Když se podíváme na výsledky našich největších kolektivních sportů, ať už jde o hokej, fotbal, nebo basketbal, nelze se ubránit dojmu, že stále více zaostáváme. A není to náhoda. Český sport je totiž lapen v pasti vlastního přístupu. Raději než dát prostor mladým, raději než hledat odvahu, tak saháme po jistotě. Jenže jistota v mezinárodní konkurenci znamená stagnaci, a ne vždy je to vlastně posun vpřed.
V hokeji je naprosto běžné, že se manažeři a trenéři dívají spíše do zámoří nebo do zahraničí, než aby dali šanci vlastnímu odchovanci. Mladík s talentem? Ano, ale nejdřív ať si ještě v tom lepším případě „odsedí“ sezóny ve čtvrté lajně, zatímco cizinec se zkušenostmi dostane přednost. Výsledkem je, že nám chybí dravost, energie i zdravá drzost, které moderní hokej ženou kupředu.
Na extraligovém příkladu je to vidět zcela jasně. Kluby si schválily zvýšený počet cizinců v mužstvu namísto zúžení, po kterém řada expertů volá. Pak na startu ročníku NHL hledíme, kde ti naši hráči jsou. Víte kde? Stagnují u nás, nebo jezdí po Evropě či za mořem a hledají cestu, kde dostanou roli, jakou mladíci dostávají ve Švédsku, Finsku, ale i třeba Německu a Švýcarsku. A podívejme se, jak na tom aktuálně tyto státy s počtem hráčů v NHL jsou.
Ve fotbale je to podobné. Donekonečna slýcháme, že mladí ještě něco potřebují, že nejsou připraveni, že by to byla příliš velká zodpovědnost. Jenže právě tahle zodpovědnost je to, co z hráčů dělá osobnosti. Ve vyspělých fotbalových zemích je normální, že v osmnácti hrají klíčové zápasy a že jejich výkonům trenér věří. U nás raději sáhneme po zkušeném „mazákovi“, i když už dávno víme, že své limity nepřekročí.
Ti nejlepší se u nás často v profesionálním fotbale objevují až kolem dvacátých narozenin, a to ještě musí chytnout příležitost za pačesy. Přitom pokud by fotbal chtěl, aby tito hráči mířili do nejlepších lig na světě, tak by v tomto věku už měli patřit mezi ty klíčové hráče svých celků.
Nedivme se tedy, že výsledky stagnují. Když systematicky brzdíme rozvoj mladých, když se bojíme riskovat a když si sami zavíráme cestu k inovacím, není možné držet krok s těmi, kteří dávají šanci talentu. Strádání českých kolektivních sportů není dílem smůly. Je to logický důsledek našeho přístupu. A dokud se nezměníme, dokud nepřestaneme hledat výmluvy a nezačneme věřit vlastním mladým hráčům, budeme se stále jen divit a sledovat ostatní, jak nám utíkají. Přitom propast je už nyní do očí bijící.
