Dobrý večer, dnes je neděle 31.5.2020
svátek slaví Kamila,
zítra Laura
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Za okny restaurace Národního domu je slunečný zimní den. U stolku s kávou sedí bělovlasý muž stále mohutné postavy a s veselou myslí vzpomíná na hezké zážitky z dětství prožité na Podkarpatské Rusi, kdy byla tato země ještě součástí Československé republiky. Jak už to bývá, vybavuje si i jednu z pohnutých událostí, vzpomínku na chvíle násilného vyhnání z nově rodiči vybudovaného domova. Stejný osud zastihl i ostatní občany české národnosti, když museli po maďarské okupaci opustit právě obsazené území.

Tisíce jich byly transportovány vlaky v dobytčích vagónech a nikdo z nich nevěděl, kam budou přepraveni. Právě pro osobní zkušenost s atmosférou druhé světové války považuje Josef Liška za stále potřebné i nutné připomínat lidem skutečnou historii a udržovat tím vzpomínku na československé vlastence, kteří pro svobodu naší země v boji proti německému fašismu položili své životy. Umíte si tak asi představit, že dnešní rozhovor Večerníku emocemi doslova překypoval...

* Jak jste se ocitl na Podkarpatské Rusi?

„Já se tam narodil. Můj tatínek byl vyslán na československou Podkarpatskou Rus v roce 1932 coby svobodný mládenec, aby jako agronom pomohl zdejšímu zaostalému zemědělství zavádět progresivní metody, které přinášela moderní agronomie. Našel si pohledné rusínské děvče, které si vzal za manželku. V roce 1933 jsem se narodil v městečku Volové, které bylo v roce 1953 tehdejšími sovětskými úřady přejmenováno. Dodnes si pamatuji jednu úsměvnou příhodu, kterou mi vyprávěl tatínek. Pan Štursa, tamní majitel autobusové a poštovní dopravy, zaparkoval vozidlo na konečné zastávce a na celý autobus zavolal: „Volové, vystupovat!“ Kupodivu vystoupili všichni... (úsměv)  Místní ale dobře věděli, že pan Štursa je známý vtipálek a určitě se na něj nezlobili.“

* Předpokládám, že na východě republiky jste asi dlouho nezůstali?

„Máte pravdu, běh dějin se nedal zastavit. V roce 1938 dosáhli Maďaři svého a po dohodě s Hitlerem ukrojili jižní část Podkarpatské Rusi. My se s nimi přímo nesetkali, protože městečko Volové leží spíše v severní části. Zato v okolí byli hodně aktivní ukrajinští nacionalisté, známí sičovci, kteří ostatnímu obyvatelstvu znepříjemňovali život. Další rok v březnu nás zastihla německá okupace a rozpad Československa. Spolu s našimi vojáky jsme po vyhlášení samostatnosti Slovenska zůstali odříznuti od českých zemí...“

* Ustupující jednotky naší armády si zajistily průchod přes Rumunsko, byl to i váš případ?

„Bohužel ne. Maďarské úřady nám poručily sbalit si jedno zavazadlo a peřiny, načež nás osmnáctého března za počínajícího soumraku o čtvrté hodině odpolední naložili na otevřené korby nákladních automobilů. Lidé z předchozích zastávek tam seděli schouleni a zasněženi. Byla zima, takže nás děti a maminky zachoulily do peřin, abychom unikli ledovému větru. Cesta nebyla příliš dlouhá, asi padesát kilometrů do nedalekého Chustu, který byl ještě před pár dny správním střediskem nejvýchodnější země naší republiky. Tam nás již pod rouškou tmy nahnali honvédi na vlakovém nádraží do přistavených dobytčáků a vlak vyjel neznámo kam.“

* To jste tedy na tom byli hůř než vyhnanci ze Sudet v českých zemích?

„Na všech místech si tehdy lidé vyhnaní ze svých domovů prodělali svá trápení... (povzdechne si) V našem případě byla nejhorší nejistota, nikdo nevěděl, kam nás vezou. Tatínek úzkými průzory rozeznal podle názvů stanic, že jedeme směrem k Debrecínu. Před hranicemi s Rakouskem jsme stáli několik dlouhých hodin na trati a až později jsme se dozvěděli, že Maďaři hodlali náš vlak vyhodit na některé z vedlejších kolejí do povětří! Naštěstí, díky vyjednávání československého diplomata v Budapešti, jsme tomuto krutému osudu unikli. Po průjezdu hranic s Rakouskem, které bylo právě rok od anšlusu součástí Německé říše, jsme se dostali do Vídně. Na nočním, ztichlém nádraží byly pro nás připraveny vyhřáté kupé rychlíkového vlaku. Celého transportu se ujaly přívětivé členky Červeného kříže, které nám poskytly po dvou dnech putování v zimě a o hladu teplé jídlo, nápoje a možnost základní hygieny. Vzpomínka na to milé přijetí je stále živá...“ (oči se rozzáří)

* Z Vídně již byla teda cesta bezpečnější?

„Dá se říct. Vlak odtamtud zamířil do Němci okupovaného českého území s čerstvým názvem - Protektorát Čechy a Morava. Naše rodina směřovala k Plzni k rodičům mého tatínka, kde jsme přečkali první léto. Po tomto přechodném období si otec našel práci kousek od Prahy a po zbytek války jsme žili tam.“

* Jaké byly vaše další osudy?

„Po klasickém středoškolském vzdělání a doplnění odborných znalostí studiem na střední zdravotnické škole v oboru laborant, jsem se stal vojákem z povolání.  Při zaměstnání se mi tehdy naskytla další možnost studovat dálkově na vysoké škole, které jsem využil a po přijetí na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy jsem absolvoval v oboru zdravotnická biologie. Získané znalosti jsem uplatňoval v praxi, při postupu na různých místech ve zdravotnické službě Československé armády.“

* Čím jste se zabýval? Co si lze pod touto prací představit?

„Mojí poslední štací byl Vojenský výzkumný ústav. V našem oddělení jsme se věnovali mimo jiné i vývojem nových týlových a zdravotnických prostředků, mobilních zařízení využitelných k ochraně zdraví vojsk v případě válečného konfliktu při použití zbraní hromadného ničení. V době studené války viselo ve vzduchu jaderné nebezpečí.“

* Služba v armádě byla před revolucí spjata s různými povinnostmi i výhodami...

„Pokud narážíte na členství v komunistické straně, pak vás mohu ubezpečit, že si celý život zakládám na tom, že jsem nikdy členem žádné politické strany nebyl! Tento tlak zažil můj otec na počátku padesátých let, když jako zemědělský tajemník na Okresním národním výboru s ohledem na rodinu byl nakonec nucen podepsat přihlášku do řad KSČ. Žádnou aktivitu ovšem nevyvíjel a po dvou letech byl vyloučen. Následovalo několik postupných přemístění, aby denní dojíždění od rodiny do úřadu nebylo tak snadné. Bohužel, tato šikana se výrazně projevila na otcově již dříve podlomeném zdraví. Na počátku mé profesní kariéry v šedesátých letech již byly podmínky podstatně odlišné a příznivější.“

* Vojáci bývají obvykle ze zákona pensionovaní dříve, využil jste této možnosti?

„Ne, ještě dva roky jsem přesluhoval, dokončil jsem své rozpracované úkoly a do důchodu odešel v roce 1991. Někdy v té době zemřeli rodiče mé manželky a my se rozhodli k rekonstrukci zděděného domku. Dali jsme si záležet, abychom k renovaci exteriéru přistoupili citlivě a zachovali ráz původního hanáckého stavení. Občas se od znalců původní architektury dočkáme pozitivních ohlasů.“ (úsměv)

* Už téměř čtvrt století si tedy užíváte zaslouženého odpočinku. Čím jej vyplňujete?

„Věnoval jsem se především rodině a práci na zahradě i okolo domku, toho jsem si při mém zaměstnání příliš neužil. Aktivní jsem ale být nepřestal. V roce 1994 jsem díky svému známému dostal pozvánku do Vlasteneckého sdružení antifašistů, kde mě zaujala především myšlenka vlastenectví a všeslovanské vzájemnosti. Jelikož tehdejší předseda po dvou letech zemřel, ujal jsem se této funkce po něm.“

* Co je stěžejní náplní vašich aktivit?

„Tou hlavní je připomínka významných historických událostí spojených se jmény a místy obětí nacistické zvůle zejména z doby německé okupace českých zemí. Považujeme za vlasteneckou povinnost udržovat pietní památku na hrobech našich umučených a vyvražděných spoluobčanů, jejich jména musí být vepsaná nesmazatelně do české historie. Připomínáme hrdinství a oběti našich předků v boji za svobodu našeho národa. To není jenom pouhá fráze. Gramotní lidé i dosud žijící pamětníci dobře vědí o předurčení Slovanů buď ke germanizaci, nebo otroctví. Plány jednoho z předních nacistických pohlavárů Reinharda Heydricha jsou i dnes dohledatelné. Víte, na každém pomníčku, které se nacházejí v téměř každé obci, čteme slovo ´Nezapomeneme´. Mám obavu, že doba tomuto přání příliš nepřeje, proto s hlubokou úctou klademe věnce k památníkům obětí fašismu v Javoříčku, Lidicích, v Terezíně či Prlově nebo k bustě Jana Opletala v Litovli. Proto zveme k účasti u pietních aktů i školskou mládež. Snažíme se udržet v paměti současníků vděčnost a úctu ke všem, kteří si ji dávno před námi zasloužili a na které bychom neměli zapomínat. Nejsme bohaté sdružení, naši členové si platí výlohy spojené s účastí na pietních místech sami z vlastního přesvědčení a z vlastních seniorských kapes. Za možnosti poskytnut bezplatnou přepravu studentům na významná slavnostní shromáždění vděčíme současnému vedení Olomouckého kraje. Paměť národa je jeden z kulturních projevů lidstva a nesmí být vymazána, máme-li mít nějakou budoucnost.“

* Jenom abychom si to ujasnili, jste tedy apolitický spolek?

„Nikdy jsme netvrdili, že jsme apolitičtí, to nemůže být ve své podstatě nikdo v reálném prostředí. Většinou vnímáme společenský proces, i když jsou i lhostejní lidé, kteří si třeba ani neuvědomují, že jsme všichni ovlivňováni politickými rozhodnutími v naší obci, v regionu, v zemi i snahou politických elit ve světě. Někdo to pociťuje víc, někdo jen okrajově, ale každý člověk nějakým způsobem kritizuje, hodnotí nebo projevuje svůj názor. Nikdo tedy není apolitický! Platí ovšem to, že při získávání názorů na politické aktivity i společenské jevy kolem nás jsme jako spolek nezávislé, nadstranické a demokratické sdružení. Nejsme závislí na žádné politické straně, ale spolupracujeme s množstvím subjektů i jednotlivců z řad různých politických stran a dalších organizací. Jsem velmi rád, že se nám před několika roky podařilo navázat úzkou spolupráci s Klubem sociálně demokratických žen zde v Prostějově. Spolu s jeho předsedkyní k nám vstoupila celá řada vynikajících členek a jim vděčíme za mnohé kontakty s ostatními spolky se stejnými nebo velice podobnými názory na svět kolem nás. Politika nás nespojuje, ale všichni máme tu výhodu, že v našich myslích jsou uložena, zakódována, centra sociálního chápání a soucítění, rozumné tolerance, solidarity a schopnost umět pomoci bližním.“

* Daří se výše zmíněné hodnoty popularizovat i mezi mladou generací?

„Především chci zdůraznit, že se snažíme mladým lidem ukázat, nikoliv vštěpovat význam vlastenectví i hodnoty národní historie. Nevím, jestli se dnes ve školách probírají témata s myšlenkami slavných buditelů českého národa a vlastenců z devatenáctého století, jako byli Jungmann, Palacký, Jirásek nebo Havlíček Borovský. Obávám se, že vlastenectví je dnes považováno za nechtěný naivní archaismus, některými za synonymum nacionalismu a jinými dokonce i za projev xenofobie a jako takové by mělo být potlačeno. Nesouhlasíme s těmito názory a na pietních místech při uctění památky obětí německého fašismu pokládáme věnce květů. V uplynulém roce se spolu s námi zúčastnili vzpomínkových akcí naši mladí přátelé v Lidicích, v Terezíně a Litovli. Odměnou je nám pak jejich úžas a pozitivní reakce, když třeba na pietním území v Lidicích při sousoší vyvražděných lidických dětí se poprvé dozvídají o lidické tragédii. Poprvé vidí na vlastní oči pravdu o hrůzném řádění německých nacistů, kterou jim někteří dospělí prostě neumí, nemohou nebo snad nesmí říct.“

* Nedávno jste byli v tisku onálepkováni souslovím „levicoví extrémisté“. Jak toto nařčení vnímáte?

