„Každý z nás musí snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi,“ byl přesvědčený první československý prezident Tomáš G. Masaryk. Pokud se však vlády zcela ujme jediná strana, pak bývá jakákoliv diskuse nemožná. Přesně to byl případ komunistů v padesátých letech minulého století. V zájmu boje za vlastní ideály bezohledně ničili ostatní. Zcela jednoznačně se to projevilo během tzv. Masarykiády, od jejíhož zahájení v úterý 7. března uplyne přesně 70 let. Přestože naše současná společnost je i díky svobodě a názorové různorodosti poměrně rozdělená, můžeme být jen rádi, že v případě Masarykiády se jedná již pouze o dávný STÍN MINULOSTI. 

 

Začátkem března si každoročně připomínáme nejen výročí narození T. G. Masaryka, ale ve stejný den i prostějovské události z roku 1953. Ty začaly zdánlivě nevinně. Studenti třetího ročníku Gymnázia Jiřího Wolkera se rozhodli položit květiny k pomníku prvního československého prezidenta, jenž byl i v té době umístěn na náměstí před prostějovskou radnicí. Za jejich položením stála skupinka vedená Olgou Stehlíkovou Čermákovou a Antonínem Kavičkou. Záležitost, nad kterou by se dnes asi nikdo nepozastavil, byla v roce 1953 považována téměř za zločin. Následovala velká štvanice na „třídního nepřítele“. Mezi její oběti se zařadili nejen oba jmenovaní studenti, až na jednu výjimku to byla celá třída a téměř všichni členové profesorského sboru. „Výjimkou byl profesor Strážnický, který pak vedl prověrky nás maturantů. Obvinění znělo špatná výchova studentů k budování socialismu,“ zavzpomínal Arnošt Lejsal.

Život se jim převrátil vzhůru nohama

U mnoha studentů a profesorů následně došlo k životnímu zemětřesení. Na řadu přišel zákaz dalšího studia, zhoršené vyhlídky na uplatnění v životě, a to na „doživotí“. V případě rodin profesorů pak často došlo k osobní a rodinné tragédii. „Ještě několik let jsem potkával významnou osobnost profesorského sboru profesorku latiny a řečtiny Bezdíčkovou při cestě ze zaměstnání ve šlechtitelské stanici v Kralicích. Sotva se po těžké polní práci dobelhala na autobus,“ připomněl Lejsal jeden z konkrétních osudů s tím, že dané profesorce přitěžovalo i to, že každý její den začínal návštěvou kostela.

Některým studentům postižené třídy režim nakonec dovolil maturovat později, jiným až v době uvolnění v šedesátých letech. „Mě osobně k maturitě nakonec pustili, a to jen díky tomu, že rodiče byli v zemědělském družstvu. Právě takové věci tehdy bohužel rozhodovaly,“ poznamenal Arnošt Lejsal, který na GJW nakonec odmaturoval právě v onom kritickém roce 1953. „I po těch letech vzpomínám s velkou úctou a vážností na své tehdejší profesory. Nejenže nám předávali vědomosti, ale zároveň pro nás byli vzorem, jak si uspořádat vlastní budoucnost a jakou roli v tom hraje funkční rodina. Přeji dnešním pedagogům, aby i oni požívali takové úcty a vážnosti, jako tomu bylo před sedmdesáti a více lety,“ uzavřel Lejsal.

Socha na dlouhá léta zmizela

Navzdory protestům byla nakonec socha T. G. Masaryka z prostějovského náměstí přes noc odstraněna a odvezena neznámo kam. Následovala největší demonstrace proti totalitnímu režimu od roku 1948, o které se ale dodnes příliš neví... Do ulic vyšly tisíce lidí a rozzuřený dav obsadil přízemí radnice. Komunistům se město za pomoci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti podařilo zpátky ovládnout až pozdě večer. Začalo zatýkání, vyhazovy ze škol, z práce a řada demonstrantů skončila v kriminále. O prostějovském jaru 1953 natáčeli Reportéři ČT. Jejich reportáž je stále k nalezení na internetových stránkách www.ceskatelevize.cz.

Město Prostějov nechalo po revoluci v roce 1989 zhotovit sochu novou podle původního návrhu Otakara Španiela. Na stejném místě, jako stávala její předloha, byla odhalena 27. října 1998.