Po dva víkendové dny hostil park a oranžerie zdejšího zámku mistry řemesel. Tradiční Olomoucký fortel nabídl nejen práci kovářů, kteří před diváky vykovali plastiku, ale i nožířů, kteří zde měli prodejní výstavu. Svátek černého řemesla se nesl v duchu tématu Říše zvířat a konal se již po osmé. Hlavním mottem akce bylo přiblížení kouzla prastarého řemesla široké veřejnosti.
I letos šlo o mezinárodní setkání, které přilákalo kováře ze sousedních zemí. Všichni se pak podíleli na výrobě zmíněné plastiky. „Letos nese název Truhla do dračí jeskyně. Za jejím návrhem stojí Andrzej Dzwonkowski z Polska, který je rovněž členem spolku Kováři Olomouckého kraje,“ uvedl již před časem místopředseda pořádajícího spolku Kováři Olomouckého kraje Jaroslav Straka. I letos se akce účastnily na tři desítky kovářů, od zkušených mistrů po nastupující generaci ze středních a odborných škol. „Je to úžasná práce, a velká dřina. Sledovat je při práci byl velký zážitek. Mimochodem, nemohl si ho vynachválit můj vnuk, který si s jedním z mistrů vykoval vlastní hřebík,“ smál se Jan Hovorka, který s vnoučaty přijel z Olomouce. Domů si odvážel nejen hřebík, ale i sochu jezevčíka. „Celá naše Bobina, podoba neuvěřitelná,“ kroutil hlavou nad cca půlmetrovým dílem.
Nechyběl ani podkovář
Své umění předvedl i další kovář, který se věnuje zvířatům z masa a kostí. Jiří Spurný mladší pochází z rodu, kde se kladivo a kovadlina dědí již několik generací. Protože se učil od mistra, svého tátu, je dnes odborníkem na slovo vzatým. Jeho rukama už prošly tisíce koňských kopyt. Kovář je totiž něco jako lidský ortopéd. Musí umět koně ostrouhat a okovat tak, aby eliminoval možnost následného kulhání ošetřeného zvířete. Musí umět srovnat nepravidelný růst kopytní rohoviny, najít podkovy, které zvířeti budou sedět. „Okovaný kůň méně přetěžuje pohybový aparát. Proto kromě úpravy bosého kopyta musíme umět i podkovat koně pro jejich různé potřeby, ale i pomoci jim při problémech na pohybovém aparátu či nemoci kopyt,“ vysvětlil kovář, pocházející ze Smržic. Takzvané kování za studena spočívá v upevnění hotové podkovy. Její tvar pak lze měnit už jen minimálně, třeba broušením. „Stará podkova se sejme odseknutím podkováků odsekávacím nožem a kladivem a vypáčením štípacími kleštěmi. Kopyto se musí vystrouhat, a pak teprve mohu koni připevnit novou podkovu,“ ukázal názorně na hnědé kobylce.
Nožířům patřila oranžerie
V zámecké oranžerii pak stoly zaplnili nožíři. Na prodejní výstavě ale nabídli také sekery, mačety a další zbraně. Jedním z nich byl i Radek Hrdlička z Nezamyslic. Mladý muž se nožířství věnuje již přes deset let. „A jak to začalo? Už v dětství mě nože přitahovaly, pamatuji se, že ten první jsem si koupil na výletě v páté třídě,“ smál se muž, který vyrábí pouze nože podle vlastních návrhů a šije k nim i kožená pouzdra. Všechny jsou navíc originály. „Tohle jsou skalpely, nože přesně do kapsy. I když vypadají jako že nic, ve skutečnosti jsou hodně nebezpečnou zbraní,“ popsal jeden z menších nožíků.
Kromě kovářského řemesla mohli návštěvníci nahlédnout do tajů i jiných starých řemesel, mezi kterými nechybělo ranhojičství, košíkářství i ukázka tavby a odlévání bronzu.
