Je jednou z dua klubových odchovankyň v současném užším kádru prostějovských volejbalistek. Třiadvacetiletá smečařka Pavla Meidlová (na snímku) je navíc místní rodačkou a tím vydatněji si užívá návrat k milovanému sportu na vrcholové úrovni po předchozí delší pauze. Vše koncem dubna ještě vyšperkoval senzační zisk mistrovského titulu, zatímco nyní panuje tvrdší realita v podobě náročného úvodu letní přípravy.

* Máte za sebou první tréninkový týden společné práce. Jaký byl?

„Začátek přípravy po dlouhé pauze bývá vždycky nejtěžší. Člověk sice během týmové přestávky něco dělá, ale potom přijde hodně tréninků rychle za sebou, maká se hlavně na kondici a na síle, do toho pohybová koordinace, běhání i volejbalová práce s balónem. Proto jsou úvodní tři týdny podle mě pokaždé nejhorší, bolí všechny svaly na těle. (úsměv) Ale s tím se musí počítat.“

* Jak jste na sobě pracovala uplynulé dva volné měsíce?

„Skoro do konce května jsme měly posezónní týmovou přípravu, kterou jsem absolvovala. Potom jsem se snažila během června chodit co nejvíc do fitka a podobně, ale červenec byl složitý. Studuju na všeobecnou zdravotní sestru a celý tento měsíc jsem docházela na praxi do prostějovské nemocnice, na interně tam měla skoro každý den směny osmihodinové i dvanáctihodinové. Tím pádem jsem toho jinak moc nestíhala. Až teď nedávno jsem si šla aspoň zahrát beach turnaj smíšených dvojic, který v Koupelkách pořádal Kuba Krčmař. S přítelem Klárky Dvořáčkové jsme tam skončili třetí, což mě potěšilo.

* Také jste ještě dělala zdravotnici jak na Letní olympiádě dětí a mládeže, tak při trénincích evropského šampionátu U17. Co jste vypozorovala?

„Kromě toho zdravotního dozoru jsme se šly s mamkou podívat i na pár zápasů mistrovství Evropy kadetek. A musím říct, že některé holky hrály už v tak mladém věku fakt hodně dobře a vyspěle. Hlavně na Italkách a Turkyních byla vidět vysoká kvalita, ne náhodou pak postoupily až do finále. Na trénincích pracují důsledně naplno od začátku do konce, žádné větší srandičky, naopak vysoké nasazení i cílevědomost. Což pak vytvoří tu špičkovou herní úroveň nejsilnějších volejbalových zemí. Tohle si pamatuju už z dřívějška, když jsem jezdívala po akcích s českými mládežnickými reprezentacemi.“

* Váš návrat k vrcholovému sportu pokračuje zdárně?

„Věřím, že ano. Teď mi určitě pomůže, že absolvuju komplet celou přípravu úplně od začátku místo naskakování někdy zprostředka, což bylo minulou sezónu dost těžké. Můžu na sobě systematicky pracovat, být v kolektivu s holkama a snažit se zlepšovat individuálně i týmově. Na tohle jsem se vyloženě těšila. Důležité je mít dobrou kondici, na ní pak budovat herní věci. Třeba volejbalově na balónu se momentálně cítím už mnohem jistější, všechno se vrací do normálu jako před přerušením kariéry. Byť zrovna v tuhle chvíli po tréninku mě bolí celý člověk.“ (směje se)

* Nakolik jste si užila jarní euforii z jízdy VK napříč extraligovým play off až k nečekanému zlatu?

„Bylo to velké a tím příjemnější překvapení, pro nás všechny v týmu i s fanoušky strašně krásný zážitek. A pro mě určitě největší úspěch v dosavadní kariéře, i když jsem jen občas naskakovala do zápasů jako střídající. Neviděla jsem však žádný rozdíl, že by to některá z nás prožívala jinak tím, jestli hrála víc nebo míň. S holkama i realizačním týmem jsme tvořili jeden soudržný kolektiv. A na lavičce to bývají ještě větší nervy, než když je člověk přímo na hřišti. Každopádně jsme do toho dávali všechno na trénincích i při utkáních, nakonec to vyšlo dokonale a povedl se titul. Což byla paráda.“

* Tím náročnější bude obhajoba v nové sezóně, že?

„Přesně tak. Musíme zase naplno pracovat a držet co nejvyšší úroveň.“