Snad kromě sportovní gymnastiky neexistuje žádný jiný sport, kde by se elegance a pružnost kloubily s nesmírnou fyzickou silou. Když se k tomu přidají kousky zcela popírající gravitaci i možnosti lidského těla, pak vám z toho vyjde špičková pohybová činnost pole dance. Tanec u tyče dnes už převážně není záležitostí nočních klubů. V první řadě jde o náročnou fitness disciplínu přinášející nejen radost z pohybu a hudby, ale také zpevnění celého těla.Své o tom ví iteprve čtrnáctiletá Elen Jiráková ze Stařechovic. Studentka GJW své umění předvedla během předávání ocenění v rámci soutěže Vesnice roku v Čechách pod Kosířem. Svým dechberoucím vystoupením dokázala, že pomalu začíná patřit ke špičce v rámci celé ČR.

 

 * Pole dance je hodně o vystupování před lidmi. Vy jste se už jako malá ráda předváděla?

„Kdepak, naopak jsem vždycky byla velmi stydlivá a stále mám občas problém hovořit před lidmi. Ale na pódiu se nestydím, protože tam mluvit nemusím. Tedy až na rozhovor, což je pro mě nejhorší část každého vystoupení na soutěžích. Ten je tam vždy hlavně proto, aby porotci během něj stihli předchozí vystoupení v klidu obodovat a sečetli body.“

* K pole dance jste se dostala už jako dítě. Jak?

„Začala jsem v osmi letech, takže nyní se tomu věnuji už šest let. Jako první s tím začala moje maminka. Byla jsem zvědavá a šla s ní na soukromou lekci do Plumlova. Do té doby jsem asi od pěti let dělala gymnastiku. Zjistila jsem, že tento typ tance je gymnastice hodně podobný, a i díky ní k němu mám dobré předpoklady jako třeba pružnost, ohebnost i jistou sílu. Rozhodla jsem se tedy věnovat jemu. Bylo to i kvůli tomu, že v gymnastice mě limitoval strach z výšek. Bála jsem se třeba hrazdy nebo šplhání po provazu.“

* Nepřijde mi, že by tyč pro pole dance byla zrovna nízká… 

„Je pravdou, že soutěžní tyče mají na výšku čtyři metry. Takže nízko to není, ale už jsem si zvykla. Tím, že jsem mohla jít postupně a neočekávalo se ode mě, že hned budu hodně vysoko, tak jsem si na to postupně zvykala. Teď už mi to nevadí.“

* Dá se nyní pole dance trénovat i v Prostějově?

„V Prostějově ne, ale dojíždím do Olomouce do studia, které se jmenuje Tancelář. Zhruba po roce stráveném v Plumlově jsem se jela podívat na jednu celorepublikovou pole dance soutěž zaměřenou přímo na děti a viděla tam holky z Tanceláře. Nejprve jsem do Tanceláře přestoupila jen na letní prázdniny, kdy byl Plumlov zavřený, pak jsem to střídala, no a nakonec zůstala už jen v Olomouci.“

* Maminka se tomu stále ještě věnuje?

„Už ne. Ona skončila asi dva roky poté, co jsem já začala. Nějaký čas jsme chodily spolu na lekce pro matky a dcery. Ale když jsem přestoupila do Olomouce, nedařilo se to časově skloubit, tak mi to přenechala. Ostatně to studio v Plumlově, kde jsme společně začínaly, už ani nefunguje.“

* Vaše vystoupení v Čechách pod Kosířem bylo velmi kvalitní. Kam až jste to zatím v pole dance dotáhla?

„Poprvé jsem soutěžila on-line v roce 2020 v soutěži Pole Princess, kde jsem byla čtrnáctá.  První pořádnou soutěží bylo až loňské Czech Pole Championship v Praze, kde jsem ve své kategorii mezi dvaceti soutěžícími skončila osmá. Následovala akce Pole Art v Berouně, kde jsem se umístila na šestém místě. A největší úspěch jsem měla na soutěži Pole Princess 2023, kde jsem skončila druhá. “ 

* Jak jste se dostala na takovou úroveň?

„Ze začátku jsem to chtěla dělat čistě pro zábavu, neměla jsem v úmyslu v tomhle sportu nějak soutěžit. Teprve když jsem přestoupila do Tanceláře a viděla, že tam ostatní holky soutěží, tak mě to namotivovalo. Tancelář totiž navštěvuje zhruba padesát lidí, kteří jsou rozděleni do různých výkonnostních kategorií. Jsou tam ti, kteří s tím začínají, ale i ti, kteří jsou na špičkové úrovni. Na soutěže nás jezdí asi deset.“

* Začátky ale musely být těžké…

„Určitě, už jen šplh může být pro někoho náročný, je k tomu potřeba velká síla v předloktí. Jenže já jsem k tomu i zvlášť posilovala, což mi hodně pomohlo. Když to neustále opakujete, tak se ten pohyb pro vás stává přirozený.“

* Jak často nyní trénujete?

