Český národní sport? Jednoznačně fotbal. A český sport, kterému se v poslední době spíše nedaří? Rovněž fotbal. Zejména ten regionální. Čísla mluví jasně: dlouhodobě zaniká více týmů i celých klubů, než jich vzniká. A totéž platí o mužstvech. Kde dříve bylo i dvanáct, nebo dokonce více celků, jsme teď na osmi či devíti. Kde bylo vícero tříd, nyní je jich méně. A totéž se dá hovořit o šíři kádrů.
Příklad? Vezměme si Prostějovsko. Kde jsou nyní týmy jako Hrubčice, Malé Hradisko, Otinoves a z poslední doby třeba Horní Štěpánov a Lipová? Skončily, rozpadly se, z různých důvodů už se mužstva neposkládala. Stadion má sice dodnes pomalu každá dědina v Česku. Na některých už si ale čutají jen tu a tam místní nadšenci. Zmizeli rozhodčí, zmizel zápasový ruch. Zmizel zápal…
Příkladem ovšem nejsou jen kluby, které v minulosti zcela skončily. Nýbrž i ty, které stále fungují. Stačí se podívat na obsazení soutěží. V krajském přeboru ještě nedávno byly klidně i tři nebo čtyři celky z Prostějovska. A navrch ještě (chvíli) divizní Kostelec na Hané. Dnes to vypadá, že bez vydatného zlepšení po aktuální sezóně zbude Béčko Prostějova.
Regionálnímu fotbalu se v tomhle směru prostě nedaří. Co jej naopak může těšit, je, že na mnoha vesnicích, i menších, se daří vychovávat mládež. I některé menší kluby nyní mají přípravku nebo žáky. Přišly i úspěchy, například ve Vícově se velice v minulé sezóně dařilo žákům, kteří se na hřišti nezalekli jen tak někoho. Projet soutěží ve stylu start–cíl bez ztráty jediného bodu, to je hodně solidní. Ale i jinde se daří… Potěší taky poměrně vysoký počet mladých rozhodčích. Dostávají prostor, dostávají termíny. A místy to vypadá, že z nich časem můžou být kvalitní arbitři. A přeci jen, tu a tam, vznikne i nové Béčko, v poslední době třeba Nezamyslice, Pivín nebo Konice.
Problém českého sportu (a ne pouze jeho) však je, že jakmile se objeví pár nadějných záblesků, začne plácání po zádech s tím, že je vše skvělé. A přestane se mnohdy pracovat. Ne vždy, ale často. Fotbal i kvůli tomu nemá zdaleka vyhráno, ani ten regionální. Ano, oddíly už nemizí možná takovou rychlostí jako dřív. Ale jsou stále starší, tempo nižších soutěží se zpomaluje. A celkově stále napříč sporty chybí aktivní lidé ochotní udělat něco navíc.
Co tedy závěrem? Regionální fotbal to nemá jednoduché, vůbec ne. Je zde spousta problémů, často těžko řešitelných. Je ale také hodně věcí, na nichž se dá stavět. Navzdory s fotbalem spojeným (a mně obecně asi vrozeným) pesimismem tak uzavřeme optimisticky. Zvoní fotbalu hrana? Ne, ještě zdaleka ne.
