě pod „štanglou“) a dost mi to záviděli. Tak jsem jim ho půjčoval a oni jednou na něm přijeli zpátky s pravým řídítkem do pravého úhlu. Pak to nějak srovnali, do ohybu umístili zvonek a doma se na nic nepřišlo. Taky jsem získal první doklad o zařazení do klubu Jiskra Prostějov už v devíti letech.
Vlastně mě jako kluka z ulice bavily všechny hry a sporty s dětmi z okolí – fotbal, vybíjená, tenis s prkýnkem na zeleninu a každou zimu hokej na zamrzlé říčce Hloučela. To bylo vždycky parádní, ale hledat puk pod ledem u břehu nebylo nic žádoucího, i když to stálo za to. No a později jsem chodil hrávat fotbal za žáky na OP a v zimě hrál hokej za Železárny. Táta mě brával na všechny zápasy, a tak jsem leccos okoukal. Hokej za žáky byl oproti dnešku trochu složitější, protože jsme měli trénink asi třikrát týdně a z toho jednou v šest hodin ráno, takže jsem mazal pěšky s výzbrojí na rameni, abych byl přesně na čas oblečen k tréninku. A pak v osm hodin ve škole. Parádní to bylo, když v noci nasněžilo, my jsme místo tréninku hodinu uklízeli hromady sněhu a po nás se už pěkně trénovalo. Prostě v zimě jsem hrál hokej a v létě žil na chatě u přehrady v Mostkovicích a dělal cyklistiku.
No a své první závody jsem jel jako žák. Bylo to kritérium v Prostějově se startem v Netušilově ulici, dále přes Sádky na Újezd a přes náměstí Husserla zpět na Netušilku. Tři kluci mi před posledním kolem ujeli, ale v ulici Sádky byly tehdy čedičové kostky. Když mezi našimi průjezdy zaúřadovalo kropicí auto, tak všichni tři spadli a já před tátou, který dělal rozhodčího, slavnostně zvítězil. A tak nějak jsem se ocitl na vítězné vlně, kterou jsem si i s různými peripetiemi udržel až do třiceti let, kdy jsem skončil se svou závodní činností.
Po vlastní svatbě v třiadvaceti letech se nám narodily tři dcery a já jsem úspěšně dokončil trenérskou FTVS. Následně jsem prošel skoro všechny funkce v cyklistice od metodika v TJ Favorit Brno přes trenéra reprezentačního družstva juniorů i dospělých až po předsedu krajského výboru Svazu cyklistiky v Jihomoravském kraji, po přestěhování do Prostějova i v Olomouckém kraji. Pak jsem do pětašedesáti vykonával funkci tajemníka i trenéra v SKC Prostějov. V klubu se mi podařilo zařídit v roce 1999 Sportovní centrum mládeže u Českého cyklistického svazu. Odtud mě pak v roce 2014 nový předseda po dvaceti letech činnosti vyhodil (proti platným stanovám) bez možnosti se proti jeho zkresleným informacím obhájit. Nejsem si jist, jestli klub SKC ještě vůbec existuje, protože všichni závodníci jsou vedeni pod TUFO PARDUS Prostějov, ale i to se v životě stává.
V první řadě se v rámci tohoto seriálu podívám na vznik sportovního prostředí na našem území, Prostějov totiž sportovní činnost republiky tak nějak kopíroval. Sportovat se zde vlastně začalo se vznikem Sokola kolem poloviny devatenáctého století, což bylo ovlivněno tehdejší politickou situací, která se odrážela ve sportu vždy, tehdy i dnes. Vlastně již staří Římané říkali: dejte lidem chléb a hry – a bude klid.
Cyklistika patří mezi nejstarší sportovní odvětví v našich zemích, a navíc právě teď 1. listopadu 2025 to bylo 140 let od založení prvního cyklistického klubu v Prostějově. Ten se vždy hlásil ke vzniku ČKV (ve zmíněném roce 1885), který se zasloužil o rozvoj cyklistiky nejen v našem městě, ale patřil i mezi první v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Jen mě mrzí, že současný klub se oslavou tohoto významného výročí moc nezabývá. To my jsme při oslavách 110 let uspořádali na počest založení klubu mistrovství republiky v silniční cyklistice 1995, i když jsme tehdy neměli žádného dospělého závodníka.
Ale abych nepředbíhal, novodobý sport rozjížděli sokolové, a tak příště začnu právě Sokolem. K tomu se pokusím přidávat něco ze života – nejen svého.
