Když se v Prostějově pár let po sametové revoluci objevily první kamery, které dohlížely jen na vybranou část města, lidé nadávali jako špačci. Pamatuji si na ty stížnosti. Je to horší jako za komunistů, zase nás špehují na ulici a nedají nám pokoj. Tohle že je svoboda? To jako půjdu po náměstí a bude mě šmírovat kamera? A ke komu se tento záznam dostane? Estébákům? Ano, před třiceti lety takové řeči skutečně městem kolovaly. Ale pozor, kamery sice hodně zasahovaly do soukromého života lidí a jejich svobodného pohybu. Ovšem v tu chvíli byly kamery naprosto veřejně umisťovány a každý o nich věděl. Zatímco za totality nás všechny pozorovali estébáci tajně! To byl a stále je ten hlavní rozdíl mezi „sledovačkou“ za totality a městským kamerovým systémem dneška.
Dnes jsou kamerami pokryty snad všechny lokality ve městě. A tento systém se neustále rozvíjí, už teď víme, že ještě letos, a především v příštím roce se počet kamer v Prostějově opět zvýší. A zbývá tedy otázka, jestli je to dobře, či nikoliv. Pohled Prostějovanů na „šmírování“ kamerovým systémem bych rád doložil vyprávěním mého kamaráda. „Osobně mě to hrozně s..e, když procházím náměstím nebo okolními ulicemi a vím, že mě má nějaký strážník neustále na obrazovce a může mě tak vlastně doprovodit až domů do postele. S tím se ani po letech stále nemůžu smířit. Ale pozor. Během posledních pět let jsem měl tu smůlu, že jsem byl čtyřikrát okraden. Dvakrát od romských kapsářek přímo na náměstí, pak před Zlatou bránou a naposledy nedávno, když mi na Vápenici ukradli zamčené kolo. A, světe, div se, strážníci mi třikrát na základě sledování záznamu kamer pomohli tím, že do dvaceti minut pachatele chytili a majetek mi vrátili. Zlaté kamery,“ odporoval si sám sobě kamarád. Jednak na přítomnost kamer v Prostějově nadával, jednak je velebil kvůli včasnému zákroku a odhalení pachatelů. A přesně takto se podle mě dívají na kamery i ostatní občané města. Šmírovat by tyto přístroje nemusely, ale pokud mě okradou, kde jsou sakra ty kamery? A tak si v tom našem hanáckém velkoměstě žijeme...
