Když jsem se letos dívala po tablech maturantů, maně jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem před maturitní komisí stála já. Prostějovská „slepičárna“ je pro mě už navždy spojena s řadou krásných vzpomínek, mezi něž patří i ty maturitní.
Teprve tehdy pan profesor Koutný zjistil, že ač jsem měla celou dobu z češtiny jedničku, neumím ani druhy slov.
Pan doktor Vavrouch, jehož oblíbenkyní jsem byla, se po celou dobu mého výkonu propracovával k infarktu. Vytáhla jsem si totiž praktickou ukázku pitvy a měla zjistit, nač příslušná nosnice uhynula. Vyvedl mě z míry už fakt, že místo vychrtlé mrtvolky s pár brky ležela na pitevním stole velkolepá zrzavá slepice vážící aspoň tři kila. Marně jsem lovila v paměti nejrůznější drůbeží choroby a při pohledu na zoufale se tvářícího profesora vždy dodala: „Tak tohle to taky není…“
Nakonec to vzdal a začal si mačkat krk. Já zabrala, prohmátla obratle a zaječela: „JO! Má zlomený vaz!“ Pan doktor mi následně sdělil, že čekal, kdy ze mě vypadne, že slepice umřela na křečové žíly. Baculatou a zcela netradiční obětí byla totiž nosnice vedoucího drůbežárny, který pozapomněl, že úhyny nemají putovat do kafilerie, ale do školních škamen. Byl tedy nucen obětovat vlastní drůbež.
Asi největší trauma jsem prožila při zkoušce z ekonomie, která mě docela bavila. Nastudovala jsem příklad, hrábla po křídě a přistoupila k tabuli. „No, studentko, to snad nemyslíte vážně,“ děl pan profesor Sekanina. Ztuhla jsem. Tak dobrá, abych výpočet zvládla z hlavy, jsem fakt nebyla. Myslím, myslím, uvažovala jsem roztřeseně.
„Ale ne, to nepůjde,“ kontroval profesor a vychutnával si mnou blednoucí tvář. „Držíte v ruce kostku cukru, křída je vedle.“
Ať byla maturita jakkoli traumatická, nakonec se povedla, podařilo se mi ji skončit s celkovým součtem pět.
Přeji všem letošním maturantům, aby se jim dařilo minimálně tak dobře, jako před léty mně. Věřte, že na tohle dobrodružství, které vás postrčí k dospělosti, nikdy nezapomenete.
