Na první pohled se může zdát, že je pracovní trh v pohybu – firmy inzerují desítky volných míst, náborové kampaně běží naplno a personální agentury pracují na plné obrátky. Přesto se v mnoha odvětvích objevuje nový trend: lidé zůstávají v zaměstnáních, která je nenaplňují, často i dlouhodobě frustrují. Nejde o nedostatek příležitostí, ale o nízkou ochotu ke změně. Proč se tolik lidí drží práce, již by za jiných okolností už dávno opustili?
Strach z nejistoty jako hlavní brzda
Ekonomická situace posledních let přinesla nejistotu, která ovlivňuje nejen firmy, ale i samotné zaměstnance. Inflace, rostoucí ceny energií, bydlení i základních životních potřeb přiměly mnoho lidí přemýšlet především o stabilitě. I když nejsou ve své současné práci spokojení, představa výpovědi a přechodu do neznáma se pro ně zdá příliš riskantní.
Strach z toho, že si „pohorší“, že nový zaměstnavatel bude ještě horší než ten stávající, nebo že během zkušební doby přijdou o práci úplně, udržuje lidi ve stavu stagnace. I když jim práce škodí psychicky nebo je dlouhodobě demotivuje, jistota pravidelného platu převažuje nad nejasným příslibem lepší budoucnosti.
Ztráta energie, motivace i odvahy
Dalším faktorem je únava. Pandemie, zvýšené pracovní nároky, rostoucí tlak na výkon a často i nedostatek uznání přispěly k tomu, že mnoho zaměstnanců zažívá syndrom vyhoření. V takovém stavu je představa hledání nové práce, psaní životopisu, absolvování pohovorů a přechod do nového prostředí spíš stresující než motivující.
Změna zaměstnání přitom vyžaduje duševní energii, čas a odvahu – tři věci, které lidem často právě teď chybí. Mnozí tak přežívají v režimu „autopilota“, kde se raději spokojí s málem, jen aby nemuseli čelit procesu změny. „Všude je to stejné.“
Pochybnosti o smyslu změny
Velkou roli hraje také rozšířená skepse. Řada lidí je přesvědčena, že měnit práci nemá smysl, protože problémy se jen „přesunou jinam“. Stížnosti na toxické prostředí, přetížení, špatné vedení nebo chybějící kariérní růst jsou podle nich všude. Takové přesvědčení pak vede k tomu, že lidé ztrácejí naději na pozitivní změnu a zůstávají tam, kde to alespoň znají.
Co to znamená pro firmy?
Z pohledu zaměstnavatelů jde o zásadní výzvu. Nestačí pouze vyvěsit inzerát a nabídnout „nadstandardní benefity“. Zaměstnanci, kteří jsou pasivní a opatrní, se k takovým nabídkám často ani nedostanou – nebo je rovnou ignorují. Proto je potřeba změnit přístup.
Důraz na budování důvěry – Firmy musí ukazovat, že nástup k nim není risk, ale příležitost. Transparentnost, sdílení reálných zkušeností zaměstnanců, otevřená komunikace a dobré zaškolení hrají klíčovou roli.
Podpora při změně – Pomoc s adaptací, mentoring, srozumitelný onboarding a trpělivost ze strany vedení výrazně zvyšují šanci, že noví lidé vydrží.
Flexibilita a individuální přístup – V dnešní době už nestačí nabízet „flexibilní pracovní dobu“ jako benefit. Skutečně individuální přístup a schopnost reagovat na specifické potřeby jednotlivce mohou být tím rozhodujícími faktory.
I když se na první pohled může zdát, že se pracovní trh zotavuje, pod povrchem se skrývá hluboká stagnace. Nejde jen o nedostatek vhodných kandidátů, ale o celkovou únavu, nejistotu a nedůvěru v lepší pracovní budoucnost. Pokud se mají věci pohnout kupředu, je třeba pochopit, že pasivita zaměstnanců není leností, ale obranným mechanismem. A k tomu musí firmy i personalisté přistupovat s větší empatií, strategií i trpělivostí.
