Taky znáte ty vzkazy na ledničce nebo ve zprávě na mobilu? „Jídlo máš v troubě“, nebo ještě líp: „Jídlo máš v mikrovlnce, jen si ho ohřej“. Dnes tuhle věc bereme jako samozřejmou, ale možná se budete divit, je to již dlouhých 80 let., co si 8. října 1945 nechal Percy Spencer patentovat ohřev mikrovlnami.
Za objev mikrovlnného vaření vděčíme tomuto americkému inženýrovi, který pracoval pro firmu Raytheon – společnost vyrábějící vojenské radary. V roce 1945 při testování magnetronu, tedy zařízení generujícího mikrovlnné záření, si Spencer všiml, že se mu v kapse začala rozpouštět čokoládová tyčinka. Zajímalo ho, co se stalo, a tak začal experimentovat – například ohříval popcorn a následně i vejce, které pod mikrovlnným zářením explodovalo. Spencer rychle pochopil, že mikrovlny dokážou ohřívat jídlo tím, že způsobují vibraci molekul vody v potravinách, čímž se generuje teplo. Tento jev dal vzniknout úplně novému typu vaření – mikrovlnnému ohřevu. V roce 1947 vyvinula firma Raytheon první komerční mikrovlnnou troubu s názvem Radarange. Tato první verze byla velmi objemná (skoro 2 metry vysoká), vážila přes 300 kilogramů a vyžadovala vodní chlazení. Cena se pohybovala kolem 5000 dolarů, což z ní činilo zařízení dostupné pouze pro armádu, nemocnice nebo velké restaurace. Radarange byl silný – měl výkon okolo 3 000 wattů, což je několikanásobně více než dnešní běžné mikrovlnky. Navzdory vysoké ceně si zařízení získalo pozornost v profesionálním sektoru, ale pro domácnosti bylo naprosto nepraktické. V 60. letech 20. století technologie pokročila natolik, že bylo možné mikrovlnky zmenšit a výrazně zlevnit. V roce 1967 uvedla společnost Amana (dceřiná firma Raytheonu) na trh první domácí mikrovlnnou troubu – Amana Radarange. Byla mnohem menší, jednodušší na používání a stála „pouhých“ 495 dolarů, což ji učinilo dostupnější pro střední třídu. Postupem času se mikrovlnné trouby staly oblíbenými díky své rychlosti a jednoduchosti. V 70. letech se začaly hromadně vyrábět a koncem dekády už byly součástí mnoha amerických domácností. V Evropě se mikrovlnky začaly masivně rozšiřovat o něco později, zejména od 80. let. Dnešní mikrovlnné trouby jsou technologicky vyspělé. Kromě ohřívání jídla zvládají i rozmrazování, grilování, některé mají dokonce i horkovzdušnou troubu nebo parní funkci. Moderní modely jsou bezpečné, energeticky úsporné a nabízejí uživatelsky přívětivé funkce jako dotykové ovládání, senzory na měření vlhkosti nebo automatické programy. Původní obavy veřejnosti z mikrovlnného záření a jeho vlivu na zdraví byly postupně rozptýleny vědeckými výzkumy a přísnými bezpečnostními normami. Dnes už většina lidí chápe, že mikrovlnky fungují na základě neionizujícího záření, které je bezpečné, pokud se trouba používá správně. Od náhodného objevu čokolády v kapse Percyho Spencera po inteligentní kuchyňské spotřebiče v chytré domácnosti je historie mikrovlnné trouby fascinující příklad toho, jak vojenský výzkum může vést k technologii, která zásadně ovlivní každodenní život milionů lidí. Dnes si málokdo dovede představit kuchyni bez tohoto praktického pomocníka.
Na závěr přidám pár veselých, ale i poučných příběhů s mikrovlnkou. Tady je jedna veselá, ale poučná historka z univerzity. Student četl na internetu, že mikrovlnka dokáže dezinfikovat kuchyňskou houbičku, tak ji tam dal – i když byla trochu suchá. Houbička začala kouřit a hořet.
Byla z umělé hmoty, takže výsledek byla nechuť k obědu a evakuace kolejí. Někdo se snažil udělat si „mug cake“ – jednoduchý dortík v hrníčku. Ale dal dvakrát víc prášku do pečiva, než měl. Po pár vteřinách těsto začalo vřít, bublat a přetékat, až vytvořilo dortovou sopku. Vypadalo to prý jako výbuch lávy – ale vonělo to skvěle! Častá a vtipná nehoda: Hrnek s vodou na čaj se ohřeje v mikrovlnce, ale voda nevře, i když má přes 100 °C. Když do ní člověk hodí sáček čaje nebo lžičku, voda exploduje a vystříkne ven jako gejzír. Výsledek? Popálený jazyk, horký čaj na tričku a mokrý strop. Takže přeji jen bezpečné příběhy s mikrovlnkou a vlňme se dál s mikrovlnami.
