Pětapadesát let je v dějinách relativně krátká doba, bohužel stupeň historického zapomínání se v naší zemi rozběhl nevídaným tempem. A tak se můžeme dočkat třeba toho, že někdo s podivnou minulostí má tu drzost chtít jmenovat za ústavního soudce exbolševika každým coulem. I něco takového vás napadne při vzpomínce na rok 1968. Já sám jsem ještě na světě nebyl, ale z povídání svého otce a matky toho vím dost a dost, a tak si dnes dovolím odcitovat své dva, již bohužel zesnulé rodiče.

Dáma má přednost, a tak nejdříve vzpomínky mé matky: „Brzy ráno jsem šla do práce, jako vždy do ordinace, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Šlo o ordinaci závodní v jistém podniku na výpadovce na Bedihošť. Den před tím jsem byla u holiče, a tak mi zaměstnanci u brány hned řekli: „No to jste se na ty Rusáky pěkně našlechtila.“ Inu hned jsem se ptala co, kde, jak? „Vy nic nevíte? Obsadili nás Rusové.“ Nelenila jsem a letěla do ordinace, abych telefonicky informovala tátu, ať si zapne rádio, že nás obsadili okupanti. V poledne už byly tanky před bránou podniku a zaměstnanci uviděli ony okupanty. Šlo o vyděšené mladé kluky, povětšinou šikmooké, což vyvolalo údiv, ale pak znalci zeměpisu potvrdili, že Sovětský svaz má pod sebou i tyto národy. Na dotaz, co tu dělají, odpovídali, že jsou na cvičení v Rusku a strašně se divili, když jim bylo řečeno, že okupují Československo. Bylo na nich vidět, jak jsou zmatení a také hladoví. Letěli do nejbližšího pole, a vybírali tam syrové brambory a snad i řepu. Na to reagovali naši lidé tím, že rozbalili svoje svačiny a labužnicky si je vychutnávali před okupantskýma očima. Odpoledne již tak rádoby veselo nebylo, protože zřejmě zaúřadovali politruci okupační armády a tváře mladíčků ztvrdly. A tak když jsme odcházeli z práce, mířili už na nás kulomety z tankových věží...“

Otec vzpomínal na onen tragický den, kdy se v Prostějově střílelo. „Byl u nás doma na návštěvě švagr s dětmi. Samozřejmě tématem číslo jedna byla okupační situace. Oba jako lékaři místního interního oddělení jsme řešili, co s našimi pacienty, jak se bude ordinovat a vůbec. V pozdním odpoledni se najednou ozvala střelba z kulometů. Všichni pod vedením dospělých zalehli na zem a po chvíli jsem se podíval z okna směrem k radnici. Ozvala se další střelba a bylo vidět i trasovací svítící střely. Až později jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo. V daný moment jsem si jen v duchu zanadával do…, co si to ty k… tady dovolují!!! Najednou se vedle mne ozval hlas mého synovce, který byl velmi roztřesený: „Strýčku, že nebude válka?“ Krve by se ve mně nedořezal. Procedil jsem jen mezi zuby: „Ne, naši jim to nedovolí.“

Je to již 55 let, ale vzpomínky mi v hlavě rezonují každý 21. srpen, a letos to je obzvlášť, protože paradoxně národy, které byly tehdy v jedné okupační armádě u nás, dnes bojují proti sobě. Ne nejsem škodolibý, ale na rozdíl od mnoha jiných a to i těch, kteří jsou teď u kormidla v Praze, historicky nezapomínám...

 

Nejen vzpomínky pamětníků a chronologii historických událostí ze srpna 1968 v Prostějově najdete pod lištou zde na našich webovkách