Vyrazil jsem za reportáží o Smržickém vandru. Při rozhovoru se Zdeňkem Balcaříkem zastupujícím pořádající turisty jsme oba pozorovali čtveřici zhruba dvanáctiletých dětí. Ty na travnatém koberci místního fotbalového hřiště provozovaly pro mě zcela novou sportovní disciplínu. Házely do dálky svými mobilními telefony. Oceňovaly přitom nejen délku hodu, ale líbilo se jim i to, pokud přístroje při přistání udělaly několik „kotrmelců“. Čím víc jich bylo, tím líp. Připomínalo to dávnou soutěž v házení „žabek“ do rybníka. Jen místo kamínků si tyto děti hrály s drahými „chytrými“ telefony.

 

Ony samy přitom nijak chytře nepůsobily. Jakmile jejich ten který přístroj dometal salta, rozběhly se k němu a rychle zjišťovaly, jak moc je poškozený. Z jejich výrazů bylo patrné, že snad i díky kvalitě a výšce trávníku na smržickém hřišti se jejich „miláčkovi“ nic zas až tak hrozného nestalo. A tak po chvilce převracení mobilu v rukou usoudily, že je v dostatečně dobrém stavu, aby s ním mohly hodit ještě dál...

Z jednoho úhlu pohledu na rozdíl do drtivé většiny svých vrstevníků do mobilů pouze pasivně „nečuměly“ po celou dobu, co se nudily. Na druhou stranu mi tito „spratci“ ze všeho nejvíce připomínali pravé „průkopníky slepých uliček“, kteří za peníze svých rodičů zkoumali, kolikrát musí svůj průměrně drahý mobil odhodit, než se definitivně rozbije.

Sám jsem byl zvědavý, zdali právě investoři jejich experimentů tuší, jak daleko jsou jejich ratolesti schopné dohodit svými přístroji. Na moji přímou otázku, zda se už se svými sportovními výkony rodičům pochlubily, děti jen pokrčily rameny, snad se i trochu zastyděly, každopádně toho nechaly.

Na fakt, že mládež miluje přepych, ničeho si neváží a tyranizuje své učitele, upozorňoval již před stovkami let řecký filosof Sokrates. Bylo by tedy hodně zvláštní, pokud by tomu tak nebylo ani dnes. Přesto jsem přesvědčen, že na základě současného blahobytu a možností můžeme kolem sebe sledovat opravdu nevídanou rozežranost nejen u nás dospělých, ale pochopitelně také u našich potomků.

Je mi přitom úplně jasné, že na zkaženou mládež se nadávalo i v době, kdy jsem byl já sám dítětem. Také si uvědomuji, že nelze všechny házet do jednoho pytle. Jisté však je, že každá doba přináší své novinky. A tak nikdy v historii neměla „zkažená mládež“ možnost ničit tak drahé a technicky dokonalé přístroje, jako má dnes. V tomto ohledu vlastně můžeme být vděčni za to, jak dobře si v současnosti žijeme.

Už dnes jsem si však jistý, že budoucnost některých, vskutku rozmazlených dětí takto růžová nebude...