Když se řekne slovo škola, většina z vás si vybaví výuku protkanou těmi příjemnými chvilkami mezi hodinami, tzv. přestávkami. Někteří si mohou ze školních lavic vybavit i příjemné zážitky. Pro mě znamenala nutnost, kterou si musí člověk prostě projít.
Protože jsem se od malička chtěla stát veterinářkou, musela jsem proplout základkou a získat maturitu. To první bylo v pohodě, mám vynikající sluchovou paměť, podpořenou faktem, že co jsem objevila krásu psaného textu, čtu a čtu a čtu. Takže mi stačilo poslouchat, popisovat a v případě ústního zkoušení daného pedagoga prostě ukecat. To znamená, že jsem si osvojila umění převést řeč z daného tématu na to, které jsem ovládala.
To mi hodně pomohlo i na střední škole, kde jsem ale plavala v hodinách deskriptivní geometrie, fyziky a chemie. Prostě nic, co okecáte. Ale díky skvělým spolužákům a systému taháků a nápovědy jsem ustála i to. Mimochodem, tu geometrii jsem už nikdy neviděla, a už vůbec nepoužila. Dodnes je mi záhadou, proč ji měla v osnovách zemědělská škola.
Naopak strojírenství, i když pro mě bylo španělskou vesnicí, byl předmět na pohodu. Pan profesor byl člověk, který technikou žil, a tak stačilo, když někdo ze studentů na začátku hodiny položil nějakou zajímavou otázku. Pan profesor se do ní položil, vymýšlel řešení a rýsoval, dumal, vyvracel. No a my jsme si mezitím čas krátili třeba hraním populárních "lodí". Jsou specifické akustickými projevy, které jsou nutné a nevyhnutelné. Ticho ve třídě a sousedka pronesla, nikterak potichu: "Alfons Třetí". Já odpověděla mnohem více nahlas: "Zásah, potopená!" Tím jsme sklidily nepříjemné pohledy spolužáků, kteří se právě vzbudili. Naopak se to nedotklo dívek, které si v zadních lavicích v pohodě štrikovaly módní ponča a barevné šály.
Naše čtyřleté úsilí bylo zakončeno maturitní zkouškou, kde se testovaly nejen naše teoretické, ale i praktické znalosti. Dodnes se vidím, jak stojím na jatkách pod obrovskými řvoucími kutry na živočišný odpad, na hlavu mi kape smradlavá voda a můj bělostný plášť a bílé holínky mění barvu na hnědorudou. Máchám rukama, ukazuji, kroutím hlavou a mluvím a mluvím. V bezpečné vzdálenosti stojí komise a souhlasně přikyvuje. Nikdo z nich neuměl odezírat, protože by zjistili, že můj výklad má se zpracováním toho nadělení pramálo společného, a omezuje se na věty typu, To snad není pravda, jak dlouho mě tady ti idioti ještě nechají stát...
Dokonáno jest, maturita složena s prospěchem překvapivě velmi dobrým, leč vysoká škola se nekoná. Kádrové šrámy mých zploditelů jsou pro tehdejší režim naprosto neakceptovatelné a tak nastupuji do jednoho JZD. Krásná léta, ale to už je jiné povídání.
Ukončím tedy tohle, o školní docházce. Mnoho z nás školu "žere", mnoho ji nemůže ani cítit a ta třetí třetina ji bere jako něco, co je nutné. Všichni ale máme něco společného. Na školní škamna, kamarády a to, co jsme ve škole prožili, budeme vzpomínat pořád.