„Teď mám tréninky tři hodiny v úterý a ve čtvrtek hodinu.“

* Vy zvládáte trénovat tři hodiny v kuse? To musíte být docela vyřízená…

„No je to pro mě lepší než dojíždět do Olomouce každý den na hodinu. Důležité je, že se jedná o tři různé lekce. Jedna je soutěžní, kde mám půl hodiny rozcvičku a pak trénuji čistě sestavu na další soutěž. Na té další lekci mám spíše flexibilní prvky a zkouším nové věci a na té poslední mám zkoušení různých kombinací.“

* Máte tyč i doma?

 

„Ano, doma máme nahoře v patře tělocvičnu. Na jedné půlce je posilovací část a na té druhé jsou žíněnky a tyč.“

* Kolik času tam trávíte?

„No celkem dost. Když mám čas po škole, tak jdu nahoru něco zkusit nebo si třeba jen tak zaposilovat.“

* Jak se toto vše kloubí se studiem?

„Dokud jsem byla na základce, tak to nebyl problém, to jsem se totiž ani nemusela moc učit. Co jsem na gymplu, tak je to těžší. Když se v půl osmé vrátíte z tréninku a pak se ještě máte učit na test, není to snadné. Ale jde to.“

* V Prostějově existuje hned několik workoutových hřišť, která jsou pro podobné záležitosti ideální. Využila jste je někdy? 

„Ano, na dovolené, ale i třeba o prázdninách je to super.“

* Na podobná hřiště chodí většinou kluci. Jak na vás v tu chvíli reagují?

„Různě. Vnímám to, ale pokud to nepřesahuje nějakou mez, tak si na to člověk celkem zvykne. Ono hodně záleží na tom, kam jdete. Třeba kousek od naší školy vzniklo jedno hřiště na Ruďáku a tam se to často bez nějakého toho pokřikování neobejde. Takže zrovna tomu se raději vyhýbám.“

* Co je na tomto sportu nejobtížnější?

„Zvládnout všechno, co se člověk učí třeba půl roku, někdy i déle, a pak to předvést během pouhých tří minut. V tom je to hrozné. Když třeba hrajete fotbal hodinu a půl, tak pokud něco pokazíte, tak máte vždycky dost času to napravit. Ale já, když něco pokazím, tak mám jen ty tři minuty. Musím prostě pokračovat dál a plynule navázat. Viděla jsem třeba, že jedna holka se rozbrečela a utekla z pódia. Určitě to není dobré řešení, ale i to se může stát.“

* A co teprve když spadnete? 

„Ano, asi nejtěžší je právě to, když spadnete, tak vstát a nějak plynule pokračovat. Za nekontrolovaný pád jsou sice velké srážky, ale nemusí to ještě znamenat konec.“ 

* Kolik takových nekontrolovaných pádů máte za sebou?

„Na tréninku určitě hodně. Ale na soutěži jsem naštěstí ještě nikdy nějak ošklivě nespadla. Na tréninku jsou některé pády opravdu hnusné a bolí, i když máte pod sebou žíněnku. Ovšem to je součást tohoto sportu, bez toho to nejde.“

* Stejně jako bez modřin…

„Ano, modřiny a spáleniny mám skoro všude, mozoly naštěstí jen na rukách…“ 

* Toto vše ovšem obvykle diváci nevidí. Nejen na soutěžích, ale i na četných videích, která si lze dohledat například na YouTube. Máte i vy nějaká?

„Občas dám nějakou fotku z tréninku na Instagram, ale videa ne. Sice je občas natáčíme, ale já sama jsem zatím nenatočila takové, které bych někde zveřejnit chtěla. Ale dají se dohledat oficiální videa ze soutěží, na nichž jsem vystupovala.“ 

 

* Vy sama tímto způsobem někoho sledujete?

 

„Pár takových lidí je. Třeba Alberto Amores, což je španělský tanečník. To je absolutně nejvyšší level, výš už to nejde. Je to čtyřnásobný mistr světa a má na kontě různé rekordy. Vzorem pro mě je však i moje trenérka Michaela Páťalová. Na mistrovství ČR se několikrát umístila na předních příčkách a také na mistrovství světa se v obrovské konkurenci probojovala mezi prvních 30 sportovců, což je opravdu výborný výsledek.“

* Liší se nějak soutěže?

