Dobré ráno, dnes je úterý 18.2.2020
svátek slaví Gizela,
zítra Patrik
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Pokud se pustíte do delšího rozhovoru s Václavem Obrem, zjistíte, že jeho životní cesta by se mohla stát předlohou neuvěřitelně napínavého a čtivého románu. V příběhu dlouho osamoceného bojovníka vytrvale si jdoucím za svým zdánlivě bláhovým snem nechyběly osudové zvraty, neustálé překonávání překážek a také hluboké poselství o neobyčejné síly víry, naděje a lásky. Ve druhém dílu obsáhlého exkluzivního rozhovoru (ten první jste mohli najít v čísle 11/2016) se dozvíte i to, co vše se muselo stát, aby tento neuvěřitelný příběh pomalu spěl ke svému happyendu...

Dokončení exkluzívního rozhovoru

* S kým a čím vším jste na své cestě za muzeem musel bojovat?

„Někdo by řekl, že nejhorším je, pokud překonáváte fyzické vyčerpání či pokud se vám něco pokazí v práci. Ovšem tohle vše se dá nějak vyřešit. Nejhorší chvíle pro mě byly, když jsem narazil na člověka, který nedokázal pochopit naši myšlenku a snažil se nám ji rozmluvit či dokonce překazit. Potýkal jsem se s takovými lidmi jak při stavbě muzea a depozitáře, tak i při pořádání našich akcí. Setkání s nimi mě vždy velice deptalo a ničilo.“

* Byl někdy moment, kdy jste si řekl, že už to dál nepůjde a že byste se měl zase naplno věnovat nějakému normálnímu řemeslu?

„Pro tuto práci jsem se rozhodoval spoustu let. A to bylo dostatek času na to, abych se mohl rozmyslet na celý život. A ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že takhle budu žít, tak už mě nikdy ani na vteřinu nepřišla do hlavy myšlenka, že bych toho měl úplně nechat.“

* Pomáhala vám v tom nějak víra v Boha? 

„Určitě. Tyto věci jsem silně prožíval už od dětství. Při sportování jsem zjistil, že víra je obrovským motorem, ne-li přímo dopingem. V době, kdy jsme stěhovali vrak smutečního vozu z Kunovic, si všichni moji známí mysleli, že jsem se zbláznil. Kočár jsem zcela sám opravoval celkem dva roky a hlavně začátky byly strašně těžké. Asi po tři čtvrtě roce jsem začal silně pochybovat a říkat si, že to asi nezvládnu. Tehdy přišel den, kdy jsem měl kočár vytažený na nádvoří. Zrovna jsem oddělával shnilé zbytky a kolem šel takový velmi starý pán s hůlkou, mohlo mu být tak osmdesát let. Ten pán se u mě zastavil a řekl: ´Synku ty děláš ohromnou věc!´ V ten moment se všechno zlomilo...“ (při vzpomínce na tento moment se Václav Obr neubránil silnému dojetí

* Ten samý kočár vám přitom po své opravě udělal obrovskou reklamu...

„Ano, rodina nás vyzvala, abychom na poslední cestě doprovodili Václava Kočku. Bylo to v době, kdy muzeum ještě nestálo. Samotný pohřeb byl ohromnou a hojně sledovanou událostí. Díky němu se mnoho lidí dozvědělo, že se nějaké takové muzeum staví. A dodnes k nám přichází návštěvníci, kteří se výslovně ptají po kočáru, ve kterém jsme vezli pana Kočku. Od té doby věřím osudu, že když je něco myšleno dobře, tak by se to mělo i zdařit.“ (úsměv)

* Jak se tedy začal váš sen měnit ve skutečnost? 

„Postupem času mi čím dál více lidí říkalo, že by tu moji práci měl někdo vidět, že bych ji neměl jen tak schovávat. Velkým impulzem pro mě bylo setkání s Evou Suchánkovou. Společně s touto obdivuhodnou jsem začal veřejně vystupovat. Předváděl jsem lidem i těžkou práci, v čemž spočívaly kořeny pozdějšího Josefkolu. Se samotnou myšlenkou stavby muzea jsem přišel přesně v roce dva tisíce. V té době jsem se kočáry zabýval už sedm let a začal se zajímat i o ostatní muzea. Zjistil jsem, že nic takového jako muzeum kočárů neexistuje. Cesta hledání trvala pět let, chodil jsem se ptát na nejrůznější místa. Nikdo mi tehdy nevěřil, všichni ve mně viděli pouhého řemeslníka, který nemá velký kapitál ani firmu, která by se za něj postavila. Po pěti letech hledání, mi podal pomocnou ruku starosta Čech pod Kosířem Zdeněk Mader. Vsadil na mě a já jsem mu za to dodnes vděčný. Stejně tak bych chtěl poděkovat nejen za sebe, ale i za Muzeum kočárů redaktorům Večerníku, všem našim kamarádům i veřejnosti za jakoukoliv podporu a pomoc při realizování dnes již stojícího muzea.“

