Popravil svého tchána, který ho i svoji vlastní dceru dlouhodobě tyranizoval. Učinil tak zbraní, již si sám vyrobil. „V žádném případě není pravda, že bych svého činu nikdy nelitoval, naopak,“ prohlásil Antonín Pospíšil (76), který v této souvislosti předložil hned několik důkazů.
Jak se na svůj čin dívá s odstupem téměř deseti let? Co by udělal jinak? A jak trávil život ve vězení? O tom všem i mnohém dalším jsme si s nedávno propuštěným vrahem povídali při jeho návštěvě v redakci PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku.
Podlehl dlouhodobému tlaku, vraždil, trest přijal a stále se snaží zůstávat slušným a bohabojným člověkem. Tak by se dal charakterizovat přístup Antonína Pospíšila, který v roce 2016 zastřelil svého tehdy pětaosmdesátiletého tchána. Následně se za něj prostřednictvím petice postavil téměř celý Bedihošť i jeho spoluvěřící z prostějovských kostelů. Přesto zůstávali mnozí, kteří pro jeho čin příliš pochopení neměli. Prakticky všichni se pak shodovali na tom, že dlouhodobé konflikty mezi oběma muži se daly řešit jinak. Někteří z místních rovněž tvrdili, že Antonín Pospíšil svého zločinu nikdy nelitoval. Tak tomu ovšem dle jeho slov ve skutečnosti není.
Po svém zatčení se snažil Antonín Pospíšil stejně jako mnozí z jeho podporovatelů z řad sousedů, farníků či zástupců církve všemi prostředky zmírnit trest, který z logiky věci přijít musel. Po svém propuštění se on sám na celou věc dívá trošku jinak. „Byl to oprávněný trest. Udělal jsem ve svém životě velkou chybu. Soud rozhodl spravedlivě,“ posypal si hlavu popelem Antonín Pospíšil, jemuž během pobytu ve vězení zemřela nejen milovaná manželka, ale i sestra. „Co Bůh činí, dobře činí,“ vyjádřil své neochvějné přesvědčení Pospíšil, podle něhož však rozhodně není pravda, že by svého činu nikdy nelitoval. „Naopak. U soudu jsem lítost opakovaně projevil,“ vyjádřil se Antonín Pospíšil, který jako důkaz Večerníku předložil originál svých ručně psaných poznámek k závěrečné řeči, již pronesl těsně před vynesením rozsudku. „Spáchal jsem smrtelný hřích, jenž mě tíží a bude tížit až do konce mého bytí na této zemi. Velmi mě mrzí, co se stalo, a já svého činu upřímně, z celého srdce a celé duše lituji. Mé celé „JÁ“ je naplněno vroucí prosbou k duši Ludvíka, aby mně odpustil. Denně se za něj modlím modlitby, jež mi byly uloženy knězem při zpovědi jako pokání,“ citoval Pospíšil ze svých poznámek.
„Měli jsme se odstěhovat“
Rodák z Bedihoště zároveň ovšem připustil, že jeho poměrně obsáhlá kniha „Zabil jsem tyrana“, která vznikla na základě jeho zkušeností s tchánem, žádný projev lítosti neobsahuje. Jak celou situaci vnímá nyní s odstupem času? „Dnes bych donutil manželku, abychom se odstěhovali, i za cenu toho, že by se se mnou rozvedla. Ona se stěhovat nechtěla, byla jediným dítětem svých rodičů a cítila jako povinnost se o svého starého otce postarat, ať už byl jakýkoliv,“ vysvětlil Antonín Pospíšil, který v této souvislosti upozornil i na to, že do oprav domu, kde společně s manželkou a jejími rodiči bydleli, on sám investoval spoustu peněz i práce. Kořeny vzájemné nevraživosti pak spatřoval v tom, že si tchán pro svoji jedinou dceru představoval někoho „lepšího“. „Tchánovy útoky vůči mně začaly už na svatbě a s přibývajícími lety se množily a byly stále agresivnější. Vše se ještě zhoršilo po smrti tchýně v roce 2009, kterou rovněž psychicky týral, zatímco ona se snažila veškerou jeho agresivitu mírnit. Stále častěji pak napadal i svoji dceru, tedy moji manželku,“ dodal Pospíšil.
8 let, 9 měsíců, 17 dní
Propuštěný vrah nás zároveň upozornil na fakt, že se na svobodu nedostal po dvou třetinách trestu, tedy po 8 letech a 8 měsících. „Ve skutečnosti to bylo přesně osm let, devět měsíců a sedmnáct dní. Nějaký čas trvalo, než došlo k soudnímu řízení o mém podmíněném propuštění,“ upřesnil Antonín Pospíšil, který se rovněž chtěl vyjádřit k původu pozemku, na němž stojí domeček, jenž v současnosti obývá. Ten byl v minulosti opravdu v majetku prarodičů jeho manželky. „Polovina pozemku pak přešla na jejího otce a druhá na jejího strýce, od něj pak na JZD Bedihošť. Od družstva jsme pak tuto polovinu v roce 1991 s manželkou odkoupili,“ zmínil se Pospíšil, kterého jsme se zeptali, jak prožíval pobyt ve vězení. „Buď jsem se modlil, nebo četl knížky. Přečetl jsem jich za tu dobu stovky. Ale také jsem získal hned deset kázeňských pochval například za chování, úklid a další práce, naopak jsem neobdržel žádný kázeňský trest,“ dodal Pospíšil, který i během našeho hovoru projevoval jak lásku ke knihám, tak i smysl pro poněkud černý humor.
Co bude dělat dál?
Nyní se po letech strávených ve vězení snaží žít normální život. Pozemek, na němž obývá svůj domeček, sdílí se svým jediným synem. „Je na něm spousta práce, takže je pořád co dělat. Rozhodně se nenudím. Mám vnučku a vnuka, chlapec nás na tzv. ranči pravidelně navštěvuje, což mně i synovi činí velkou radost,“ uzavřel Antonín Pospíšil.
