Příjemnou noc, dnes je úterý 15.10.2019
svátek slaví Tereza,
zítra Havel
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Působí majestátně, hraje na něm každý sval. Když ale může, tak se rád válí v blátě, pohazuje hřbetem a lítá si v ohradě jen tak pro radost. V tu chvíli by v něm asi nikdo nehledal nejrychlejšího koně, jaký kdy běžel Velkou pardubickou v její 125 let dlouhé historii! Právě tímto titulem se může od předminulé neděle pyšnit Nikas, který se o den později vrátil domů Na Srdéčko. V areálu krásně zasazeném do malebné přírody mezi Hvozdem, Ponikví a Ludmírovem si může dělat přesně to, co ho baví ze všeho nejvíc.  A zatímco za oknem v mlhavém počasí vesele pobíhal král českých koní, PROSTĚJOVSKÝ Večerník u hořícího krbu zasedl k exkluzivnímu rozhovoru s jeho trenérem Stanislavem Popelkou...

Dostihy jsou hodně o emocích. Vy na první pohled působíte vždy velmi klidně. Nechce se mi ale věřit, že by se na vás stres nijak neprojevoval. Je to tak?

„To víte, že se projevuje. Trpím doslova srdeční arytmií! (úsměv) Prostě moje srdce právě při dostizích občas nějaké to bouchnutí vynechá. Napětí v těchto chvílích je totiž ohromné. A nemusí to být zrovna Velká pardubická, ač tam jsou ty emoce asi nejsilnější. Ale při každém dostihu, ve kterém mně startuje kůň, mi tepová frekvence jde hrozně nahoru. Sám se ale snažím vypadat klidně, abych nepřenášel nervozitu na své okolí, na jezdce i na koně.“

Výsledek dostihu často ovlivňují úplné detaily. Máte vůbec šanci je při sledování z tribuny vnímat? 

„Přímo na místě ne. Z tribuny toho totiž moc nevidím. Nejsem zvyklý se dívat na dostihy dalekohledem, raději sleduji celé pole koní. Proto mi unikají detaily, které studuji až s odstupem času, kdy si v klidu pustím dostih třeba na internetu.“

Trenér fotbalistů může zápas výrazně ovlivnit i v jeho průběhu, a to třeba tím, že někoho vystřídá. Vy už toho asi během závodu moc změnit nemůžete...

„Máte pravdu, při dostihu už nenadělám vůbec nic. Poslední, co ještě můžu udělat, je říct jezdci pokyny přímo v padoku, kde mu předávám takzvaný order.  Jde o informace, jak se kůň chová v dostihu, co má rád, zda mu vyhovuje cválat vepředu či vzadu, jestli dokáže na konci zrychlit, nebo je to naopak kůň, který má výborné tempo, ale v závěru už přidat nedokáže. To vše je potřeba jezdci sdělit, aby věděl, jaký průběh dostihu má koni udělat. Tím to ovšem pro trenéra končí.“ (úsměv)

Konkrétně Marku Stromskému na Nikasovi a Dušanu Andrésovi na Modeně jste před letošní Velkou pardubickou říkal co?

 „Jak Marek, tak Dušan měli order prakticky stejný. Z úplného začátku měli být vepředu, aby koně dobře viděli na skoky a nebyli utopeni někde v davu. To se týkalo hlavně Taxisu. Na této překážce se jezdci často tlačí doprava. Existuje takový mýtus, že právě v těchto místech se lépe skáče. Podle mě Nikas a Modena jsou dobří skokani, kteří Taxis kdykoliv bez problémů přelétnou, pokud ovšem je nic nevyruší, nebo po dopadu nezavadí o jiného koně. Proto jsem jezdcům říkal, ať si klidně najedou zleva, aby hlavně měli kolem sebe prostor. Vím to už z vlastních zkušeností, třeba Mandarino skákal třikrát vlevo a vždy zcela bez problémů. Upozornil jsem je pak i na další záludnosti jednotlivých skoků, tak jak jsem je vypozoroval za ty roky, co na Velkou pardubickou jezdím.“

Nikas se v průběhu nejprestižnějšího závodu v roce držel spíše vzadu. Věřil jste mu, že by mohl zvítězit?

