Po zajímavém sledování zápisků Jana Mrázka v PROSTĚJOVSKÉM Večerníku jsem dostal nápad: seznámit naši veřejnost se zajímavostmi nejen z historie cyklistiky, ale také se začátky sportu ve městě i obecně s cyklistikou od minulosti až po současnost. A pokud vás budou zajímat mé zkušenosti závodníka, dlouholetého trenéra a funkcionáře, tak i to mám v plánu. Ani nevím, kolik mistrů světa po kraji chodí, ale jako jeden z nich se s vámi podělím o své poznatky se sportem nabyté.
Pařížan Eugen Meyer patentoval 4. srpna 1869 ocelový ráfek vypletený dráty. Oproti loukoťovému kolu se železnou obručí byl lehký a pevný, navíc opatřený po obvodu pryží. Stal se základem prvního vysokého kola. Než se však výroba v Paříži mohla rozběhnout, vypukla v červenci 1870 prusko-francouzská válka a otěže převzali Angličané. James Starley a William Hillman patentovali celokovové vysoké kolo 14. srpna 1870, následujícího roku začala vysoká kola Ariel vyrábět Coventry Machinists Company. Na kontinent však pronikla vysoká kola se zpožděním.
V roce 1878 se na Smíchov, tehdy obec před Prahou, přistěhoval farář anglikánské církve James Pirie s rodinou. Ubytoval se v domě Jana Kohouta (1819 až 1884), majitele továrny na výrobu mlýnských mechanismů. Skvělá adresa! V roce 1879 za ním přijel synovec William Crowl, který si přivezl vysoké kolo Excelsior firmy Bayliss, Thomas & Co. Jan Kohout měl v roce 1879 za sebou třicet let úspěšného podnikání a zkušeností se strojnickou výrobou převážně mlýnských mechanismů a hospodářských strojů. Byl to vážený zámožný občan, spoluzakladatel a významný akcionář Smíchovského pivovaru (1869), také otec pěti synů a čtyř dcer.
JAK ZAČALA CYKLISTICKÁ HOREČKA V ČESKÝCH ZEMÍCH
Nás zajímají Josef Kohout (1863 až 1946) a František Kohout (1860 až 1918). Umíme si představit, jak na ně zapůsobil Crowl, když se vyhoupl do sedla svého stroje. A také jak přemluvili otce, aby jim postavil podle anglického vzoru první vysoká kola v Čechách. Oba se na nich v sobotu 28. srpna 1880 vydali do Vídně, kam dorazili za dva a půl dne (což bylo rychlejší než tehdejší pošta). Když se vrátili zpět do Prahy, vítal je na Vyšehradě tisícihlavý dav jako hrdiny. Tak začala cyklistická horečka v českých zemích.
Vyjížďky smíchovských velocipedistů do okolí Prahy a zejména cesta do Vídně strhly velký zájem jejich přátel. V listopadu 1880 se konala v továrně u Kohoutů schůze nadšenců, kteří se rozhodli založit Český klub velocipedistů – ČKV 1880, první svého druhu v tehdejší rakousko-uherské monarchii. Úřední potvrzení stanov přišlo 2. ledna 1881, v dubnu vyjelo třiadvacet zakládajících členů na první výlet. S velkou pravděpodobností jeli všichni na kolech Kohout. Cena stroje činila od 125 do 150 zlatých, asi 250 až 300 Kč (podle velikosti průměru předního kola) a představovala zhruba čtyřměsíční plat dělníka!
Josef Kohout se na vysokém kole vydal v roce 1885 přes Německo, Švýcarsko a Francii do Anglie. Během cesty vytvořil 29. srpna evropský rekord na 24 hodin, když na trase Lipsko – Oschatz – Drážďany ujel 400 kilometrů a zůstal jen 28 km za světovým rekordem.
