„Ty demente“, „Pískej to!“ nebo „Svině pruhovaná“. Kdo chodí někdy na jakýkoli divácky atraktivnější sport, zná tyto hlášky dokonale. Všechny směřují na rozhodčí, kteří někdy lépe a někdy hůře kočírují zápasy, aby se v nich hráči či hráčky nepustili do sebe až příliš.
Tuto roli ale diváci často neoceňují. Pískání, bučení, to už k tomu patří. Nadávání však bohužel taky. A někdy se přejde až k házení nebo k pokusům o napadení. A to i v nižších regionálních ligách.
Faktem ale zůstává, že bez rozhodčích soutěžím klesá úroveň nejen samotného utkání, ale i celkového produktu. A také prestiž sportu. Když už si navíc zájemce o pískání jde párkrát poslechnout diváky anebo si vyzkouší několik zápasů, za chvíli musí být – pokud nemá ocelové nervy – znechucený.
Tohle že mám pískat? Netrvá dlouho a mnozí rozhodčí se ptají sami sebe, zda to mají zapotřebí. Odměny často malé, chování lidí otřesné… Nepřátelské prostředí prakticky všude.
Ano, cechu rozhodčích pochopitelně uškodily i aféry z minulosti, kdy se řešilo uplácení v zápasech. Těžko se divit tomu, že napříč sporty rozhodčí ubývají a stávají se nedostatkovým „zbožím“. Pískají tak lidé, které povolává narychlo, v případě nouze, klub. Stačilo by přitom málo, vychovanější lidé. Na hřišti, na střídačkách, v hledištích. I když málo…
