S kým jiným si už povídat o Vánocích? Rok co rok po dobu dlouhých deseti let objížděla sedmadvacetiletá fotografka Vendula Burgrová domácnosti, aby jednotlivé rodiny zachytila u jejich vánočních stromečků. Celkem jich do svého projektu zapojila neuvěřitelných 69! Výsledné snímky budou moci lidé vidět v interiéru nákladního automobilu před prostějovskou radnicí. Zhlédnout je bude možné 21., 22. a 23. prosince od 16.00 do 19.00 hodin.

* V souvislosti s projektem, kdy představujete rodiny u vánočního stromu, jste poznala spoustu domácností a lidí v nich. Jako první mě napadá jedna otázka: proč vlastně tak ráda chodíte k druhým lidem na návštěvu?

„Myslím, že velká řada lidí je v tomto směru zvědavá, jak to u ostatních doma vypadá. Takový ten druh voyerismu, kdy míjíte okno, ve kterém se svítí, a namátkou mrknete dovnitř, třebas i nevědomky. Asi nejsem výjimkou. Nicméně není to tak, že bych se běžně ploužila lidem pod okny...“ (úsměv)

* Na co se při návštěvě zaměřujete především. Je to proměna interiéru, bytových doplňků či jeho obyvatel?

„Primárně mi jde o proměnu lidí, právě proto fotím celé rodiny. Nejvíce jsou proměny vidět samozřejmě u dětí, a to mě na tom asi nejvíc baví – když se pak po pár letech s ‚mými‘ rodinami koukáme, jak všichni vyrostli. Ty proměny interiérů, výzdoby či třeba domácích mazlíčků s tím pak jdou ruku v ruce.“

* Objevila se případná změna u některé z rodin, která vás vyloženě překvapila, ne-li šokovala?

„Myslím, že šoky by z rodinných fotek u stromečku mohla mít leda má vlastní rodina, kdyby měla možnost vidět těch deset let v předstihu. Občas se tam zjevují totiž i výměnní studenti, takže vedle mé babičky u nás doma na jedné fotce sedí Tchaiwanka, jindy zase chybí bratr a místo něj pózuje u stromečku slečna z USA. Jinak jsem v tomto směru moc šoků nezaznamenala, většinou šlo spíš o pozitivní změny jako nové přírůstky. Samozřejmě jsou v některých rodinách i změny nepříliš veselé nebo smutné, ale s tím musí člověk u časosběru tak nějak chtě nechtě počítat...“

* Váš cyklus svojí formou připomíná časosběrné filmové dokumenty, jimiž je známá zejména Helena Třeštíková. Viděla jste například Manželské etudy a inspirovaly vás nějak?

„Dokumenty paní Třeštíkové samozřejmě znám, ale rozhodně to moje inspirační zdroje nebyly. Časosběr jsem začala fotit v sedmnácti letech a přiznám se, že tehdy jsem se o rešerše v rámci Manželských etud tolik nezajímala. To už spíše z fotografického hlediska můžu zmínit Ditu Pepe, o jejíž tvorbu jsem tehdy postupně začala díky časosběru jevit zájem.“

* Co vás na časosběrném principu nejvíce fascinovalo?

„Ta výdrž. Prostě se ‚hecnout‘ a zvládnout těch deset let.“ (smích)

* Byl to důvod, proč jste se k tomuto kroku odhodlala?

„To odhodlání přišlo právě s myšlenkou vydržet to nějaký časový úsek. Jsem ráda, že jsem tu desetiletku udržela, a myslím, že se to podařilo především a právě díky všem těm dlouhodobým rodinám, které mě v tom vlastně začaly samy o sobě podporovat. Každý rok už se mě ptají, jestli zase přijedu. A já k nim jezdím ráda. Vlastně je to pro mě už jakási součást mých vánočních tradic, obrážet známé a fotit si je u stromečku. Ráda jim říkám ‚moji‘ stromečci.“ (úsměv)

* Kolik rodin jste vlastně fotografovala? Dočetl jsem se něco o sedmi desítkách, ale tohle číslo mi přijde až neuvěřitelné...

