Na starost má organizační stránku zápasů, přičemž v uplynulém soutěžním ročníku to byla opravdu starost. O nesnázích s měnícími se opatřeními proti koronavirové pandemii i chybějícími diváky promluvil technický ředitel 1.SK Prostějov Tomáš Čepa (na snímku). A zmínil některé věci, které jej i zbytek realizačního týmu trápily. Stejně tak se věnoval zákazu vstupu diváků na zápasy po velkou část sezóny. „Je pravda, že třeba tohle ze začátku hráči snášeli hůře,“ poznamenal mimo jiné Čepa. Nakonec se ale vše povedlo. Klub od svazu nedostával tučné pokuty za neplnění směrnic a manuálů, po organizační a technické stránce v těžké době obstál. Co to ale stálo nervů a času, to vědí právě jen organizační pracovníci...

* Jak obtížný rok to byl pro eskáčko po technické stránce. Bylo velkou výzvou dodržovat všechna opatření?

„To každopádně, protože těch povinností vyplývajících z manuálu, který vytvořila Ligová fotbalová asociace, a podmínek pro splnění bylo hodně. A hlavně v počátcích nešlo o nic jednoduchého. Největší problém byl, že asociace něco vymyslela a tím, jak se situace vyvíjela, tak to ve čtvrtek večer nebo v pátek vše aktualizovala. Podmínky se měnily a bylo těžké na to reagovat. Ale díky našemu rodinnému zázemí a podpoře všech v klubu jsme to zvládli vcelku úspěšně. Bylo to stejné pro všechny, museli se s tím poprat všichni.“

* Bylo nějaké vládní či svazové nařízení, jehož dodržování bylo obzvlášť složité?

„Nejhůř jsme snášeli, že se hrálo bez diváků. A vysvětlit to právě příznivcům, to byl pravidelný úkol před každým fotbalem. Lidé se na zápasy chtěli dostat. Když došlo k rozvolnění, nastal zase obrat. Něco se napsalo v médiích, výtažek z manuálu, ale výsledek byl jiný. Když někdo přišel, nebyl třeba schopný dodržet daná pravidla pro účast na zápase. I když to podle médií vypadalo bezproblémově, tak jsou tu ještě stadiony a jejich specifika, vstupy, turnikety. A to bylo dost těžké.“

* Jak snášeli opatření hráči a realizační tým? Bylo to na atmosféře znát?

„Každopádně to bylo nové, a samozřejmě se dotklo všech. Na zápasy chodili rodinní příslušníci, kamarádi, široké spektrum známých. Ani ti bohužel tu možnost neměli. Takže ze začátku to snášeli hůře. Ale věděli, že je to prostě nutnost. Podmínky byly jasné, bez výjimek, nešlo to obcházet pod hrozbou sankcí. Nějak se s tím tedy smířili. Práce kolem mančaftu a realizačního týmu se jich nijak nedotýkala. Testy, karantény, tomu se nedalo uniknout. Ale žádná další zatížení nebyla. Technický úsek fungoval tak, aby to na jejich soustředění a na výkon nemělo vliv.“

* Eskáčko nakonec skončilo třetí. Jak hodnotíte umístění?

„Kdyby nám někdo před sezónou řekl, že budeme mít bronz, tak bychom ho asi poslali do blázince. (směje se) Po koronaviru a daných podmínkách je to pro tým jako z říše snů. Doceníme to asi opravdu až časem. Je to obrovský úspěch, naprosto překvapivý. I v té souvislosti, že doma nám to nešlo, zato venku se hrálo skvěle. Je až skoro nenormální, jak to všechno vyšlo.“ (úsměv)

* Jaké překážky musel tým na cestě překonat? Co bylo pro úspěch rozhodující?

„Myslím si, že zlomové bylo utkání v Jihlavě, kde jsme po dvou domácích ztrátách a bodu z Dukly neměli body podle plánu. Tam si myslím, že sezóna pro nás začala, chutí, bojovností i kusem štěstí se to proti Jihlavě zlomilo a my nastartovali vítěznou šňůru. Od vedení a od trenérů do té doby nebyl žádný tlak. Samozřejmě nervozita byla, ale nikdo nedával najevo, že by bylo zle. Třeba formou pokut a stylem ‚musíte, musíte, musíte‘. Prostě mančaft měl klid na práci. Kluci si začali věřit, makali, hráli jeden za druhého. To, co trenér po hráčích vyžadoval tvrdě na tréninku, to se dařilo a sedlo si to. Pak to jelo, nechci říct samospádem. Ale věřili si, a i díky tvrdé práci všech okolo se dosáhlo na nejlepší výsledek v poválečné historii prostějovského fotbalu.“

 

 Speciál vychází 21. června jako součást tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku.