Češi jsou národ sportu. Co Čech, to muzikant víceméně platí. Totéž se dá ale říct i o sportovcích. I když, v míře výskytu obezity patříme k evropské špičce. Ale dobře, kdo už sport aktivně nedělá, ten se o něj často alespoň zajímá. A tak velké sportovní akce jsou u nás velmi sledované. K nejsledovanějším přitom patří mistrovství světa v hokeji.

Doby euforie jako na přelomu tisíciletí, v letech 2005 nebo 2010 a ještě pár let nato jsou možná pryč (definitivně). Hokej má ale v zemi stále hodně příznivců. Vidět je to i na sociálních sítích a v diskuzích pod články k hokejovým utkáním z mistrovství.

Občas se ale člověku zdá, že si mnozí lidé v diskuzích jen leští ego. Že jsme „zemí trenérů“, na to už jsme si asi zvykli. Na co bychom si však neměli zvykat, to je vulgární kritika neúspěchů, zesměšňování hráčů, posměšky na ně. Jedna věc je totiž říct o někom, že hrál blbě. Druhá ale jeho slovní ponižování, byť na dálku, urážení a hanění. Zbytečné, nemyslíte?

Ještě jedna věc je pak, zdá se, vrozená českému sportovnímu fanouškovi. A sice snaha najít obětního beránka. V minulosti to byl Alois Hadamczik, nelichotivě přezdívaný coby Šišla. Později třeba obránce Michal Barinka. Na minulém mistrovství to byl trenér Filip Pešán, dlouhodobě pak hráči Hynek Zohorna a Roman Červenka. Zejména v případě posledních dvou zmiňovaných je těžké vlastně říct, proč jsou hromosvody hněvu. Pokud by ale byli hodně citliví a sledovali, co o nich kdo napíše nebo žvaní, museli by skončit z fleku s hokejem a odstěhovat se někam do lesů.

Plynou z toho dvě věci: jsme skutečně tak sportovní národ, a tak úžasní fanoušci? A pak poučení pro ty vrcholové sportovce, kteří ještě čtou diskuze o svých (ne)úspěších. Raději to nedělejte…