„Přesně jich bylo devětašedesát. Samozřejmě se takové číslo nedalo fotit deset let pravidelně, některé jsem fotila jen poslední tři roky, někteří jsou již stálice, jiní jsou naopak nováčci nebo se fotili kdysi dávno jednou, a pak jsme se již nespojili. Ale každá rodina je pro mě v tomto dokumentu důležitá, každá tvoří určitou časovou stopu, určité období.“

* Jak se vám podařilo skloubit každoroční fotografování s nezbytnou přípravou na Vánoce a vlastním svátečním harmonogramem. V čem jste musela dělat největší ústupky? 

„Myslím, že vždycky to prostě ‚tak nějak vyšlo‘. Ústupky jsou patrné hlavně na Štědrý den ráno, kdy místo válení se u pohádek startuji brouka a mířím do Malého Hradiska, kde mám svých stromečkových oblíbenců více. Ale já ty pohádky pak doženu zase večer, takže to vlastně ani tolik ústupky nejsou.“ (úsměv)

* Bez čeho byste si vlastní Vánoce nedokázala představit?

„Bez všech těch lidí okolo! Čert vem dárky, jídlo, pohádky... Pro mě to vždycky byli na prvním místě ti, které jsem měla ráda.“

* Prošla jste řadu vánočně vyzdobených domácností, můžete tedy srovnávat. Všiml jsem si, že mezi nimi nechybí ani ta vaše. Čím je charakteristická a jak se liší oproti těm ostatním?

„Myslím, že není o moc specifičtější než ty ostatní. Taky je vždycky před focením chaos, zmatky, trochu pozdvižení, někdo se šňoří, někdo už jen strnule vyčkává na značkách, jiný zase pracně šteluje psa, případně vytahuje kočky zpoza sedačky...“ (smích)

* Rodinná fotografie u stromečku je nepochybně hodně o stylizaci. Může v tom být podobný rozdíl jako mezi reálným životem a tím prezentovaným třeba na sociálních sítích. Jak jste u „svých“ rodin vnímala tento aspekt?

„Tohoto foto-aspektu jsem si za tu dobu všimla, klasické srovnávání ‚očekávání vs. realita‘ a jím podobné mě hodně baví, u stromečků je to ale trochu jiné. Vždycky nechávám ‚svým‘ rodinám volnost, aby si všichni vybrali, jak chtějí oni sami být zvěčněni. Volba dresscodu, to jestli si předem vše naklidí a vycídí, nebo zda nechají všude okolo rozházené balicí papíry, je čistě na nich. Vlastně je to zajímavá sociální sonda toho, jak lidé rádi vidí sami sebe. Mám v tomto směru ráda svobodu a originalitu, takže mezi mé oblíbence patří třeba jedna z rodinných stálic, která se rok co rok fotí ve vánočních pyžamech.“

* Dá se říci, že vaši výstavu jste si nadělila přímo pod stromeček. Tedy spíše pod strom stojící na hlavním prostějovském náměstí. Prozradíte, co dalšího kromě něj byste si pod ním přála letos najít?

„Já myslím, že pod každý správný stromek patří správný ponožky.“

* Z jakého vánočního dárku jste měla ve svém životě největší radost?

„Paradoxně jednu z největších radostí mi kdysi k Vánocům udělal plyšový nahřívací tučňák.“

* Budete ve svém vánočním seriálu i nadále pokračovat?

„Pro další desetiletku jsem se už rozhodla, zaměřím se však na menší počet rodin, a to především s malými dětmi. Řada známých si ke konci první dekády pořídila ratolesti, takže si myslím, že to je pro můj časosběr, pokud do něj půjdou se mnou, docela dobrá výzva!“

* Těšíte se?

„Určitě, hlavně se těším na lidi jako takové! A myslím, že po letošním karanténním roce v tom nejsem rozhodně sama...“

 

 

 

VENDULA BURGROVÁ

Narodila se 20. října 1993 v Prostějově. Základní školu vychodila v ulici Dr. Horáka, brzy přešla na Gymnázium Jiřího Wolkera, kde maturovala v roce 2013. Následně se stala studentkou oboru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Fotografování je pro ni zároveň prací i koníčkem.  Ve volných chvílích ráda běhá a s velkou chutí si zajde na dobrou kávu. Žije v početné kosmopolitně zaměřené rodině, má bratra a dvě sestry. Zatímco její bratr prožil rok v Číně, sestra zase strávila nějaký čas v Indii. Její nejmladší sestra studuje základní školu a sní o cestě do Brazílie.

 

Speciální příloha PROSTĚJOVSKÉ VÁNOCE je součástí aktuálního vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které najdete v prodeji od pondělí 14. prosince