Sport bývá vždy až na konci každých zpráv, něco jiného je, pokud tedy náš sportovec zrovna vyhraje nějaké olympijské zlato. Ale věcí se ve sportu, a to i v tom místním, děje tolik, že to stojí za samostatnou analýzu. Celostátní bulvární deník si vzal na paškál dva naše hokejové trenéry. Jednoho obviňuje ze šikany jeho svěřenců a druhého z nemravností vůči maminkám jeho svěřenců. Asi jako každý si říkám, co je na tom pravdy, nebo nepravdy. Rozhodně ctím presumpci neviny, ale je smutné, že teď oba pánové budou muset dokazovat, že se takového nic nestalo. V každém případě jim to aktuálně poškodí dobré jméno. Říkám si, jak je jednoduché „odstřelit“ člověka a zlikvidovat mu sportovní kariéru anebo ji minimálně pošramotit. A také se ptám oním latinským „Cui bono?“, tedy česky komu to prospívá. Rozhodně to neprospívá těm, které oba pánové trénují, protože se tam někde třeba rodí nový Jágr a touhle kauzou se ten talent může vytratit. No sám budu sledovat, jak to dopadne.
Říká se: „Sláva vítězům, čest poraženým“. No po finále volejbalové ligy si všichni mysleli, že to tímhle heslem skončí. A ejhle ne. Trenér poraženého celku ze sousedního města pomalu obvinil prostějovský vítězný celek z toho, že si to zlato vlastně zaplatil, protože má neomezené finanční možnosti. No ono je někdy dobré se zeptat u zdroje. A dnes mohu odpovědět dotyčnému trenérovi otázkou: „To jako fakt?“ Není tomu tak a můžeme konstatovat, že rozhodla lepší forma, větší srdíčko a rozhodně ne finanční toky. Kauza by se tím dala uzavřít, ale když se někdy ponoříte do vztahovosti dvou našich sousedních měst, najdete tam takových kauz více. Prostě těm z většího města vadí, když ten z toho menšího je v něčem lepší, navíc když ještě porazí přímo svého většího soupeře. A je jedno, zda jde o sport, kulturu, vědu a já nevím co ještě. Bude to tady vždy a asi se dočkáme jiných podobných věcí, ale upřímně v tom sportu to mrzí dvojnásob, když si někdo neumí porážku čestně přiznat.
Závist obecně je ve sportu hloupá vlastnost a bohužel „neprajníků“, jak říkají Slováci, máme i tady dost. Stačí se podívat, kolik špíny je někdo schopen naházet na místního úspěšného sportovního, především tenisového manažera a jeho spolupracovníky.
A teď, milé děti, jedna pohádka. Žil, byl jeden člověk, říkejme mu třeba Mat, který rád o sobě říkal, jak je křišťálově čistý a všechny ostatní označoval za bubáky, lumpíky a lháře, pokud tedy to zrovna nebyli jeho kamarádi, fanoušci či pochlebovači. Rád páchal dobro tím, že kritizoval, psal hlášení na úřady, nechal kde, co prošetřovat a na sociálních sítích pranýřoval dle něj zlobry ze širokého dalekého okolí. A jak šel čas, ta jeho zloba byla čím dál větší. Jak se ale, milé děti, říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ A ono se utrhlo a ta voda vytekla a rozlila se a najednou měl Mat pocit, že mu teče do bot. Ano, ano, orgány činné v trestním řízení použily metodu inspektora Trachty a Matovi do bot skutečně zateklo a skončil u soudu, kde byl obviněn a odsouzen. Voda se mu stala osudnou, a i když se teď snaží v té vodě ťapkat, asi po sobě zanechá nepěkné vodní stopy. A jaké je, milé děti, poučení? No, neprovokuj karmu, neboť ta je zcela zdarma.
Jak jsem říkal na začátku, sport bývá ve zprávách až na posledním místě, ale já bych teď chtěl popřát, ať je často na začátku, a to ne z důvodu senzace, ale protože nějaký náš sportovec získal olympijský nebo mistrovský titul. To je vždy důvod k radosti. Té radosti je v dnešní době pomálu, takže nás určitě potěší dvojnásob, když ten sportovec bude od nás z Prostějova.
