Příjemnou noc, dnes je sobota 24.8.2019
svátek slaví Bartoloměj,
zítra Radim
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Duo Miroslav Venkrbec - Matouš Venkrbec nespojují pouze rodinné vazby a lední hokej jako sport číslo jedna, ale také část kariéry strávené přímo v Prostějově. V případě Miroslava se tak stalo na počátku devadesátých let minulého století, kdy oblékal dres tehdejšího HKC, později v Prostějově i trénoval. Jeho syn spojil své jméno s Jestřáby od roku 2013. Oba dva navíc prošli všemi třemi kluby hanáckého trojúhelníku a prožili si alespoň v roli diváka vypjatá derby. Nejen o tomto jsou následující řádky, jimiž startuje květnový seriál PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku věnovaný rodinným dvojrozhovorům.

* Miroslave, jak po letech vzpomínáte na svou prostějovskou štaci?

„Velice rád. Byl jsem si rok v Ingolstadtu vydělat peníze a už jsem se chtěl věnovat trenérství, ale v Prostějově tehdy trénoval Jarda Řezáč, s nímž jsem jako sedmnáctiletý kluk začínal hrát za chlapy. Chtěli tehdy postoupit ze druhé do první národní ligy a přesvědčili mě. Opravdu jsme postoupili a předseda klubu Jirka Janeček mi řekl, že si musím vybrat. Buď budu hrát, nebo trénovat. Bylo mi dvaatřicet a uvědomoval si, že taková nabídka už nemusí přijít, tak jsem jako hráč skončil. A udělal dobře.“

Matouš: „Takže jsi také postoupil ze druhé do první ligy.“

Miroslav: „Ano. Jako hráč jsem postoupil a jako trenér jsem pak první ligu udržel. Pak jsem odešel do Přerova za Milošem Říhou a začalo to.“

* Jak jste se smiřoval s tím, že Matouš před šesti lety skončil s hokejem?

Miroslav: „To se přiznám, že zpočátku to pro mě bylo obrovské zklamání a prvních čtrnáct dní jsem byl vnitřně strašně nešťastný... Vybavil jsem si všechna ta vstávání, tréninky a teď najednou konec. Ale řekl jsem Matesovi, že je to jeho život a já mu do toho kibicovat nebudu.“

Matouš: „Na taťkovi bylo vidět, že ho to štve. Je to samozřejmé, když do toho tolik investoval a představoval si, jaké to bude, ale na druhou stranu i sám jsem od něj cítil velkou svobodu, že se mohu rozhodnout, jak chci. A když cítil, že je to pro mě nejlepší, tak mě v tom nakonec také podpořil. Věděl jsem, že zklamu hodně lidí v klubu i doma, ale tehdy to jinak nešlo. A je to můj život, já jsem za něj zodpovědný, takže se musím rozhodovat podle sebe.“

* Nesvazovalo vás Matouši, že byste měl u hokeje v duchu rodinné tradice pokračovat?

„Ne, to jsem fakt necítil. Odmalička jsem měl hokej strašně rád, všichni jsme pořád na hřišti hráli hokej, takže bylo přirozené, že jsme k tomuto sportu tíhli. Tím spíš, že taťka trénoval a strašně rád jsem s ním jezdil do práce, ať to bylo kdekoliv. Nevnímal jsem to ale jako tlak, že bych měl navázat na nějakou tradici, ale jako něco, co mám moc rád a co mě baví.“

* K hokeji jste se následně vrátil právě díky nabídce z Prostějova. Proč?

Matouš: „Byla to taková souhra okolností. Už o rok dříve jsem sice začal trénovat mládež a bavilo mě to, ale jako hráč bych se určitě nevrátil. To až Lukáš Luňák přišel s touto nabídkou a víckrát mi dával najevo, že o mě opravdu stojí, ať to zkusím. Končil jsem ve škole, stejně bych si musel někde najít práci nebo trénování zprofesionalizovat, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím na ledě. Navíc jsem šel současně do Prostějova trénovat děti, takže pokud by to nevyšlo, tak bych jen trénoval.“

* Jaká tedy byla vaše očekávání při návratu?

