Stovky a stovky příchozích, prostory Společenského domu v Prostějově zaplněné stánky se zástupci desítek škol a učilišť z celého regionu a báječná atmosféra po celý středeční den, kdy právě v „Kasku“ probíhal jubilejní 30. ročník Přehlídky středních škol Scholaris 2025. Není tedy divu, že spolumajitelka pořádající společnosti Schola Servis Helena Ondrýsková byla velmi spokojena.

Celou podzimní část se svými svěřenci v rámci kategorie U17 předváděl kouč Aleš Rus (na snímku) velmi kvalitní výkony, které vedly k tomu, že už před posledním duelem bylo jasno, že přezimují na první příčce. V posledním utkání ale bylo o náboj postaráno, protože do Prostějova dorazila rezerva Baníku okupující druhou příčku. Po dominantní hodině domácích, kde to vypadalo i na debakl pro soupeře, však nastalo drama, kde definitivní uklidnění přišlo až v nastavení. Po utkání a oslavě čtrnáctého vítězství z patnácti zápasů se přišel i sám lodivod podělit o své pocity.

Poprvé v základní sestavě nastoupila během tohoto soutěžního ročníku Julie Bažó, devatenáctiletá blokařka VK Prostějov a odchovankyně klubu. K posunu z lavičky na hřiště jí otevřelo cestu dlouhodobé zranění parťačky Elen Jedličkové, což není zrovna příjemná situace. Julča se však své šance chopila každopádně skvěle. V televizní dohrávce s Libercem odvedla velice slušný výkon a sedmi dosaženými body přispěla k cennému triumfu (3:0).

V pozici týmové jedničky vstupoval do utkání proti Španělsku Jiří Lehečka. Sedmnáctý hráč světového žebříčku ale svoji pozici v utkání s Jaumem Munarem nepotvrdil, i kvůli tomu tým ve čtvrtfinále Davis Cupu neuspěl. „Byl jsem horším hráčem na kurtu,“ uznal Lehečka.

„Rozhovor klidně můžeme udělat a v něm být klidně i otázky víc na tělo, aby to lidi zaujalo. A třeba to může být i o Rusku. Kurvy jedny!“ ulevil si David Píchal po naší žádosti o rozhovor nedlouho poté, co se vrátil ze své zatím nejdelší a nejnáročnější cesty, která jej zavedla až do vzdáleného Mongolska a o níž vyprávěl zcela zaplněnému sálu prostějovského kina Metro 70. Právě touto poznámku byla dána dvě další témata našeho obsáhlého rozhovoru, který se ve své druhé části točil kolem dlouhé cesty po otevřeně totalitním státě a zároveň se dotkl i záhadného zmizení vlastního otce. 

Pokud byste mezi prostějovskými volejbalistkami hledali hráčku s nejstabilněji vysokou výkonností v dosavadním průběhu tohoto soutěžního ročníku, nepochybně byste dospěli ke jménu Tereza Slavíková. Sedmadvacetiletá odchovankyně VK se do hanáckého klubu letos vrátila po delší době – a hned se stala jeho velkou oporou na postu libera, zároveň i jedním z tmelících prvků v kabině. Během zápasově volného týdne jsme Terku požádali o trochu obsáhlejší ohlédnutí za zatím absolvovanou první částí sezóny 2025/26.

Za lídra prvoligové soutěže HAOLK už nastupuje Radim Lakomý, mladé jednadvacetileté křídlo. Dres druholigových házenkářů Kostelce na Hané, kde hráčsky vyrostl, v současnosti obléká spíše sporadicky, ovšem do včerejšího duelu s Novými Bránicemi naskočil. A mančaftu HK pomohl k vítězství 29:21 dvěma vstřelenými brankami i vybojovanou sedmičkou.

Do derby nastoupil v pozici středního záložníka, kde ukázal, že dovede pomoci dozadu, ale dokáže i vytvořit myšlenku směrem dopředu. S kapitánskou páskou zvládl Martin Popelka (na snímku) sedmdesát minut a nejvíce o něm bylo slyšet krátce po návratu ze šaten, kdy se postaral krásnou ranou o druhou branku utkání, která domácí celek definitivně uklidnila a poslala ho směrem k dalším třem bodům. Po utkání pak mohl být spokojen nejen se hrou celého mužstva, ale i ze svého výkonu.

Necelých jedenáct měsíců vedl prostějovské fotbalisty Jozef Weber, který po dohodě s klubem skončil na střídačce po patnáctém podzimním kole. „Ten konec mohl být lepší, ale celkově to bylo docela příjemné období,“ ohlédl se za prostějovskou štací Jozef Weber.

Mnohým fanouškům prostějovského volejbalu, ale i nezaujatým divákům ve středečním podvečeru pozitivně vyrazila dech. Bára Abendroth obyčejně tráví soutěžní zápasy na lavičce, jen občas na chvíli prostřídá a dlouhodobě plní roli nenápadné náhradnice, klasické druhé nahrávačky.

Mnohokrát v životě dokázal, že se něčeho jen tak nezalekne. Na druhou stranu jedné výzvy se dlouho obával. Zatímco při svých cestách do často velmi odlehlých končin naší planety projevil prostějovský recesista David Píchal (50) notnou dávku odvahy, z vystupování naživo měl vždycky až panickou hrůzu. Tu se rozhodl překonat a po návratu ze své nejdelší a nejnáročnější cesty po Mongolsku si na čtvrtek 6. listopadu zarezervoval sál prostějovského kina Metro 70. Během rekordních čtyř dní se mu ho podařilo do posledního místečka vyprodat. A to už byl pořádný důvod k rozhovoru, který byl natolik obsáhlý a zajímavý, že jsme ho museli rozdělit do dvou částí.

Během zápasu proti Příbrami se Jakub Habusta dostal do několika zakončení. Největší šanci měl v závěru utkání, kdy jeho střelu pod víko vytlačil na roh brankář Melichar. Oba týmy tak braly bod po bezbrankové plichtě. „Chtěli jsme vyhrát,“ posteskl si zklamaně Habusta.

V roce 2018 stál u velmi skrovných začátků Sokolského běhu republiky, při nichž se v Kolářových sadech sešla jen hrstka těch nejvěrnějších. Po sedmi letech se i díky spolupráci s prostějovským Maratonským klubem a podpoře města Prostějova mohl starosta Sokolské župy Prostějovské Svatopluk Tesárek těšit z více jak sedmi stovek účastníků parádní akce. Jak celou akci prožíval on sám?

Mnohokrát v životě dokázal, že se něčeho jen tak nezalekne. Na druhou stranu jedné výzvy se dlouho obával. Zatímco při svých cestách do často velmi odlehlých končin naší planety projevil prostějovský recesista David Píchal (50) notnou dávku odvahy, z vystupování naživo měl vždycky až panickou hrůzu. Tu se rozhodl překonat a po návratu ze své nejdelší a nejnáročnější cesty po Mongolsku si na čtvrtek 6. listopadu zarezervoval sál prostějovského kina Metro 70. Během rekordních čtyř dní se mu ho podařilo do posledního místečka vyprodat. A to už byl pořádný důvod k rozhovoru, který byl natolik obsáhlý a zajímavý, že jsme ho museli rozdělit do dvou částí.

♦ Jeden rozhovor pro Večerník jsme spolu dělali po vašem návratu z Kyrgyzstánu. Myslel jsem si, že to bylo zhruba předloni, ale zjistil jsem, že od té chvíle uplynulo už sedm let. To je třeba pro šestileté dítě docela dlouhá doba. Co pro vás bylo v tomto období nejdůležitější?
„Připadne mi, že čím je člověk starší, tím se vše zrychluje. Vždyť všechny ty školy se tak táhly, vojna mi připadla nekonečná a najednou střih a mám doma dospělé děti. Celých devět let cestování uteklo jako jeden rok. Nejdůležitější samozřejmě bylo, že jsem se vždy mohl vrátit ke zdravé a fungující rodině. Já jsem opravdu velmi často pryč i pracovně a když pozoruji kolem sebe rozpadající se vztahy, dokonce i tam, kde bych to nikdy nečekal, zjišťuji, že jsem měl asi obrovské štěstí, a to zejména na výběr partnerky.“

♦ Během této doby jste vyrazil na celou řadu svých dalších cest. Kam všude vlastně?
„Ty destinace možná nejsou až tak extrémní, ale já si zvolil vždy netradiční prostředek, takže můžu říct, že ač mnoho cestovatelů navštívilo stejné země, neznám nikoho, kdo by projel na čtyřkolce celý Island, celou Arméni, Tunisko, stejně tak Maroko až do oblasti Západní Sahary k obratníku Raka. Dostat tento prostředek do těchto zemí je dost náročné zejména časově. Nikdy jsem nevyužil žádnou cizí dopravu. Stejně tak samotný pohyb v dané zemi při rychlosti 70–80 km/h není snadné, byly to často dny, než jsem se někam dostal, ale zase jsem viděl místa, na která se ani motorka nedostane. Nemohu zapomenout na Irák autem, Alžírsko na motorce, a ještě jednou Maroko, ale na elektrokole.“

Více v tištěném vydání