Před týdnem skončil 112. ročník největšího, nejslavnějšího a nejsledovanějšího cyklistického podniku na světě. Troufám si říct, že drtivá většina sportovních fanoušků, která se jinak během roku o cyklistiku příliš nezajímá, jistě minimálně ví, jak dopadli ti nejlepší na tomto doslova třítýdenním pekle.
Atmosférou, nádherným okolím, ale i samotnými výkony přesahujícími hranice lidského chápání se dá směle říct, že této události se ve sportu mnoho věcí nevyrovná.
I letošní ročník znovu ukázal, jak krásným sportem cyklistika může být. Jako vášnivý fanoušek jakékoliv sportovní aktivity si během července vždy hledám čas, abych se mohl jen tak zastavit a kochat se vším, co tento závod nabízí. Sledovat, jakým způsobem si celá země užívá první prázdninový měsíc díky tomuto podniku je něco skutečně speciálního. Vše perfektně připraveno a každý den ženou závodníky tisíce fanoušků okolo trati, která je často velmi neúprosná.
Po sportovní stránce se pak musí přede všemi smeknout klobouk. Rovinaté etapy, které pravidelně nabízely průměrnou rychlost přes 50 kilometrů za hodinu, ukazují, kam až se cyklistika v posledních letech posouvá a vše se neuvěřitelně zrychlilo. Týmy řeší každý gram na kolo, ale i jezdce a vše správně namíchat a sladit muselo stát také neskutečné penzum práce.
Pak je tu ale to nejvíc, čeho můžete v cyklistice dosáhnout. Žlutý dres pro krále celého ročníku. Pátý ročník v řadě už bylo předem jasné, že to bude boj mezi dvěma velikány aktuální cyklistiky. Tadej Pogačar a Jonas Vingegaard opět ukázali celému světu, že oni dva jsou odskočeni od zbytku startovního pole, a především Pogačar zcela ode všech. Když tato dvojice šlápla v kopcích do pedálů, jaké bych nechtěl vyjíždět ani autem, tak najednou byla marná celodenní snaha lidí v úniku, ale i jiných skvělých vrchařů. Slovinec ale nedal ani svému dánskému rivalovi šanci a prakticky po dvou týdnech závodění bylo hotovo.
Na kráse závodu to ale v žádném případě neubralo a sledovat boje sprinterů na posledních metrech v neuvěřitelných otáčkách o každý centimetr, či právě náročná několikakilometrová stoupání, ale i sjezdy, kde se vám v rychlosti přes osmdesát kilometrů za hodinu tají dech, jsou zkrátka momenty, kvůli nimž stojí za to minimálně jednou za rok na tři týdny cyklistiku sledovat.
Za posledních pár let šla sledovanost nejen u nás, ale i ve světě prudce nahoru a není se vůbec čemu divit. Tour de France totiž nenabízí jen ryzí sport a cyklistiku, ale i společenský a kulturní přesah, díky kterému je fenoménem, jaký bude i dále jen růst, protože vždy bude nabízet silné příběhy i skvělé aktuální momenty. Už teď se vlastně těším na pokračování v roce 2026.