Matouš: „Já jsem od toho nic neočekával. Tři roky jsou dlouhá doba a říkal jsem si, že se do toho možná nedostanu a hlavně mě to možná už ani nebude bavit. Nakonec to dopadlo jinak, přičemž všechno šlo celkem rychle. Hokej jsem už vnímal jiným způsobem, už mi nebránil v tom, co mi dřív bral. Fyzičku jsem během jednoho dvou měsíců jakž takž nabral zpátky a měl v Prostějově velkou důvěru, což platí i dnes. Podrželi mě a čekali, až se to podaří. A podařilo se.“ (úsměv)

Miroslav: „Tím, že jsem se v hokeji pohyboval celý život, tak jsem si přestavoval různé možnosti. A samozřejmě jsem chtěl Matouše po tříleté hokejové pauze vidět. To jsem si totiž říkal, že mi nesmí uniknout. (úsměv) A viděl jsem, že se hraní opravdu nezapomíná. Matoušovy ruce a myšlenky byly úplně stejné, jako kdyby žádnou pauzu neměl. Problémy sice byly s bruslením a fyzičkou, ale to jsou věci, které se dají vždycky dohnat. Herní inteligenci se nenaučíte, tu buď v sobě máte, nebo nemáte, šikovné ruce také nenatrénujete. Právě to jsou důležité věci pro hráče.“

* Jak jste spolu vůbec vycházeli v mládežnických letech?

Miroslav: „Když budu mluvit za sebe, tak já jsem byl takový táta, který na Matouše skutečně nijak netlačil. Prioritou pro mě bylo, aby ho to bavilo. Pokud to dítě nebaví, nemá cenu, aby si tam rodič honil triko, to je nesmysl. Matouše to bavilo, tak jsem se mu snažil poradit nejvíc, jak jsem uměl. Takže to fungovalo.“

Matouš: „Musím říct, že jsem měl vždy ve všem podporu. A to chválu i kritiku. Vše bylo v pořádku a nikdy jsem netrpěl tím, že by měl taťka přehnané ambice, to naopak jiné rodiče často kritizoval. Takto mě vychovával, což bylo fajn. Když jsem začínal hrát hokej, tak už sám měl po hráčské kariéře a hodně se mi věnoval. Měl trochu víc času a brával si mě na led. Já jsem to měl vždycky rád a líbilo se mi to.“

Miroslav: „Já jsem třeba v roce 1999 trénoval ve Vsetíně, kde bylo čtyři pět olympijských vítězů z Nagana, mistři světa. Matouš měl kolem deseti let, bruslil mezi těmito kluky a myslím, že už si uvědomoval, jak je tam s Paterou, Procházkou, Dopitou, Čechmánkem a že by také chtěl být jednou tak úspěšný. To jsou takové maličkosti, které se časem poskládají do nějaké mozaiky.“ (úsměv)

Matouš: „Mělo to smysl a následné události mě v tom jen utvrdily. Ve Vsetíně to tehdy byla neskutečná éra, lidi žili hokejem. Fanoušci jsou tam i nyní vynikající. Jen málokdo z mladých kluků by tam nechtěl být hokejistou. Vyhrávaly se tituly a bylo to skvělé období, na které rád vzpomínám.“

* Kolik jste na sebe vlastně měli času?

Matouš: „Nás je pět dětí, takže to není jen o mně. (úsměv) Co si vybavuji, tak mě mrzelo jen to, že taťka neměl jarní prázdniny, v hokeji si prostě dovolenou nevezmete. Ale volný čas si na nás udělal vždy, když to šlo. Když nebyl v práci, tak byl s rodinou, často si nás bral s sebou na svá angažmá. Do Vsetína, do Třince i do Prostějova.“

Miroslav: „Chtěl jsem být s nimi, děti mi chyběly. Absentoval jsem v klasických věcech, co rodič s dětmi má mít, nemohl jsem se s nimi učit. To vše suplovala manželka. Já jsem s dětmi byl nejvíc ve sportovní sféře.“

* A byla v tomto znát změna mezi sezónním a mimosezónním obdobím?

