V Česku se sportem, zejména pokud jde o mládež, stále přešlapujeme na místě. Ano, nějaké peníze od Národní sportovní agentury přicházejí, ale pokud se tyto částky nebudou systematicky zvyšovat, žádnou zásadní změnu nepřinesou.
Nestačí více prostředků těm největším sportovním svazům a organizacím – podpora musí naopak začít na té nejnižší úrovni. Největší problém není v tom, že by peníze do sportu nešly, ale v tom, kam jdou. Pokud nezajistíme, aby se finance dostaly do menších obcí, kde děti často ke sportu nemají snadný přístup, budeme se nadále divit, proč nám mladá generace tloustne, není zvyklá pracovat v kolektivu a celkově upouští od aktivního života.
Základní sportovní kroužky, volnočasové aktivity a malé kluby jsou klíčové, protože právě tam se rozhoduje o tom, jestli si dítě vytvoří ke sportu vztah. A co si budeme nalhávat, bez těchto aktivit to nepůjde. Pokud nebude zajištěna dostatečná finanční podpora, pak můžeme donekonečna diskutovat o tom, proč se děti nehýbou, ale reálný problém se tím nevyřeší.
Dlouhodobě nelze stavět rozvoj mládežnického sportu pouze na dobrovolnictví. Je skvělé, že v Česku stále existuje spousta nadšenců, kteří svůj volný čas věnují dětem a snaží se je vést ke sportu, ale pokud jim nenabídneme odpovídající podmínky, nelze očekávat, že to tak bude věčně.
Další problém je, že systém financování sportu je často neprůhledný a nespravedlivý. Velcí hráči sice mohou dostávat více prostředků, ale to neřeší jádro problému. Peníze se musí dostat tam, kde se sportovně začíná – k dětem, do škol, do malých klubů, do obcí, kde chybí kvalitní hřiště nebo trenéři. Není přijatelné, aby financování stálo na známostech a zájmových veteránech, zatímco skuteční pracanti v terénu bojují o každou korunu. Právě proto je také nezbytné trestat zneužívání dotací a zajistit, aby veřejné peníze směřovaly k těm, kteří je opravdu potřebují.
Pokud chceme, aby sport nebyl jen výsadou těch, kteří si ho mohou finančně dovolit, ale aby ho všichni měli za přirozenou součást života, musí se změnit systém financování i přístup k rozvoji sportu. Můžeme donekonečna hovořit o tom, jak jsou pohyb a kolektivní sporty důležité pro zdraví i psychiku dětí, ale bez konkrétních kroků zůstane jen u slov. Sport by měl být vnímán jako investice do budoucnosti, ne jako něco, co lze odkládat na vedlejší kolej, jak se to nejednou potvrdilo při různých škrtech, kde to většinou právě sport schytal jako první.
Česko má skvělou sportovní historii, ale pokud nezměníme přístup k soutěži sportování mládeže, budeme již brzy jen nostalgicky vzpomínat. Není na co čekat – potřebujeme smysluplné změny, které začnou u těch nejmenších nejen ze strany dětí, ale právě i klubů či jednot. Tvrzení, že je to jen dobou, jsou scestná. Chybí totiž větší vůle do toho pořádně šlápnout.