„Kdybych měl to sousloví rozebrat s přihlédnutím k tradičnímu chápání rozložení pravicových a levicových poslanců a dle jejich názorů, jsme určitě levicoví. Ve Vlasteneckém sdružení jsme se spojili všichni, jak jsem již zmínil, kteří máme geneticky i prožitkově zakódováno sociální vnímání a soucítění. My stavíme lidský soucit, solidaritu a toleranci proti egoismu, bezohledné hamižnosti, mamonu, honbě za ziskem. Je příznačné, že extremismem označují své oponenty nejvíce ti, kteří se jinak zaklínají pravdou, láskou a demokracií. Podle známého ´zloděj křičí, chyťte zloděje´. Pokud má někdo jiný názor, třeba jako máme my na členství České republiky v NATO, není to podle mne důvod k označení znakem extremista. Jednoduše řečeno, mám výhrady k tomuto vojenskému silovému uskupení, které se nepříliš dávno podílelo na ´humanitárním´ bombardování Srbska, na totálním rozvratu Libye, Iráku a na postupném uplatňování hegemonie v důležitých oblastech s ropnými zdroji nejenom na Blízkém východě. Chtěl bych jen zdůraznit, že odlišné názory jsou ve skutečných demokraciích respektovány a také u nás je v Ústavě zaručeno právo na svobodný projev s právem svobodného vyjadřování vlastního názoru. Bohužel stává se, že někteří, rádoby mluvčí, které část veřejnosti vynesla ve volbách na úroveň politické ikony, nezbavili se dřívějších totalitních manýrů a zmocnili se práva rozhodovat o jiných. Stalo se, že Vlastenecké sdružení antifašistů svévolně označili nálepkou extremismu...“ (pokrčí rameny)

* Co s tím?

„Situace kolem nás čím dál tím více nutí občany k přemýšlení, posuzování a oddělování předkládaných lží od skutečné pravdy. Je to dobře. V každodenních projevech života si lidé alespoň vytřídí názory a roztřídí informace předkládané některými médii, které nás často seznamují s nepravdivou, uměle vytvářenou virtuální realitou. Také jejich názory ovšem musíme respektovat, snad nám poskytnou důležité poučení, které můžeme uplatnit v příštích volbách, kdy bude opět příležitost projevit svoji apolitičnost a úsudek.“

DRUHÝ DÍL EXKLUZÍVNÍHO ROZHOVORU NAJDETE V PONDĚLNÍM VYDÁNÍ TIŠTĚNÉHO VEČERNÍKU

Total Comments

  • Arks plus
  • Utopenci
  • Rudolfovo pekařství
  • Micoz
  • Narodni_dum
  • Hrubá Voda
  • Interforst
  • Basic
  • Infos
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Co říkáte na opětovné odložení rekonstrukce Vrahovické ulice?

2017 vitejte na svete banner

Speciály Večerníku

2019 tv pohoda banner

 

Barometr

Vlna zájmu.

Obrovský zájem vyvolal příběh nemocné holčičky, která trpí epilepsií, vzácnou genetickou vadou a prošla si také dětskou mozkovou obrnou. Po zveřejnění v minulém vydání jsme zaregistrovali několik dárců, kteří chtěli rodičům tříapůlroční Lexinky pomoci. Sbírka proběhla i mezi členy redakce a přidali se k nám také manželé Černoškovi, načež došlo k předání více jak třiceti tisíc korun.

Opět bez tiskovky.

Přestože byl nouzový stav ukončen a v platnost už vešla další a další rozvolňovací opatření v souvislosti s obavami před nákazou Covid-19, prostějovští radní po svém úterním jednání opět zrušili tiskovou konferenci s novináři. Ve snaze zjistit informace o práci konšelů je tak nejen Večerník stále odkázán na e-mail či telefon...

Total Comments

Osobnost týdne

Miroslav Hochvald

Starosta Bílovic-Lutotína byl nepravomocně odsouzen za trestný čin z nedbalosti, kdy se loni v březnu zabila po pádu do sklepa v obecní budově sedmadvacetiletá žena. Třicetiměsíční trest má však tříletou podmínku a jeho součástí není zákaz výkonu zastupitelské funkce. Hochvald tak zůstává ve funkci.

11 stasova

THUAN DINH DUC

 

Total Comments

Číslo týdne

8 000 000


Od minulého úterý už může veřejnost vkročit do zrekonstruovaného Bezručova červeného domku v Kostelci na Hané. Oprava domu slavného básníka stála krajskou kasu osm milionů korun.

8 000 000

 

Total Comments

Výrok týdne

„VEČER BYL UNAVENÝ, USNUL TADY NA KANAPI A UŽ SE NEPROBUDIL…“

Takto okomentoval smutnou událost ve Vrahovické ulici v Prostějově, kde zemřel padesátiletý muž, jeden ze zaměstnanců autoopravny.

Total Comments