„Neřekl bych, že jsem mu během dostihu úplně věřil, ale člověk vždy až do posledního momentu doufá v co nejlepší výsledek. (úsměv) A když jsem na začátku cílové rovinky viděl, že jde dopředu a není tam nikdo jiný, kdo by byl schopný s ním držet tempo, tak už jsem věděl, že to zvládne! Je to totiž kůň, který, jak se před cílem dostane dopředu, tak hrozně nerad před sebe někoho pouští. To jsme měli vyzkoušené i z Ceny Labe, kterou coby tehdy šestiletý dosti překvapivě vyhrál.“

Kromě Nikase jela ve Velké pardubické i Modena, která se zdála být v lepší aktuální formě. Například sázkaři před startem dostihu jednoznačně víc věřili jí, dokonce sám žokej Marek Stromský se nechal slyšet, že by raději jel na ní než na Nikasovi. Kterému z obou koní jste víc věřil vy?

„Asi Nikasovi, a to hlavně díky jeho zkušenostem. Navíc o něm vím, že je to kůň vyloženě do Velké pardubické, ožívá vždy na podzim a vyhovuje mu i délka dostihu. Je to skvělý vytrvalec, a čím je dostih delší, tím lépe pro něj. Samozřejmě, že měl letos smolnou sezónu, kdy dva dostihy nedokončil a jednou skončil desátý. Nicméně jsem doufal, že se ho tahle smůla nemůže držet celý rok, přeskáče to a dobře se umístí. Zároveň jsem věřil, že by někde v první pětce mohla skončit i Modena. U ní jsme však nevěděli, do čeho jdeme, protože ona takhle dlouhý dostih zatím nikdy neběžela. Bohužel v poslední třetině závodu Modena odpadla od vedoucí skupinky koní, a přestože samotný závěr měla slušný, tak už se jí špičku dohnat nepodařilo.“

Nikas se letos stal šampionem, předloni skončil druhý za famózní Orphee des Blins. To jsou fantastické výsledky. Nemrzí vás, že další dvě Velké pardubické, ve kterých startoval, nakonec nedokončil, obzvláště když on sám neudělal žádnou větší chybu?

„Je to skutečně škoda. Už při Nikasově premiéře ve Velké pardubické před čtyřmi roky byl z něho jezdec úplně nadšený. Bohužel z koně nakonec spadl při cválání po rovině, když šlápl do nějaké díry. Ještě víc mě mrzí loňský závod, kdy Dušan Andrés neuseděl doskok po Taxisově příkopu. Nikas byl v té době ve skvělé formě a myslím si, že pokud by závod dokončil, tak by byl do třetího místa, pokud by jej rovnou nevyhrál. Vítězná Orphee des Blins totiž už loni byla k poražení, Nikas určitě nebyl bez šancí...“ (úsměv)

Nikas je kůň českého chovu. Jeho majitel Petr Kupka ho coby dvouletého koupil za šedesát tisíc korun, náklady na jeho chov se pak u něj každoročně pohybují kolem sto dvaceti tisíc korun. Jen za vítězství ve Velké pardubické přitom inkasoval dva miliony korun. To jsou pro majitele určitě příjemné počty. Dá se s něčím takovým u dostihového koně počítat?

„Rozhodně ne! Žádného koně nelze chovat se záměrem, že vám někdy vydělá peníze na dostizích. To se podaří jenom naprostému zlomku z nich. Jejich majitelé si koně určitě nepořizují kvůli výdělku, ale protože milují jedinečnou atmosféru dostihů, které se nic nevyrovná.“

Jak byste vůbec charakterizoval Nikase?

