V úterý 31. března – tedy už zítra – oslaví pětasedmdesáté narozeniny Jiří Spáčil. Místní rodák, Prostějovan každým coulem a nohejbalista tělem i duší, který svému milovanému sportu zasvětil bez přehánění skoro celý život. Nejprve jako šikovný hráč ligové úrovně, po skončení aktivní kariéry pak dlouhé tři dekády coby uznávaný rozhodčí.
„Už jsem však svou dráhu sudího loni ukončil. Řekl jsem si, že třicet let v téhle roli je dost, po pravdě mě to docela zmáhalo. Nevydržím už tak dlouho stát, u nohejbalových zápasů to bývá spousta hodin v kuse. Právě loni v srpnu na mistrovství republiky v Holubicích jsem musel zvládnout osm hodin bez větší přestávky, a pak jsem se z toho další dva dny vzpamatovával. Což byla taková poslední kapka, řekl jsem si a konec,“ pověděl Jirka Spáčil Večerníku se smíchem.
Jeho rozhodcovská bilance je i tak úctyhodná. „Mám odpískáno nějakých sto padesát mistrovství republiky různých věkových kategorií, dvě mistrovství světa, skoro čtyřicet evropských pohárů a neuvěřitelně moc ligových utkání. Když tohle všechno rozpočítám na jednotlivé zápasy, mohlo jich dohromady být okolo šesti tisíc. Což myslím není zrovna málo,“ bilancoval Spáčil v dobrém rozmaru po nezbytném přípitku na zdraví.
Velkou radost mu dělají jeho fotbaloví potomci. Syn Michal vyrostl v Sigmě Olomouc, pak dlouhá léta nastupoval za druholigový Prostějov a následně si zahrál i první ligu právě v Sigmě. Kde teď dělá špičkovou kariéru vnuk Jiří Spáčil mladší, Michalův syn. Byť v nejvyšší české soutěži nenastupuje moc pravidelně, dostal v olomouckém dresu nedávno značný prostor v obou osmifinálových duelech evropské Konferenční ligy proti německému Mainzu.
„Navíc ho trenér postavil do obrany, kde nikdy v životě nehrál. A přesto to Jirka s bundesligovým soupeřem perfektně zvládl jak v prvním utkání doma, tak potom v odvetě venku. Ze všech olomouckých hráčů měl v deníku Sport pokaždé nejvyšší známku, navíc plným právem, hrál fakt výborně. Němečtí protihráči přes něho nemohli projít. Možná škoda, že ho Sigma už dvakrát nepustila za koučem Martinem Svědíkem, který Jirku chtěl již dřív do Slovácka a loni v létě na hostování do Zbrojovky Brno. Trenér Olomouce Tomáš Janotka si však jeho odchod nepřál, přitom ve Zbrojovce by šel Jirka hned do základu,“ upozornil oslavenec.
Nejen z jeho pohledu mohl být sedmadvacetiletý záložník mnohem dál. „Má však hroznou smůlu na zranění. Nejdřív ho ještě jako mládežníka kopl jeden Plzeňák v posledním kole dorostenecké ligy do kolena, nehrál kvůli tomu skoro půl roku a přišel o soustředění v Dubaji i v Japonsku. Pak mu asi před čtyřmi lety jeden Sigmou zkoušený Jihoameričan na tréninku nešťastně zlomil zánártní kůstku, z toho se taky po delší době vyhrabal a po vítězství na pražské Spartě přišel pondělní trénink, kde Jirkovi nechtěně přetrhal vazy v kotníku spoluhráč Jáchym Šíp. Který byl teď na podzim i u jeho dalšího zranění kolena, po němž chyběl až do zimy. Dohromady tak Jirka marodil více než dva roky. A nebýt toho, mohl být v Olomouci nebo třeba jinde v první lize členem základní sestavy, což zatím dlouhodobě není. Pořád to ale může přijít, proti Mainzu ukázal své schopnosti i přínos pro tým,“ vyzdvihl Spáčil senior.
Co ho dost mrzí, to je současný osud nohejbalového TJ Sokol I Prostějov, který z extraligových výšin předloni dopadl na zem tvrdé reality bez momentální existence mužského ligového družstva. „Byla to hrozná škoda, protože kluci hráli extraligu, ještě postoupili do play-off, vůbec tak nemuseli do bojů o záchranu – a na začátku dalšího roku najednou konec. I po odchodu Martina Müllera s Petrem Zemánkem by přitom v Prostějově šikovných nohejbalistů byl dostatek, ale když někteří nechtějí hrát v jednom týmu s jinými a většina dává přednost amatérským turnajům před ligovými boji, musel to Ríša Beneš rozpustit. S pěti nebo šesti kluky se extraliga hrát prostě nedá,“ ohlížel se Spáčil věřící v opětovně lepší zítřky díky zlepšujícím se žákům Sokola I.
Čím on tráví svůj čas po ukončení rozhodcovské kariéry? „Skoro každý den navštěvuju manželku v Domově seniorů v Nerudově ulici, kde se o ni po mozkové příhodě před čtyřmi lety skvěle starají. Hodně sleduju různé sporty v televizi, hlavně fotbal, tenis, hokej a samozřejmě nohejbal. Taky mám permanentku na Sigmu, a pokud je hezky, rád do Olomouce jezdím fandit Jirkovi. Jednou jsem byl i v Hradci Králové na tamním novém nádherném stadionu. Mám se v rámci možností dobře, zdraví ještě přes nějaké problémy docela slouží. A udělalo mi radost, když mě v Modřicích ocenili po mém konci jako dlouholetého úspěšného rozhodčího. Něco podobného jsem už dřív zažil i ve Vsetíně, kde jsem doživotním čestným členem. Krásnou cenu od nich mám dodnes vystavenou doma v obýváku.“
Na závěr Jiří Spáčil starší připojil tři historky, kterých má ve svém arzenálu nepřeberné množství. „Třeba jednou před iks lety jsem jel metrem v Praze, kde na mě kouká člověk a po chvíli říká: Pane Spáčil, jste to vy? Já mu odpovídám, že asi jo, kdo by to byl taky jiný. A on že si mě pamatuje z doby, kdy jsem hrával nohejbal proti jeho tátovi z Ostravy. Prý jsem se za tu dlouhou dobu vůbec nezměnil. Nebo jsme ještě za mlada jeli s Bobem Kroupou a Rosťou Dittrichem na turnaj do Opavy, kde nás od začátku strašně podceňovali a říkali, co tam chceme, že jsme jen do počtu. Prý vypadáme jako ‚Dlouhý, Široký a Bystrozraký‘, protože Bob byl hodně vysoký, Rosťa zvaný těsto dost při těle a já nosil na čele pásku proti pocení. My jsme pak skoro všechny porazili a skončili druzí. Nebo jsem hned v začátcích mé hráčské kariéry startoval na mistrovství republiky v pražském Podolí, kde zároveň s nohejbalisty měli svůj šampionát i plavci. A v pondělních novinách se pak psalo, že nohejbal je takový specifický sport, jehož hráči se nezdráhají popíjet alkohol, no a že někteří plavci při tomto mistrovství dosahovali až o několik sekund horších časů než obvykle,“ dal se smíchem k lepšímu zítřejší pětasedmdesátník.
Tak na zdraví!
