Přátelé se neopouštějí. Ani po čtyřech letech. V neděli 22. února, tedy dva dny před tragickým výročím začátku agresivní ruské války na Ukrajině, Vřesovice opět potvrdily, že solidarita v této obci není jen slovo, ale skutečný čin. V prostorách zdejší bývalé barokní fary se konal již čtvrtý ročník charitativní akce na podporu Ukrajiny. Tentokrát se jednalo o poděkování místním dobrovolníkům, kterým se podařilo uskutečnit už 17 cest s humanitární pomocí přímo do oblastí, kde je jí nejvíce potřeba.
Čtyři ročníky, sedmnáct cest a stovky lidí, kteří přiložili ruku k dílu – to je bilance, na niž mohou být nevelké Vřesovice právem hrdé. Za každou z charitativních cest totiž stojí hodiny práce, balení, shánění materiálu i organizování sbírek. „Na začátku jsme vůbec netušili, že z jedné pomoci vznikne tak dlouhá tradice. Ale když člověk vidí, že to má smysl, nemůže přestat,“ vysvětlil svůj postoj Josef Fica, starosta Vřesovic a zároveň jeden z organizátorů.
Pomoc z Vřesovic už putovala například ve formě zdravotnického materiálu, trvanlivých potravin, hygienických potřeb, oblečení, dronů i elektrocentrál. Některé z nich pomáhají dodnes v místech, kde je přerušována dodávka elektřiny.
Letošní ročník se nesl v duchu sounáležitosti a naděje. Návštěvníci mohli přispět do sbírky, ochutnat guláš, zapojit se do doprovodného programu nebo si jen popovídat s těmi, kteří pomoc na Ukrajinu osobně vozí.
Pozvání přijali také vážení hosté Leoš Ryška, římskokatolický kněz a ředitel TV Noe, a Sarah Haváčová, herečka a dobrovolnice, kteří společně s vřesovickými dobrovolníky podnikli cestu na Ukrajinu a přišli o ní popovídat. Oba dva se shodli na tom, že tato cesta jim změnila život.
Matka syna, který padl ve válce
Silné momenty přinesla i osobní svědectví. Vzpomínkovou akci navštívila žena z Olomoucka, matka, která na Ukrajině v létě loňského roku přišla o svého jediného syna, jehož od dětství sama vychovávala. Nebyl voják, jen vnitřně cítil, že chce pomoci. Dodnes se nenašly synovy ostatky a nešťastná matka stále čeká, až bude moci svého syna pochovat, rozloučit se. Letos by mu bylo 27 let. „Měl na Ukrajině přátele. Byl s nimi v kontaktu, i když vypukla válka, a rozhodl se pro to něco udělat. Takové rozhodnutí se rodí. Je to proces. Nikdy nebyl povrchní, určitě vše hluboce promyslel. Z toho, co mi psal, jsem cítila jeho těžké rozhodování. Celý život jsem se modlila, aby byl můj milovaný syn dobrý člověk. Když se to stalo, říkala jsem si, že to nemusel vzít tak doslova. Ale podle mého přesvědčení, mé víry, je syn u Boha, kde je mu dobře. Jednou se potkáme. S tím, co udělal, v podstatě souzním. Je tam i druhá rovina, že je to moje jediné dítě. A to bolí. Ale život s ním byl moc krásný,“ pronášela tiše a pokorně před ztichlým sálem drobná, zlomená, ale přesto hrdá a smířená žena.
„Budeme pokračovat dál“
V průběhu dopoledne byla také promítána videa a fotografie z cest na Ukrajinu, živě se z Ukrajiny připojily také Tetiana Haraschenko, která tři roky žila ve Vřesovicích a pomáhá s organizací charitativních cest Vřesovických na Ukrajinu, a Svitlana Kovalenko, ředitelka ukrajinské charitativní organizace „Křídla Poltavy“.
Do organizace se zapojují místní spolky, dobrovolní hasiči, rodiny s dětmi i jednotlivci. Pomáhají senioři i nejmladší generace. Organizátoři potvrzují, že pomoc nekončí. „Dokud bude potřeba, budeme jezdit dál,“ shodli se.
Válka skončí, solidarita zůstane
A právě v tom spočívá skutečný význam celé akce. Nejde jen o materiální pomoc, ale o jasný vzkaz: že lidskost, soucit a ochota podat pomocnou ruku mají stále své místo. V době, kdy svět často rozdělují konflikty a nejistota, dokáže malá obec ukázat velkou sílu – sílu společenství. Vřesovice tak dávají naději nejen těm, kterým je pomoc určena, ale i nám samotným. Protože solidarita není jen odpovědí na krizi. Je hodnotou, kterou si neseme dál.