Miroslav: „Nebylo to znát, protože volný máte jen duben. Prvního května stejně začínáte letní přípravu, ať to bylo ve Vsetíně, Třinci, Brně nebo kdekoliv, stejně jste pryč. Navíc letní příprava je časově daleko náročnější, než když jsou během sezony tréninky jen dopoledne a odpoledne můžete být doma. V létě je to třífázový trénink od rána do večera a nazdar.“

Matouš: „Byly tam jen volné víkendy, což bylo plus. To už si ale ani moc nevybavuju.“ (smích)

* Miroslave, zůstal jste až do současnosti nějak činný v hokeji?

„Teď už jen jako divák, profesionálně nic nevykonávám. Nechci už. Nasytil jsem se toho natolik, že mě to v určitém období života nebavilo a chodil jsem do hokejové práce z donucení. To není to pravé ořechové. Byl jsem zhnusený z hokejového prostředí. Naposledy jsem trénoval v Třinci, to byla sezona 2004-2005 a pak ještě v Brně v ročníku 2005-2006. Znechutili mi to lidi, kteří do toho dávali peníze a měli mecenášské ambice. Říkali vám, koho máte stavět, kdo nemůže hrát... Tak jsem prostě řekl ne, že už to nechci dělat.“

Matouš: „To už ale byla mládež, že?“

Miroslav: „Ano, byl jsem šéftrenérem mládeže a v Brně i Třinci trenérem juniorky. To už jsou osmnáctiletí kluci, kteří mají náběh do extraligy. Rodiče za mnou chodili s penězi, to si nedokážete představit, co se tam dělo... V roli diváka si hokeje užívám mnohem víc. Ale zase mám ten problém, že musím stát někde, kde neslyším ty řeči na tribuně, protože už neplatí co Čech, to muzikant, ale co Čech, to trenér. To mě dokáže tak vytáčet, že se raději někam zašiju.“ (smích)

* Oba jste prošli jak Olomoucí, tak Prostějovem, vnímali jste rivalitu mezi těmito celky?

Miroslav: „Jako dítě jsem to vnímal intenzivně, mezi Přerovem, Prostějovem a Olomoucí byla až nechutná rivalita, kdy diváci chodili na utkání s řetězy a boxery, bilo se to všechno do krve. V té době to bylo otřesné, teď už to takové není. Ale Haná je podle mě příliš malé území, aby se tu tolik mužstev uživilo. Nejde, aby tu fungovaly tři oddíly a ještě Zlín a Brno nedaleko. Nevěřím tomu, že se zdejší region může urodit tolik hráčů.“

Matouš: „Já jsem to už tak nevnímal. V mých mládežnických letech hrál Prostějov nižší soutěž a ani v ‚áčku‘ se s Olomoucí nepotkával, takže derby si nepamatuji. Vše vnímám až ze současného pohledu, kdy Prostějov má extraligové ambice a chtěl by Olomouc porazit. Ale já proti Olomouci necítím žádnou zášť. Mám to město rád a klubu fandím. Je dobře, že si na Moru lidé našli cestu na stadion a chodí jich tolik. Jen ať to vydrží.“

* Neociťoval jste tedy Matouši, že do Prostějova přicházíte právě z Olomouce a vztahy mezi těmito kluby nejsou dobré?

„No, v mých očích to jsou takové žabomyší války několika málo lidí, já jsem to moc nevnímal. Sice jsem přicházel z Olomouce, ale tehdy Prostějov nikoho moc nezajímal. Byli jsme ve druhé lize a skládal se od nuly úplně nový tým. Rád bych si ale proti Olomouci zahrál, ideálně v extralize než v první lize. (smích) Regionální derby mají vždy díky fanouškům mnohem větší náboj, navíc by bylo fajn vrátit se na olomoucký zimák. To bych si fakt užil.“ (úsměv)

* Zažili jste nějaké vypjaté derby přímo v roli hráče či trenéra?

