Dva tisíce naštvaných lidí na náměstí, rvačky s komunistickými agitátory, útok na prostějovskou radnici za pomoci železných traverz, vytloukání oken či zneuctění obrazu Klementa Gottwalda. Ale také procítěný zpěv národní hymny či lidových písní a nadšený boj za poslední zbytky demokracie bez ohledu na riziko, že za účast na této akci hrozí zatčení a mnohaletý kriminál. To vše zažil Prostějov po odstranění sochy T. G. Masaryka z náměstí v dubnu 1953. Jak vlastně došlo k tomu, že byla stržena socha prvního československého prezidenta?

Začátkem března zemřel nejprve někdejší sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin a krátce nato i první československý komunistický prezident Klement Gottwald. Jejich úmrtí se shodou okolností kryla s výročím narození T. G. Masaryka, který přišel na svět 7. března 1850. A v březnu 1953 se u Masarykovy sochy začaly objevovat svíčky. Kovaní komunisté je v době všeobecného truchlení po dvou zemřelých vůdcích proletariátu považovali za jasnou provokaci. Nejaktivnější v tomto směru byli vojáci, kteří vytvořili tajnou dvacetičlennou spikleneckou skupinu, která krátce po půlnoci 10. dubna 1953 strhla sochu T. G. Masaryka. Učinila tak potajmu pod rouškou noci. Socha byla odvezena na vojenskou střelnici v Žárovicích, rozdrcena a zakopána. Komunisté počítali s tím, že Prostějované celou událost přejdou bez větších emocí. Podle nich jim nějaký Masaryk mohl být klidně ukradený. Jenže se mýlili...

Prostějov se za první republiky stal baštou sociální demokracie a hodnoty první republiky ve městě pevně zakořenily a nedaly se hned tak vymýtit. Po odstranění sochy se kolem prázdného podstavce nejprve začaly shlukovat skupinky zejména mladých lidí. Ti na něj kladli květiny a požadovali potrestání viníků. Neblahá zpráva se rychle šířila městem. Odpoledne počet lidí na náměstí vzrostl až na dva tisíce. Rozvášněný dav před radnicí hromadně provolával hesla jako „Dejte nám Pobudu, dostane na hubu!“.

Vilém Pobuda byl v té době předsedou městského národního výboru. Komunisté povolali do „služby“ agitátory z řad milicionářů, kteří se situaci snažili uklidnit. Moc ovšem nepochodili. Vztek, který měli občané po odstranění sochy, se obrátil právě proti nim. Ve vzduchu byla cítit svoboda. Atmosféra připomínala euforii po osvobození republiky od Němců. V tu chvíli se však už také rozjíždělo první zatýkání... Postupem času se situace přímo vyhrotila, rozvášněný dav vtrhl do přízemí radnice. Radikálové začali kameny a klacky vytloukat okna. Policie sice se zákrokem váhala, město však v tu chvíli bylo zcela pod dohledem vojenských složek i milicionářů. Komunisté k podnikům přistavovali autobusy, aby se další dělníci nemohli zapojit do protestů. Milicionáři všem znemožňovali přístup na náměstí. Dle vzpomínek pamětníků v tu dobu vojáci fakticky ovládali celé město. V poutech nakonec skončilo kolem devadesáti účastníků demonstrací, třiačtyřicet z nich bylo prostějovským soudem odsouzeno. Někteří z nich kvůli vyjádření nesouhlasu s odstraněním sochy T. G. Masaryka skončili ve vězení na několik měsíců, jiní i na několik let! Jedna celá gymnaziální třída nebyla ani připuštěna k maturitě.

Přece jen se pak sešla vyšetřovací komise celého incidentu a za organizátory byli značeni tehdejší předseda ONV Ján a velitel leteckého učiliště štábní kapitán Bernát. Ten, jehož jméno bylo na náměstí vyvoláváno, tedy Vilém Pobuda, byl bez viny.

Problematikou událostí před sedmdesáti lety se podrobně zabývá sborník Osudy sochy, který vyšel v roce 1999, tedy rok po znovuobnovení sochy prezidenta T. G. Masaryka. Profesor Miloš Trapl z olomoucké Univerzity Palackého se zde problematikou událostí podrobně zabývá. Je to velmi poučné čtení, obzvláště v době, kdy zase někteří chtějí sochy bořit nebo je aspoň stříkat barvami, přejmenovávat ulice a vymazávat z historie literární, divadelní a jiné autory, případně předělávat jejich díla, aby se náhodou někdo neurazil a neměl „bebínko“. Žijeme to opět v podivném světě.