* Objekt Muzea kočárů a jeho depozitáře mají v sobě zvláštní genius loci. Jako by nad ním bděli dávní andělé. Zažil jste někdy dotek jejich křídel? 

„Určitě jsme tu s mojí paní Alenkou prožili nádherné chvíle třeba při dokončení stavby. Ovšem takový moment, na který si tady všichni vzpomínáme, přišel v roce 2010, kdy jsme dovezli rozlámaný vrak největšího smutečního kočáru. Tenkrát jsme ještě dělali adventní koncerty v přední části muzea. Před jedním z nich jsme zapalovali lucerny. Jednu z nich jsme dali i na ten smuteční kočár, kterým tam tehdy stál. Každá svíce hoří nějakou přesně danou dobu, obvykle vydrží čtyři hodiny. Jenže tato jinak zcela normální svíčka na smutečním kočáru hořela nejprve čtyři hodiny, pět hodin, po celou noc a pak ještě ráno. Nakonec vydržela celých čtyřiadvacet hodin! Bylo to šestkrát déle, než původně měla! Šlo o zvláštní zážitek, pro který nemám vysvětlení. Přišlo nám, jako by nám někdo říkal: Jsme tady a bdíme nad vámi...“  

* Coby zástupci muzea se pouštíte i do pořádání vlastních akcí. V Čechách pod Kosířem díky tomu vystoupil například Hradišťan, Vlasta Rédl, Robert Křesťan či Nezmaři. Podle čeho tyto interprety vybíráte? 

„Výběr spadá do kompetence mé paní Alenky. Je skvělé, že má podobný vkus jako já. Snažíme se přitom zvát umělce, jejichž tvorba má také jistý duchovní rozměr. Nezajímá nás vnější efekt, musí v ní být i něco, co se vám dostane pod kůži a co vám může něco říct a dát. Vlastně každou akci připravujeme se záměrem, že by si z ní lidé měli něco odnést, co je obohatí a díky čemuž jejich život třeba dostane i jiný, hlubší rozměr.“

* Jak vás znám, jste vždy plný plánů. Kam chcete muzeum posunout dál?

„Funguje už šest let. Za tu dobu jsme objevili naše pozitiva i negativa. Jsme rádi, že mezi lidmi je o muzeum velký zájem. Zároveň si uvědomujeme, že je to pro nás velká odpovědnost. Když jsme v roce 2009 muzeum otevřeli, tak jsme si mysleli, že je vše hotové. Jenže pak přišel největší smuteční kočár, který nás nevídaným způsobem posunul zase o kus dál. Kvůli němu vznikl depozitář muzea. Dnes máme v naší sbírce pětaosmdesát kočárů a saní, což je naprosto neuvěřitelné číslo! Navíc jsme si získali v zasvěcených kruzích velmi dobré jméno. Všichni dobře vědí, že svěřeným exponátům dáme výjimečnou péči. Důkazem toho je, že nás nedávno kontaktovalo třeba pražské arcibiskupství, které nám nabízí úžasné kočáry. A čím dál častěji se nám ozývají i lidé ze zahraničí.“

* Nabízí se jediná otázka: Kam to vše chcete dát? 

„Prostě se ukázalo, že muzeum budeme muset dokončit.“ (smích)

* Takže přibude další budova?

„Jak se to vezme. Když jsem s kamarády a s mou paní Alenkou dokončil muzeum, uvědomil jsem si, jakých chyb jsem se kvůli nedostatku financí při jeho stavbě dopustil. Základy má sice muzeum poctivé, nicméně spousta věcí se na něm dá vylepšit. Proto se nyní chceme pustit do třetí a poslední etapy stavby tohoto muzea. Nazvali jsme ji archou.“

* To evokuje Noemovu archu...