Miroslav: „Mezi muži vlastně ne, jen jako dítě mezi diváky. A pak za dorost jsem hrál v Přerově proti Olomouci a Prostějovu, ale v dětské kategorii je to úplně něco jiného než u chlapů. Jednu nepříjemnou zkušenost ale mám. Když Prostějov hrál před dvěma lety finále druhé ligy v Přerově o postup do baráže, tak jsem dostal přes držku! Normálně mě shodili na tribuně na zem a kopali do mě. Jenom proto, že Jestřábi dali gól na 1:0, Mates nahrával a já jsem zatleskal a řekl si ‚dobře Mates‘. Čtyři borci mě chytili za bundu, hodili na zem a jelo to. Naštěstí tam brzy byla ochranka. Postavili si mě ale do kouta, nic jsem z toho místa neviděl, tak jsem se po první třetině sbalil, šel jsem na vlak a jel domů...“

Matouš: „Taťka to tehdy špatně nesl, protože v Přerově s hokejem začínal a vyrůstal. A v padesáti mu to fanoušci takto vrátili. To je takové smutné...“

Miroslav: „Když to ale dopovím, tak druhý den ráno mi volal šéf jejich bezpečnostní agentury, který si mě ještě pamatoval, a velice se mi omlouval. Dozvěděl se totiž, co se stalo. Udělalo mi to radost, omluva vždy člověka potěší, i když se na tom nic nezměnilo. Kdyby mi to ale někdo řekl dopředu, v životě bych tomu nevěřil. Byli to nějací dvacetiletí kluci. Policajt po mě chtěl, ať jim je ukážu. Já jsem mu ale říkal, že ke mně přišli zezadu, hned jsem byl na zemi a nepoznám je.“

* Jste zastánci toho, aby děti měly větší vztah ke klubu, v němž vyrůstaly, a neměnily tolik barvy?

Miroslav: „Samozřejmě, je to pak větší srdeční záležitost. Když dítě v jednom klubu vyroste od třetí třídy a dotáhne to pak až do dorostu nebo do mužů, tak má ke klubu úplně jiný vztah, než když hraje za dorosty tam, za juniorku jinde a za muže opět jinde. To už pak odmalička neví, co to je nějaká klubová tradice.“

Matouš: „Na druhou stranu to neplatí v tak malém regionu, navíc když se jedná o různé soutěže. Třeba za mě hrála Olomouc první ligu, Přerov druhou, takže bylo logické, že kluby spolupracovaly a hráči jezdili na výpomoc, rozehrát se. Pokud nejsou týmy ve stejné lize, tak je celkem logické a dobré, když spolu na tak malém území spolupracují. Je to obrovská výhoda i pro samotné kluky. A když týmy postupují a sestupují, vy potřebujete pořád někde hrát, tak se nevyhnete tomu, že pár klubů vystřídáte.“

* S trénováním máte Matouši zkušenosti i vy, jak vás tato činnost oslovila?

 „Bavilo mě to. Dalo by se to skloubit i nyní, ale chci nějaký čas trávit i doma. Takže jsem musel na chvíli trénování opustit, ale práce s dětmi mě bavila a chtěl bych se k tomu časem vrátit. Teď to tedy neřeším, protože doufám, že moje hráčská kariéra bude dlouho pokračovat.“ (úsměv)

* Rozebíráte spolu i nyní hráčskou kariéru a jednotlivé zápasy?

Miroslav: „Strašně málo. U mě už to jsou jen takové důchodcovské vzpomínky. Ale když se díváme na hokej, tak si určité situace rozebereme, to zase jo.“

Matouš: „Když se na mě taťka přijede podívat, což nebývá až tak často, tak mi k zápasu něco řekne a jsem za to rád. Už to ale není tak, že bychom si po každém zápase dvacet minut volali a povídali, jaké to bylo.“

* A konzultovali jste třeba i trénování mládeže?

Matouš: „To ne, taťka nikdy takovou mládež netrénoval.“

Miroslav: „Ne, já jsem byl vždy jen u dorostu a výš.“

Matouš: „To je úplně jiné trénování než u dětí.“

Miroslav: „Já si to s dětmi nedokážu představit tak centrálně. Mám čtyři syny a všechny jsem od pěti let vedl, ale že bych jich měl dvacet a dělal dlouhodobou přípravu, tak to asi ne. Tak půl roku zpátky jsem četl velký rozhovor s Michalem Brošem, všechno bych podepsal. Má pravdu, jak je to všechno komplikované, jak to ovlivňují rodiče a agenti. Samozřejmě negativně.“

Matouš: „Ale platí, že je to úplně jiná trenéřina než se staršíma děckama a dospělými. S dětmi je potřeba si jen hrát, hrát a hrát.“

* Dařilo se vám to?