„Je neuvěřitelně vytrvalý, dobře se ovládá a i při ošetřování je hodný. Především je to však skokan od pánaboha a velký bojovník. Jeho zvláštností je, že jeho forma se stupňuje až na podzim. Počátkem roku bývá nevýrazný, ale jakmile se ochladí, tak je ve svém živlu. (směje se) Jeho majitel Petr Kupka jej koupil jako dvouletého a už tehdy se jevil velmi nadějně. Nějaký čas trénoval v Benešově, ale pak se mu přestalo dařit. Já jsem ho přebral, když mu bylo pět let. O rok později už zvítězil v Ceně Labe. V sedmi letech se poprvé postavil na start Velké Pardubické. Ani poté, co v tomto extrémně těžkém závodě startoval už počtvrté, na něm není vidět, že by byl nějak opotřebovaný. Pokud nám vydrží zdravý, tak by ještě tak dvakrát mohl nastoupit.“ 

Jste rodákem z Hvozdu, kde váš rod provozuje dlouhá léta místní hospodu. Jak jste se dostal ke koním?

 „Koně byli celoživotní láskou mého tatínka. Pracoval v zemědělském družstvu ve Hvozdě, které se později sloučilo s Bohuslavicemi. Měl vysokou školu a dělal ekonoma, přitom se však staral i o koně. Ty jsme měli doma už od mého raného dětství. Hospoda by totiž dědu neuživila a tak kromě ní měl i pozemky, které obdělával pomocí koní. Táta si tam pak přivedl své první dva koně.“

A jak jste se ocitli tady na Srdéčku?

„Ještě před druhou světovou válkou zde přes léto žili pastevci, kteří sedlákům pásli krávy. Objekt však později zůstal opuštěný a na konci šedesátých let ho získalo družstvo z Bohuslavic. V té době to tady táta s kamarády opravil, udělal prvních sedm boxů a z Hvozdu sem přestěhoval koně. Postupně se to vše začalo dělat profesionálně. Po revoluci se však ukázalo, že je chov prodělečný a družstvo to již dál nechtělo dotovat. Provoz převzal tedy tatínek, který si na to ale musel vzít půjčku. Myslel si, že sežene sponzory a všechno bude fungovat jako firma, jenže to se nepodařilo. Byly z toho obrovské problémy, které se vyřešily až prodejem akciové společnosti, kterou táta vlastnil společně se svými dvěma kamarády...“

Váš tatínek tedy vše co měl, věnoval do koní na Srdéčku, aby je tu vůbec zachránil. Kdy jste po něm chov přebral?

„Na začátku devadesátých let jsem měl už rodinu, kterou jsem musel zajistit, a tady to na uživení nebylo. Proto jsem musel vyrazit do Švýcarska, kde jsem u Curychu pracoval v obřím tréninkovém středisku. Ráno jsem přišel do práce, vyházel hnůj, obstaral koně a šlo se jezdit. Ve Švýcarsku jsem strávil pět let a vyděl si nějaké peníze. Otec to tady mezitím silou vůle udržel. Někdy v roce 1995 jsem vše po něm převzal a začal tu trénovat koně. Letos je tomu tedy přesně dvacet let, co tu působím.“

Pětileté zkušenosti z prestižní švýcarské stáje jste zřejmě využil i ve své praxi...

„Něco ano, ale moc toho nebylo.  Spíš jsem se učil od táty či od úspěšného trenéra Josefa Andrése, který u nás na Srdéčku také působil. Ve Švýcarsku to byla spíš velká fabrika, kde koně šli z boxů rovnou do tréninku. Náš systém je jiný, koně si tu kromě zápřahu v tréninku mohou i volně běhat v ohradě. To zásadně přispívá k jejich psychické pohodě. Tyto podmínky nepochybně zafungovaly i u Nikase. Pokud by tento kůň neměl svoji vlastní volnost, tak by Velkou pardubickou nikdy v životě nevyhrál.“

Za úspěchem Nikase případně dalších koní z vaší stáje nestojíte pouze vy sám. Je někdo, komu byste v této souvislosti chtěl poděkovat? 

