Pravda i v dnešní době se ještě vyskytnou tací, kteří k vyřizování svých finančních toků nepotřebují mít účet v bance. Já si ještě pamatuji dobu, kdy se v domácím hospodaření pracovalo pouze se složenkami, tehdy většinou zelenými pruhy papíru se spoustou předtištěných sloupců. Vybavuje se mi, že mě jejich vyplňování bavilo do té míry, že jsem jednou dostal jakousi poštovní dětskou sadu s razítky a právě nejrůznějšími poštovními tiskopisy.

Jenže netrvalo to dlouho a ještě coby dospívající jsem nakoukl do tajů bankovních účtů. Jediným přístupným pro rodinné finance bývalo sporožiro. A s ním, tentokrát už vlastním, jsem na vysoké škole začal docházet do spořitelny, v těch dobách ještě vpravdě české.

Začala tím celoživotní bankovní jízda, protože tak, jak přicházejí a odcházejí různé životné etapy, přicházejí a odcházejí banky a účty. Nejsou jen čistě osobní, ale přidají se pracovní, podnikatelské, spolkové, podle toho, čím vším se zabýváte. Jsou banky menší, flexibilnější, přívětivější, jsou zavedené, stabilní, vpravdě kolosy.

S jedním takovým kolosem jsem si tuhle užil (a ještě užívám) co proto. Přebíral jsem před časem už otevřený účet a první, co jsem logicky doplnil, bylo internetové bankovnictví. Dnes už do banky, pokud fakt nemusíte, přece nechodíte. Všechno šlapalo i včetně nejrůznějších vylepšení, které ke správnému marketingu tak nějak patří.

Jednou v létě jsem se jako obvykle přihlašoval už nově identifikován, jenže jízlivá stránka mně tentokrát zdvořile oznámila, že nemám nainstalovaný žádný produkt. Připadalo mi, že tím naznačuje, že je sice fajn, že mě vidí, ale kromě jejího úžasného „fejsu“ už nic jiného neuvidím. A kde je u všech všudy ten účet?

Jak už to tak bývá, mezitím se nahromadí spousta dalších věcí a neřešíte to. Jenže v okamžiku, kdy bude potřeba něco zaplatit, začíná jít do tuhého. Vyhrabal jsem ze složky vizitku a vytáčím číslo. Vyzvání – a nic. Když jsem podobnou zkušenost učinil ještě párkrát, vydal jsem se přímo na pobočku. Bankéřka mi objasnila, že příčina je jednoduchá – změna čísla. Trochu jsem pozdvihl obočí, že to v bance pro takové případy nemají nějak ošetřeno, ale to už jsem popisoval svůj problém.

Pátravé zkoumání v bankovním systému přineslo určité indicie, v čem by mohl být zakopaný pes, ale ke kýženému řešení to nevedlo. No nic, budeme to reklamovat přes centrálu. A reklamace bývá do patnácti dnů nejdéle. Bylo to tak. Po dvou týdnech mi přišel e-mail, že na mém problému se intenzivně pracuje, jenže je potřeba součinnost ještě bůhví koho, a tak se vyřešení malinko protáhne. Když jsem to „malinko“ začal považovat za neúnosné, přišel další e-mail, že se mi ozve jakási jiná bankéřka, aby můj problém dořešila. Netrvalo ani hodinku a zazvonil telefon.

Pocit určitého ulehčení vzal za své ve chvíli, kdy si se mnou dáma ve sluchátku chtěla dát opět schůzku na pobočce. Odvětil jsem, že se sice setkat můžeme, ale vše jsem už na pobočce v Prostějově řekl kolegyni a nic nového už ze mě nedostane. Ve sluchátko bylo chvíli ticho, až jsem pojal podezření, nebylo-li moje stanovisko příliš příkré. „A vy jste v Prostějově?“ ozvalo se po odmlce s podezřelou intonací, která mě měla varovat. Po mém ujištění dáma špitla: „Ale já jsem na pobočce v Turnově...“

Buch! Jsou situace, které prostě vyrazí dech. Nicméně jsme prekérní situaci ustáli oba a věcně jsme se dohodli, že cesta na druhý konec republiky pro mě jistě nemá ten správný význam. Po několika omluvách se bankéřka loučila s tím, že to prověří na centrále a ozve se mi zpět. Což opravdu učinila a ujistila mě, že se mi ozve opravdu někdo přímo z Prostějova!

Čekal jsem den, druhý, marně. Začal jsem opět žhavit dráty. Opět bezvýsledně. Až jsem se přece jen při zpětném zavolání dozvěděl, že můj kontakt sice má kupodivu stejné číslo, ale je pro změnu nemocný! Tak jsem měl tu čest mluvit už se třetí osobou, které jsem opět v kostce vysvětloval svůj vcelku jednoduchý problém. Bankéřka číslo 3 chápavě potvrdila, že mému problému rozumí, a že na centrále prověří, proč se furt, tedy stále nic neděje.

Když píši tyto řádky, konec je stále otevřený. Prostě „to be continued“… A proto se raději ptám vás, vážení čtenáři, neznáte tady ve městě nějakého toho Kohna s docela malinkatou záložnou? Hlavně prosím, aby neměl někde nějakou tu centrálu...