Každý rok v květnu přichází chvíle, kdy se v České republice na čas zpomalí životní rytmus. Televizní programy se přizpůsobí, hospody se zaplní fanoušky, sociální sítě začnou žít vlastním životem a v práci se přes den tiše doufá, že zápas začne až po osmé večer. Mistrovství světa v ledním hokeji je tu znovu – a s ním i zvláštní druh společenské atmosféry, který má v českém kontextu jen máloco sobě rovného.
Lední hokej má u nás specifické postavení. Není to jen sport, je to fenomén, který se zapsal do našeho historického i kulturního povědomí. Od bojů se sověty, přes Naganao až po medailové úspěchy a památné obraty, které zná každé dítě – hokej je kolektivní pamětí národa. Každé mistrovství světa tak není jen sportovní událostí.
S nástupem digitální doby a sociálních sítí však tento fenomén nabyl nových rozměrů. Dříve se analýzy a emoce sdílely u piva nebo v rodinném kruhu. Dnes se odehrávají veřejně – na Facebooku, Twitteru, v komentářích pod články i v diskusích. Z gauče je to jen pár kliknutí k tomu, abychom dali světu vědět, co si myslíme o výkonu brankáře, proč je čtvrtý útok špatně poskládaný, nebo koho měl trenér nechat doma. Tato svoboda vyjádření je jedním z pilířů demokracie, ale často bývá zaměňována za kompetenci.
Kouč národního týmu tak automaticky vstupuje do role člověka, jehož rozhodnutí budou neustále zpochybňována. Je-li tým úspěšný, zazní chvála a poroste očekávání. Selhání? Pak přichází vlna kritiky, která obvykle přesně ví, co se mělo udělat jinak. Jen málokdy je však tato debata vedena s respektem, pokorou nebo snahou chápat komplexitu rozhodování na této úrovni.
Tento každoroční scénář přitom vypovídá mnohé nejen o našem vztahu ke sportu, ale i o našem vztahu ke kompetenci obecně. Máme tendenci se domnívat, že vše známe, vše chápeme a vše bychom zvládli lépe. Je to částečně úsměvné, částečně varující. Ukazuje se na tom, jak těžké je v dnešní době vést – ať už hokejový tým, firmu, nebo stát – bez toho, aby vás neustále nesoudil anonymní dav.
Na druhé straně je však třeba uznat i to pozitivní. Ta obrovská pozornost, která je věnována národnímu týmu, je důkazem, že nám na výsledku záleží. Že hokej stále dokáže spojovat. Že máme potřebu být součástí něčeho většího. A to je v dnešní roztříštěné společnosti vlastně nesmírně cenné. Všichni, ač z různých koutů země, různého věku i profesí, jsme na pár týdnů na jedné lodi – v roli fanoušků. A ta síla kolektivního zážitku je jedinečná.
A tak i když se letos opět setkáme s lavinou komentářů, s kritikou i nadšením, s experty bez trenérské licence i se skutečnými odborníky, měli bychom se na to všechno dívat s nadhledem. Uvědomit si, že trenér má k dispozici jiné informace než my. Že hráči, které hodnotíme z tribuny, bojují nejen s protivníkem, ale i sami se sebou. A že úspěch nebo neúspěch týmu neříká nic o naší hodnotě jako národa, ale hodně o tom, jak dokážeme zvládat emoce, kritiku a kolektivní naděje.