„Určitě zemědělským družstvům z Bohuslavic a Ludmírova, která nám umožňují, abychom na jejich pozemcích mohli trénovat, a spolupracují s námi i jinak. Nesmírně si také vážím důvěry všech majitelů koní, kteří nám svěřili své koně. Určitě bych rád poděkoval i dalším pěti lidem, kteří tu kromě mě přímo na Srdéčku pracují. Jeden zde bydlí a zbytek dojíždí z Hvozdu, Ludmírova či Kladek. Přitom naše parta je už dlouhá léta v podstatě stabilní, což není v jiných stájích úplně obvyklé. A v neposlední řadě míří dík k fanouškům, kteří nás už dlouhá léta podporují.“ (úsměv)

Na Velkou pardubickou jezdí z Hvozdu i celý autobus! To musí být příjemná podpora.

„Je to tak. Můj kamarád Pepa Šmíd, který je starostou Hvozdu, už asi pět let organizuje zájezd do Pardubic. Díky tomu nám místní lidé mohou fandit přímo na místě. Nasají tak společně s námi tu nádhernou a neopakovatelnou atmosféru, která dostih provází. Pro každého je to zážitek, který se s pouhým sledováním u televize nedá srovnat. Všem moc děkujeme!“ 

Velkou pardubickou sleduje řada majitelů koní. Neočekáváte nyní z jejich strany zvýšený zájem? A budou na to zdejší stáje kapacitně stačit?

„V tuto chvíli mám přes třicet koní, ze kterých je i řada chovných a také hříbata. Z nich snad jednou vyrostou hvězdy typu Mandarina či Modeny, které se tu přímo narodily. Místo ve stájích sice ještě máme, ale nemyslím si, že i po vítězství ve Velké pardubické bude ze strany majitelů o nás nějaký enormní poptávka. Spíš budu rád, pokud nám ti stávající zachovají důvěru.“

V současné době jste v rámci dostihového sportu dosáhli absolutního možného vrcholu. Předpokládám, že byly i chvíle, kdy jste už nedoufal, že by se vám něco takového mohlo někdy podařit...

„To ano. (pousměje se) Hlavně zpočátku jsme procházeli hodně krušným obdobím. V březnu roku 1997 nám stáj vyhořela, v létě ji spláchla povodeň. Když jsem sem tehdy přišel, všude kolem se valila voda, která po sobě zanechala obrovskou spoušť. Trablů tehdy bylo hrozně moc a úspěchů tak zoufale málo, že jsem sám přemýšlel, jestli to není nějaké znamení, že bychom se na to měli vykašlat. Byl jsem hodně zlomený.. Dokonce jsem uvažoval, že se budu živit jako prodavač sice předražených, ale jinak kvalitních amerických vysavačů na předváděcích akcích. (úsměv) Ale otec tehdy řekl ne, střecha se spraví, peníze se seženou a s koňmi se bude pokračovat dál!“

Dostihy mají i svou stinnou stránku. Nepochybně jste musel zažít i zdravotní problémy či dokonce úmrtí některého z koní z vaší stáje.

„Stále mě mrzí zejména konec staršího bratra Mandarina, který se jmenoval Maldino. Byl to bombarďák, bezkonkurenční hvězda. Asi před osmi lety jsme s ním vyrazili na dostihy do italského Merana, tam spadl a to byl jeho konec. Tohle vás vždycky hodně zasáhne a vy se nikdy zcela nezbavíte obavy, že se něco podobného může přihodit v některém z dalších dostihů.“

Po jak dlouhé době se ukázalo, že vše špatné bylo pro něco dobré? 