Matouš: „Ano. To mě bavilo a děti taky. Já jsem měl ty nejmenší, byl jsem jejich první trenér. Jde hlavně o to, aby byli pořád v pohybu, hrou se toho nejvíc naučí. A když vás něco baví, tak se toho naučíte ještě víc.“

* Kam myslíte, že to Matouš ještě může dotáhnout, když se tak úspěšně vrátil?

Miroslav: „Já bych tuto otázku vůbec neřešil... Budu hlavně rád, by byl v hokeji šťastný. A sám na něm vidím, že momentálně je. Samozřejmě jsem mu říkal, než podepsal smlouvu v Prostějově, ať do toho dupne a jde do Pardubic. Mohla se mu podařit jedna sezóna, mohl si zkusit KHL a zajistit se na celý život. Hokejový potenciál v sobě má. Víc to neřeším, ale cítil jsem, že bych mu to měl říct. Chce se ale věnovat rodině a svůj směr vidí jinde, já si toho vážím. Cesty jsou různé. On si zvolil tuto a smekám.“

Matouš: „Nechtěl bych říct, že nemám žádné hokejové ambice a je mi to jedno, to ne. Ambice mám a vidím, že Prostějov je má taky, proto u Jestřábů jsem. Chci si zahrát extraligu, ale ne za každou cenu. Je to pro mě velkou motivací, abych na sobě pracoval a tým se posouval dopředu. Ale třeba ke KHL jsem skeptičtější, až takový potenciál v sobě nevidím. Přeci jen tři roky jsem měl pauzu a teď hraji první ligu. Myslím si, že na extraligu mám, a věřím, že si ji jednou zahraji v Prostějově.“ (úsměv)

Total Comments

  • Memoriál Otmara Malečka
  • Nezamyslice
  • Sportovní hry
  • Zámek Čechy pod Kosířem
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

JAK JSTE V LETNÍM OBDOBÍ SPOKOJENI S RESTAURAČNÍMI SLUŽBAMI?

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

Zájem o Večerník.

Přestože zprvu nepřálo našim výjezdům na koupaliště počasí, poslední dvě soboty jsme se vyřádili dosyta. A k našemu velkému potěšení se návštěvníci areálů v Laškově a naposledy i ve Stražisku náramně bavili, navíc si odnesli i hodnotné ceny. Tento víkend pokračujeme v Otaslavicích, tak přijďte!

Hledané osoby.

Hned dva lidé se v uplynulém týdnu zaměrně i nezáměrně ztratili. Zatímco v Horním Štěpánově postrádají čtyřiasedmdesátiletého seniora, z olomoucké nemocnice utekla patnáctiletá Prostějovanka romského původu, která je navíc v rizikovém těhotenství. Policisté se prostě v létě nenudí...

Total Comments

Osobnost týdne

DAVID KIRNER
33 kirner
Devatenáctiletý mladík z Určic se po maturitě na reálném gymnáziu v Prostějově rozhdol vyrazit na svém kole na „vélet“. Na cestě nakonec strávil celých 58 dní a našlapal neuvěřitelných 4 664 kilometrů.

Total Comments

Číslo týdne

5
Teprve po pěti měsících obdržela obhájkyně odsouzeného Radima Žondry písemnou verzi rozsudku a okamžitě se proti němu odvolala. Jak známo, ten byl už letos v březnu usvědčen a odsouzen k osmi letům vězení...

Total Comments

Výrok týdne

„OBJEVILI SE LONI NA PODZIM. A OD TÉ DOBY JSME TU MĚLI DERATIZÁTORA TŘIKRÁT“

Prodavačka z obchodu ve Ptení, který byl v uplynulém týdnu na dva dny uzavřen, přiznala, že návštěva hlodavců už nějaký ten čas trvá...

Total Comments