Na jmelí si v průběhu roku vzpomene málokdo. To až s příchodem Vánoc se začínáme pídit po pozlacených větvičkách, abychom si je zavěsili doma pro štěstí. Odkud však tato tradice pochází, jaké další tajuplné legendy jsou se jmelím spojené? A jak slavili Vánoce naši dávní pohanští předci? Zajímavé je také vědět, proč se v dávných dobách milenci rádi pod jmelím líbali. Tento zvyk pak přežil až do dnešní doby.
Jmelí bílé fascinovalo už naše dávné předky – jeho magické schopnosti uctívali staří Slované, Keltové i Germáni. Dokonce i Římané měli jmelí ve velké úctě. Všichni se podivovali nad tím, že se zelené větvičky objevují na větvích jehličnatých i listnatých stromů během zimy, a dokonce v tomto nehostinném období nesou plody. Záhy se také přišlo na to, že listy jmelí mají léčivé účinky. Dodnes se rostlina využívá pro přípravu léčiv proti ateroskleróze. Obsahuje totiž látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév. Keltové s ním však léčili i neplodnost – věřilo se, že početí dítěte napomůže už jen pouhá přítomnost jmelí v domě. Z toho pravděpodobně vznikl dnešní zvyk líbání pod jmelím.
Dávní obyvatelé Evropy si jmelí zavěšovali do svých příbytků, protože se mělo za to, že jmelí zahání zlé duchy a nedovolí čarodějnicím vstup do domu. Chránilo také před uřknutím a chorobami. Obecně se mělo za to, že keřík „padá z nebe“. O jeho rozšíření se však starají bobuložraví pěvci, nejvíce drozd, pěnice a brkoslav. S příchodem křesťanství bylo třeba starý zvyk začlenit do nového náboženství. A tak podle výkladu kněží prý bývalo jmelí za dávných dob celým stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolíbku pro Ježíška. Pak po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Krista zhotovili kříž. Touto pohanou strom seschl a proměnil se v drobnou keřovitou rostlinu, která chce lidi zahrnovat dobrem – stačí pod ní projít. Stejně jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, i jmelí žije zčásti z jiných stromů.
Roste na jehličnanech i listnáčích
Z botanického hlediska je jmelí pozoruhodnou rostlinou. Jde o poloparazitickou bylinu z čeledi santálovitých, která se uchycuje na kmenech stromů, kde vytváří kulovité keříky dosahující velikosti až jednoho metru. Z hostujícího stromu si jmelí odebírá vodu a minerální látky, zatímco fotosyntézu si zajišťuje samo. Zajímavé je, že vlastnosti keříku se liší podle druhu hostujícího stromu – například jmelí rostoucí na topolu je velmi jedovaté a jmelí rostoucí na jehličnanu se neujme na listnatém stromu. Na každém stromě, na kterém cizopasí, vypadá jinak a má i jiné vlastnosti. Z lípy bývá ploché, s drobnými listy, zato na topolu tvoří objemné koule. Dobře se mu také daří na borovicích i ovocných stromech, jako jsou jabloně a meruňky. Ovšem jedno pravidlo platí pro všechny: semena jsou prudce jedovatá. Pouze jmelí z topolu je však jedovaté úplně celé a ve farmacii se nepoužívá. Mimochodem nejvíce účinných látek má jmelí sbírané v listopadu, prosinci a březnu.
Zajímavé také je, že jmelí lze ze stromů sbírat jen tehdy, pokud teplota neklesne pod minus čtyři stupně. Zmrzlé jmelí je totiž velmi křehké a při dopadu na zem se rozbije na malé kousíčky. Změní vlivem mrazu také barvu, začne být tmavě zelené až černé. Nejdéle vám jmelí vydrží zavěšené anebo ve váze bez vody.