„Zlom zřejmě nastal v roce 2008. Tehdy Hirsh zcela nečekaně skončil ve Velké pardubické na úžasném druhém místě. Od té doby snad kromě jedné výjimky máme šňůru, kdy se naši koně v tomto dostihu pravidelně umisťují mezi prvními pěti. A tyhle úspěchy posouvají stáj hodně dopředu.“   

Kam byste chtěl, aby se stáj posunula za dalších deset let?

„Zlepšovat se to dá pouze tím, že člověk bude mít ve stáji co nejvíc těch nejkvalitnějších koní. Vždy je totiž skutečně jen pár špičkových koní, zbytek může být sice dobrý, ale na větší úspěchy prostě přes všechnu snahu nikdy nedosáhne. Mým velkým snem je také odchovat šampióna přímo u nás, ale bojím se, že podmínky pro chov českých koní v této republice dlouhodobě nejsou právě ideální. Takže mým hlavním cílem je věnovat se dobrým koním tak, aby vydrželi co nejdéle zdraví a těm mladým umožnit, aby z nich třeba jednou vyrostli takoví bombarďáci jako jsou Nikas či Modena.“


STANISLAV POPELKA

* narodil se 26. dubna 1962 v Prostějově

* na základní školu chodil nejprve ve Hvozdu, později do Luké a poslední ročník absolvoval v Konici. Vystudoval SZTŠ v Boskovicích, obor chovatel

* je ženatý, má dva syny Stanislava a Lukáše

* k jeho zálibám kromě koní patří téměř všechny druhy sportu. Sám velmi rád lyžuje, je i celoživotním fandou fotbalového týmu Sigma Olomouc

* zajímavost: dětství prožil ve Hvozdě, kde žije i nyní. Přímo v obci funguje rodinná hospoda U Popelků. Z místních matrik vyplývá, že tento hostinec už v roce 1860 provozoval jeho prapředek Karel Popelka

Total Comments

  • GJW
  • Jaro pojištění
  • Ski půjčovna
  • ME korfbal
  • Dyne
  • Sad Smržice
  • Hokej Florýk
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

JAK VÁM SE LÍBÍ RESTAURACI U CÍSAŘSKÉ CESTY?

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

Makají jako o život.

Celkovou uzavírku Plumlovské a Blahoslavovy ulice pochopitelně provázejí výrazné dopravní komplikace v centru Prostějova, ovšem stavební dělníci pokračují ve frézování staré vozovky a pokládce nového asfaltového koberce ve zrychleném tempu. Takže nám řidičům nezbývá než to ještě jeden týden vydržet!


Bydlení na „Sušilce“ nezlevní.

Poté, co Večerník v přechozích vydáních popsal a zveřejnil skutečnosti o naprosto nevyhovujících bytech v nově postaveném domě v Sušilově ulici, navíc za nehorázné nájemné až 11 tisíc korun, jsme čekali vstřícný krok prostějovských radních. Ti ale novým nájemníkům mírnější podmínky nenabídnou...


Total Comments

Osobnost týdne

VÁCLAV HUDEČEK
41 hudecek
Stálice českého koncertního umění a fenomenální houslový virtuos potěšil svým sobotním představením na zámku v Konici především fajnšmekry vážné hudby.

Total Comments

Číslo týdne

 1 426
Přesně tolik lidí je nyní aktuálně na Prostějovsku v registru nezaměstnaných. Je to o pětatřicet lidí méně než na konci předchozího měsíce, což znamená, že podíl nezaměstnaných se ve zdejším regionu stále drží pod dvěma procenty.


Total Comments

Výrok týdne

„MAJÍ ŠTĚSTÍ, ŽE JSEM TAM NEBYL. OKAMŽITĚ BYCH CELOU SLAVNOU KOMISI ROZPUSTIL!“

Primátor Prostějova František Jura nechápe, jak speciální komise mohla vybrat tak hnusný „pomník“ E. Husserla

Total Comments