Předminulou sobotu 16. listopadu jsme v místním kině měli příležitost zhlédnout dokumentární film od režiséra a scénáristy Jiřího Sládka, který se zabývá jedním z nejkontroverznějších kriminálních případů moderní české historie. Sál byl tentokrát nezvykle zaplněný, což jen podtrhlo zájem veřejnosti o deset let starý případ Anety, mladé ženy, jejíž smrt byla policií uzavřena jako sebevražda. Fakta, která film odhalil, však vyvolávají mnoho otázek a pochybností.
Aneta údajně spáchala sebevraždu devíti nekrvácivými ranami nožem, přičemž několik z nich směřovalo přímo do oblasti srdce. U tohoto případu sebevraždy byli dva očití svědci, což je neobvyklé. Už tato okolnost přiměla mnohé diváky v sále k zamyšlení. Jak je možné, že byla taková smrt označena za sebevraždu? Dokument přibližuje nejen průběh vyšetřování, ale také chyby, jichž se policie mohla dopustit. Tvůrci filmu šli dál než jen za zveřejněná fakta – postavili přesnou repliku místa činu a za účasti předních světových expertů zkoumali, zda mohl být oficiální závěr české policie správný.
Podle původní výpovědi svědků se Aneta, její kamarádka Kateřina Jirásková a Kateřinin přítel Ahmad Hassan Ibrahim, podnikatel libanonského původu, vrátili domů z klubu, o němž je známo, že se tam vyskytují drogy. Po návratu chvíli seděli v kuchyni, než se Kateřina s Ahmadem odebrali do ložnice. Ahmad se však ještě vrátil do kuchyně pro vodu. Když tam dorazil, viděl Anetu, jak se bodá nožem. Pokusil se jí v tom zabránit, ale při tom ho pořezala na dlani. Kateřina mezitím přiběhla a zavolala záchrannou službu. Filmaři tuto situaci zrekonstruovali za pomoci herců v přesné replice bytu, aby zjistili, zda výpovědi svědků odpovídají realitě (při stavbě repliky zjistili, že i plán bytu zakreslený policií je chybný a s porovnáním fotografií z místa činu neodpovídá). Přesto však zůstává mnoho otázek. Proč by si Aneta pro svůj čin vybrala zoubkovaný nůž místo ostrého, který by byl méně bolestivý a efektivnější? Ačkoliv byl jako vražedný nástroj uveden právě zoubkovaný nůž, některé rány byly provedeny rovným řezem. Film klade podobné otázky po celou dobu.
Další šokující zjištění přišlo během opakované pitvy provedené na popud matky p. Rodové. Když patologové znovu otevřeli tělo, zjistili, že chybí srdce – jeden z mála důkazů, které by mohly po tolika letech přinést jasnější odpovědi. Matka zesnulé dívky navíc opakovaně upozorňovala, že soudy odmítly provést některé důkazy, jež navrhovala. Místo toho byla spíše ignorována.
Diváci si při každém novém odhaleném detailu tiše vyměňovali pohledy. Máme věřit, že Aneta spáchala sebevraždu, nebo že šlo o promyšlený zločin zametený někým pod koberec? Zmínky o milostném trojúhelníku, mafiánských vazbách a záhadném Libanonci Ahmedovi jen přilévaly olej do ohně.
Po filmu následovala beseda s režisérem, který divákům přiblížil, jak náročné bylo získávání důkazů a rozhovorů s odborníky i svědky. Otázky z publika se týkaly hlavně postupu policie a možných nových důkazů, jež by mohly případ znovu otevřít, nebo jak bylo možné udělat tolik chyb během vyšetřování. Režisér zdůraznil, že cílem dokumentu nebylo ukázat jednoznačnou pravdu, ale dát prostor pro diskusi a upozornit na pochybnosti, které si tento případ zaslouží.