„Ano, půjde o jakýsi záchranný koráb pro kočáry dávných českých a moravských stavitelů. Bude se jednat o přístavbu k současné budově muzea. Objekt se díky tomu částečně rozšíří a zvedne. Bude to v mnoha ohledech výjimečná stavba. Spojí se při ní velké firmy, které dosud nikdy nedělaly s takovými materiály, s jakými budou tvořit nyní. Zajímavé je i to, že vlastně půjde o stavebnici. Jednotlivé díly vzniknou v různých koutech republiky. Nechceme totiž přerušit v muzeu provoz. V současné době vyřizujeme papíry a chtěli bychom se stavbou začít ještě letos na jaře.“ 

* Že si už nedáte pokoj...

„Dokud jsem zdravý, mám dost síly i energie a jsem v kontaktu s lidmi, u kterých jsem si získal důvěru, ať už jsou to různé firmy v okolí či zástupci Olomouckého kraje, pak nejenže bychom muzeum dokončit měli, ale my ho dokončit musíme! Bude to náš odkaz pro příští generace.“

* Jak to vše, co jste vybudoval a na co se chystáte, vnímá právě váš syn?

„Myslím, že velmi pozitivně. Je mu teď jednadvacet let a na každý Josefkol obvykle dorazí i se svými kamarády. Nedokážu si tuto akci bez něj vůbec představit. My jsme spolu vlastně nikdy nepřestali být v kontaktu. Asi od jeho čtyř let jsme spolu jezdili na kole třeba na Kosíř či do okolí Běleckého mlýna. Prožili jsme spolu spoustu věcí a vždy jsem ho zapojoval do práce. K tomu ho vedla i bývalá manželka. Takže tím, že jsme se rozešli, snad nijak netrpěl. Vystudoval střední školu automobilní, pak se rozhodoval, co dál, nakonec zvolil řemeslo. Nyní pracuje v olomouckém servisu značky Mercedes, kde si ho chválí. Kromě toho sportuje a je z něj velmi dobrý atlet. Mám z něj radost.“ (úsměv)

* Nepřemýšlel jste někdy, že by vám tady v muzeu pomáhal?

„S něčím nám občas pomůže už nyní. Ale ten moment, kdy by se tomu kdokoliv rozhodl věnovat naplno, se musí zrodit ze srdce. A ještě předtím člověk musí dosáhnout určitých zkušeností a život ho musí trošku obouchat. Syn si jde v tuto chvíli svojí vlastní cestou a na vše má dost času. Kam ho tato cesta zavede, to bude záležet hlavně na něm.“ 

Total Comments

  • Ples Jevíčko
  • gatta
  • Interforst
  • Kendrion
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Jak jste spokojeni s dosavadním působením primátora statutárního města Prostějov Františka Jury?

2020 plesy
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2019 tv pohoda banner

 

Barometr

Památky lákají.

V Olomouckém kraji vloni došlo k nejrychlejšímu nárůstu počtu turistů v rámci celého Česka. Vyplývá to z aktuálních dat Českého statistického úřadu. Návštěvnost narostla téměř o devět procent a více lidí zde také přenocovalo. V regionu se vloni ubytovalo přes tři čtvrtě miliónu hostů.

Sabine páchala škody.

Černé předpovědi se vyplnily a orkán s dívčím jménem způsobil výrazné škody i v regionu. Strhával střechy, vyvracel stromy a ničil také elektrická vedení. Škody sčítá i prostějovský magistrát, kvůli dalším škodám byl nucen dokonce na dva dny uzavřít Městský hřbitov.

Total Comments

Osobnost týdne

ZDENĚK IZER
06 pawlovska
Známý bavič a imitátor tentokrát rozechvěl bránice divákům při svém nedělním představení v němčickém kině Oko, u něhož nechyběl ani Večerník

Total Comments

Číslo týdne

1 708


Jde o varování? Také na Prostějovsku se výrazným způsobem zvýšila nezaměstnanost, a to o čtrnáct procent. Aktuálně je na prostějovském „pracáku“ registrováno přes sedmnáct stovek lidí bez práce.

Total Comments

Výrok týdne

„LIDÉ SI NA MĚ UKAZUJÍ PRSTEM“

Redakci se ozval svědek bedihošťského případu skorovraždy. Nešťastný muž J. C. si postěžoval nad chováním spoluobčanů. Někteří jej prý viní ze spoluúčasti...

Total Comments