V Čechách začali cyklisté zakládat své kluby, a to Češi i čeští Němci. Dobový tisk těch i oněch ty druhé ignoroval, jako kdyby vůbec neexistovali. Jen výjimečně se o konkurentech objevily články, avšak jen aby druhou stranu kritizovaly či napadaly. Přitom je evidentní, že jednotlivci spolu přátelsky vycházeli. Vždyť i Kohoutův rekord v Německu zajistily tamní kluby. Julius Huber, člen mnichovského oddílu, vyhrál v Praze v roce 1883 první mezinárodní závody, pořádané ČKV. Večer se konala přátelská oslava na jeho počest. Češi ovšem jinak vnímali české Němce a Němce z císařství.
Továrna Jana Kohouta byla v Čechách jediná, která vyráběla vysoká kola ve velkém. Celkem se vyrobilo přibližně 900 kol, nejvyšší známé dochované vysoké kolo Kohout má číslo 872. Jejich produkce skončila asi v roce 1893, přesné datum neznáme. Každopádně byly tehdejší výrobky vesměs originály a bylo hodně obtížné nahrazovat jednotlivé opotřebované díly. Od poloviny 80. let 19. století už na trhu převažovala anglická kola a k importérům se přidala i firma Kohout, kterou po smrti otce Jana (1884) vedl syn František. V nabídce byla především kola Rudge a Premier. Mimochodem – zatímco u nás byla továrna Kohout v tomto oboru jediná, v Anglii se od roku 1871 do roku přibližně 1890 objevilo na 360 (!) větších i menších výrobců, tamních cyklistů byly statisíce.
V každém případě ČKV 1880 přinesl do života mladých mužů v Čechách a na Moravě nový vzruch, v prvních letech klub podnítil cyklistické dění u nás. Inspiroval vznik dalších klubů, inicioval v roce 1883 založení Ústřední jednoty velocipedistů ČUJV a téhož roku její tiskový orgán Cyklista.
O TRICYKLECH A KONCI VYSOKÝCH KOL
V době vysokých kol se rozmohly také tricykly, především s ohledem na ženy. Ty na vysokých kolech nemohly jezdit s respektem k tehdejší módě dlouhých sukní, tedy ať se svezou alespoň na tricyklu, často pro dva jezdce – rozumí se pro dámu a jejího partnera. Byla to víceméně slepá cesta, ať dvojice seděla za sebou (tandemové uspořádání) nebo vedle sebe (sociable). Na řadě konstrukcí se objevila pozoruhodná řešení, někdy mimořádně nápaditá, někdy naopak neúčinná, či dokonce absurdní. Do první kategorie patří diferenciál, na který dostal 5. září 1877 patent č. 3388 James Starley, otec britského veloprůmyslu. Zatímco vysoká kola se od sebe na první pohled příliš nelišila, různých typů tricyklů vznikl bezpočet.
Éra tricyklů byla krátká. Prvním důvodem byla vysoká cena: luxusní stál 40 liber (1 libra byla asi týdenní mzda dělníka) a standardní tricykl asi 25 liber, zatímco běžná vysoká kola začínala na 13 librách. Dalším důvodem byla fyzická náročnost jízdy na těžkém stroji a konečně stav tehdejších cest. Blátivé po deštích i prašné v dobách sucha byly charakteristické vyjetými kolejemi od povozů, pro třístopé stroje (drtivá většina tricyklů) prakticky nesjízdné.
Doba vysokých kol skončila nejpozději roku 1895, kdy se už nevyráběla, ale občas jejich závod pořadatelé zařadili na program jako kuriozitu. Jejich vyznavači se marně bránili nástupu takzvaných bezpečníků, tedy strojů se dvěma stejně velkými koly a pohonem toho zadního řetězem. Marná sláva – od roku 1885, kdy se první bezpečník objevil na výstavě kol v Londýně, byl nový konstrukční směr jízdního kola jasně daný.
V současné době se historická vysoká kola opět stala módními a naši závodníci Josef Zimovčák nebo Iva Zajíčková i dnes dokáží na MS s těmito koly vyhrávat.
Pokračování příště!
