Velký ohlas vzbudilo téma výměny dlažby v Rejskově ulici. Zatímco někteří z obyvatel opravu cesty pro pěší přivítali, poměrně velké množství čtenářů i odborníků kritizovalo necitlivý zásah do podoby zřejmě nejkrásnější prostějovské ulice. Podle nich tento krok znamená zbytečnou ztrátu jedinečného charakteru a genia loci lokality bezprostředně navazující na historické jádro Prostějova.
Probíhající výměna staletých kamenů za tuctovou betonovou dlažbu se u velkého množství čtenářů Večerníku nesetkala právě s nadšením. „Je to škoda, už to nebude ono. Vždycky jsem si říkala, kdo všechno po tom chodil, mělo to své kouzlo,“ vyjádřila se například Marie K.
Našli se však i lidé, kteří na výměnu dle svých slov dlouho čekali. „Chůzi po té staré dlažbě zvládli jen zdraví jedinci. Projít tam s kočárkem byla velká fuška, těžké to měli i invalidé či staří lidé,“ upozornila Aneta R., již však další upozornili na fakt, že na druhé straně Rejskovy ulice je pro podobné případy k dispozici opravený chodník.
„Nešťastné řešení“
Komu se ovšem zvolená náhrada za zámkovou dlažbu vůbec nezamlouvá, to jsou odborníci z řad památkářů či architektů. „Historická kamenná dlažba dochovaná v této části města představuje velmi hodnotný pozůstatek původního dláždění chodníků nejen v Rejskově ulici, ale také v rámci historického jádra města Prostějova. Její výměna za standardní novodobou betonovou dlažbu je tedy z pohledu věrohodnosti historického prostředí Rejskovy ulice nešťastná,“ vyjádřila se Eva Vidličková z Národního památkového ústavu v Olomouci, která podobně jako zástupci města konstatovala, že Rejskova ulice již leží mimo památkovou zónu, a tak památkáři nemají žádnou zákonnou možnost výměnu dlažby ovlivnit.
Architekt s návrhy neuspěl
Snad ještě razantnější v kritice přístupu města byli architekti zajímající se o veřejný prostor. „Když už se město rozhodlo chodník opravit, určitě v tomto případě existovalo mnohem vhodnější řešení. Tím by byla výměna starého kamene za novou, kvalitní např. řezanou žulu. Tento materiál by představoval skutečně vstřícný krok vůči méně pohyblivým občanům díky dokonale rovnému povrchu, zároveň by důstojně navázal na historický odkaz místa. Ačkoliv by takové řešení vyžadovalo vyšší počáteční investici, z dlouhodobého hlediska by se díky své odolnosti jednoznačně vyplatilo,“ vyjádřil se architekt Jan Mikláš, který si v kritice laxního přístupu vedení města v celé věci vůbec nebral servítky. „Zásadní výměna historicky cenného povrchu byla ze strany města schována pod běžnou rámcovou smlouvu na údržbu komunikací. Zásah takového rozsahu a významu v historicky cenné lokalitě by předpokládal úplně jiný přístup a pečlivou přípravu,“ dodal Mikláš, který o celé věci v průběhu týdne jednal i s prostějovským radními. Nakonec však se svými návrhy neuspěl. „Alespoň minimálním vstřícným krokem by byla volba betonové dlažby dvojnásobného formátu. Tento formát se v přilehlých ulicích dlouhodobě nachází, vizuálně by do lokality mnohem lépe zapadl a alespoň částečně by respektoval kontext okolní zástavby. Ignorování i této zcela elementární snahy o minimalizaci škod jasně ukazuje na absolutní nezájem o to, jak veřejný prostor v našem městě vypadá,“ uzavřel Jan Mikláš.