„U nás v ČR máme tři základní soutěže, z čehož dvě jsou pod jednou organizací. Jedná se o Mistrovství ČR v pole sportu a pole artu. Pole sport je více založen na technice, jsou v něm povinné a zakázané prvky. Pole art je více umělecký, otevřený různým experimentům. Mě osobně baví spíše pole sport, protože mám ráda nejrůznější kombinace, ale užiju si i pole art.“

* Co porotci hodnotí?

„Všímají si technické stránky, tedy jak máte vypnutá kolena, ruce či špičky. Hodnotí se také pružnost, dále pak to, jak máte vystoupení poskládáno z uměleckého hlediska či zda dotyčný případně zvládl všechny povinné prvky.“

* Když člověk vidí finální sestavu, kterou předvádíte na soutěžích, tak mu přijde naprosto nepředstavitelné, že by mohl někdy něco takového zvládnout. Čím tedy musí začít, pokud se k tomu chce dopracovat?

 

„Z počátku se musíte vůbec naučit držet se tyče. Začít ale může úplně kdokoliv, na lekce s námi chodily i starší dámy. A třeba v Olomouci máme jednu padesátnici a ta je opravdu skvělá. Dokonce mohou i muži. My máme jednoho Honzíka, který s námi jezdí i na soutěže. Muži mají výhodu v síle, ale zase mají problém s pružností. A my ženy to máme naopak. Pole dance je disciplína výborná i pro ty, kteří se chtějí třeba jen udržovat v kondici a spálit nějaké kalorie. Pro toho, kdo chce něco víc, jsou pak jiné druhy lekcí.“

* Vy jste se rozhodla soutěžit. Proč?

„Viděla jsem holky, co už soutěžily přede mnou, a líbilo se mi, že bych mohla také. První soutěž jsem soutěžila jako ještě malá. Vybrala jsem si téma Růžového pantera, měla jsem růžový kostým a velký diamant, a to se mi moc líbilo. Motivací bylo i to, že jsem mohla něco vyhrát.“

* Kde vás lidé mohou vidět?

„Nedávno jsme sice měli představení naší skupiny v Olomouci, ale jinde zatím moc nevystupuji. Dobrou příležitostí bývají plesy, třeba moje lektorka na nich vystupuje poměrně často. Tak snad se do budoucna podaří něco domluvit. Jinak nejbližší soutěž pro mě bude mistrovství ČR v kategorii Sport, které se bude konat letos v červnu v Praze, a kategorii Art pak v listopadu v Berouně.“

* Kam byste to chtěla dotáhnout?

„Mistrovství ČR je asi zatím pro mě maximum. Ono už toho pak ani moc není. Je samozřejmě ještě mistrovství světa, ale toho se nyní naši reprezentanti neúčastní. Pak je možnost stát se součástí nějakého cirkusového vystoupení ve velkém a světovém cirkuse. Ale jinak těch možností zase tolik není. Mám určitě velkou chuť se dále zlepšovat, jenže s postupující úrovní je to stále těžší. Na začátku to bylo mnohem jednodušší, tehdy člověk každý týden zvládl udělat něco úplně nového. To už teď tak není.“

* Dokážete si představit, že by vás to jednou živilo?

„To zatím nevím. Je možné vést kurzy, a to jak přes rok, tak se to hodně nabízí i v resortech, kam lidé jezdí na dovolenou. Také se dělají různé workshopy. Asi bych mohla časem i trénovat, možná by bylo zajímavé otevřít vlastní taneční studio. Jisté je, že minimálně zpočátku bych stejně musela mít i jinou práci.“

* Zmínila jste paní, která se pole dance věnuje i ve svých pětapadesáti letech. Dokážete si představit, že u toho vydržíte takto dlouho?

„Asi ano, naopak si teď nedokážu představit, že bych s tím skončila. Když zrovna netrénuji, pořád mám tendenci lézt na nějaké lampy, dopravní značky a jednou, když jsme byli na dovolené, tak jsem šplhala po lodním stěžni.“ 

 

ELEN JIRÁKOVÁ 

  • narodila se 3. března 2010 v Olomouci
  • trvale žije ve Stařechovicích
  • navštěvovala ZŠ v Čechách pod Kosířem, aktuálně je studentkou třetího ročníku osmiletého Gymnázia Jiřího Wolkera
  • má dvě sestry Nelu a Adélu
  • kromě pole dance se aktivně věnuje také modernímu tanci, vypomáhá v kroužku při DDM Prostějov
  • ráda maluje akrylem na plátno a hodně čte. Mezi její oblíbený žánr patří fantasy či sci-fi, nyní čte Půlměsíční město od Sarah Jamesové.

zajímavost: pochází z taneční rodiny. K pole dance ji přivedla maminka, její nevlastní sestra vede kurzy moderního tance pod DDM Prostějov, kde jí Elen pravidelně vypomáhá.