Tento rok, z něhož jsme nedávno ukrojili první měsíc, slibuje přes všechny covidové peripetie množství zajímavých sportovních klání. Už v samém počátku však místo konzumace sportovních lahůdek přetrvává nepříjemná pachuť.

Tradičním předkrmem měl být na přelomu roku juniorský světový šampionát v hokeji. Nehodlám komentovat výkony našich hokejových nadějí, to je záležitost sportovních rubrik. Přes už mírně zprofanované „bubliny“ se turnaj ve druhém nejpopulárnějším kolektivním sportu kanadským pořadatelům jaksi rozpadl. Poté, co byl pozitivně testován hráč už třetího týmu, začalo být jasné, že regulérnost turnaje vzhledem ke kontumačním výsledkům bere notně za své. Pořadatelé, kteří se k epidemickým pravidlům postavili hodně laxně, to naštěstí pochopili a turnaj „odpískali“.

Jenže mělo být hůř. V individuálních sportech, jakým je třeba tenis, se zásady proti šíření infekcí dodržují mnohem lépe. To by ovšem první velký podnik v tomto sportu nesměla organizovat zrovna Austrálie, která v rámci pandemie zavedla tvrdý režim postavený na zcela mylném předpokladu, že kdo je očkovaný, není pro ostatní nebezpečný. A co čert nechtěl, narazila v tomto případě hned ta největší hvězda v podobě světové jedničky Novaka Djokoviče. Ten, přestože má doma v Srbsku k dispozici mnohem prověřenější a účinnější vakcínu, než má našinec, svůj zřejmý odpor k vakcinaci nepřekonal. Místo toho zkusil kličku, která, přiznejme si, nebyla nejpovedenější, protože se do ní pěkně zamotal. Přesto ho ale soud do země vpustil. V tom okamžiku ovšem v jinak všeobecně vzývaném právním civilizovaném státě zaúřadovala brutální politická objednávka, která na prvním grandslamu sezóny nechala pořádnou kaňku. Inu, vzpurným Slovanům se neodpouští…

Že ovšem jde turnaj v kolektivním sportu i v omikronové době ukočírovat, předvedli maďarští pořadatelé spolu se Slováky v případě evropského šampionátu v házené. Hlediště plná diváků, po pozitivních testech ani vidu ani slechu a turnaj bez problémů dospěl až k zajímavému finiši, po němž se zaslouženě radovali Švédové.

Ani v daleké africké džungli není problém zorganizovat kontinentální fotbalový šampionát. Kamerun je asi docela free, nic moc se neřeší a šampionát v klidu dospěl do závěrečné fáze. No v klidu, pokud si tedy odmyslíme neskutečné minely některých rozhodčích, zjevně se neorientujících v čase, a tragickou tlačenici před stadionem, kam chtěli pořadatelé nalákat fanoušky zklamané povinnými restrikcemi v zaplněnosti fotbalových stánků.

Když jsem tak sledoval testovací tanečky třeba v hokejovém týmu ještě před vlastním startem olympiády, měl jsem vcelku oprávněné obavy, jak tento zimní sportovní vrchol dopadne. Aspoň však mají sportovci v případě Číny naději, že se do země z procesního hlediska vůbec dostanou. To v našem případě bohužel neplatí. Stačí si vzpomenout na nedávné podivné extempore se šéfem běloruského fotbalu, který se přijel podívat na zápas vlastních reprezentantek a s nímž se jednalo jako se zločincem, nebo neudělení víz členům realizačního týmu volejbalistek Dynama Moskva, když podle úsudku českého velvyslanectví musí týmu ve špičkové evropské soutěži bohatě stačit hlavní trenér.

Bohužel v dnešní době není sport jen o sportu.