Ve druhé části rozhovoru s Petrem Marákem, jehož první díl jste mohli najít v minulém čísle, jsme se již tolik nevěnovali pouze oné osudové události, kdy zachránil život osmiletému chlapci. Večerník zabrouzdal více i do jeho soukromí a skutečností, které jej během života utvářely. Kde se v něm vzala ona schopnost rozhodnout se během několika málo sekund správně? Jak a díky komu zvládá starost o své dva syny, které mu soud přidělil do péče? A jakou roli v jeho životě sehrála hudba? I na to přišla řeč v rámci našeho obsáhlého povídání.

* To jen dokazuje, že jste skutečně riskoval vlastní život. Snažil se vás od toho někdo odradit?

„Nic takového jsem nezaznamenal. Až zpětně mi říkala přítelkyně, že se mě pokusila zastavit, ale já ji vůbec nevnímal... V tu chvíli mě prostě nezajímalo nic jiného než to, jak pomoci tomu chlapečkovi. Asi to patří k mé povaze. Ostatně měl jsem od kamarádů hodně reakcí v tom smyslu, že chápou, že zrovna pro mě to byla samozřejmost.“

* A co naopak? Vynadal vám někdo za to, že jste do toho šel?

„To si pište, vynadalo mi hodně lidí! Všichni sice uznali, že jsem udělal dobrou věc, ale hned vzápětí mě upozorňovali, že jsem táta od dvou kluků a že jsem za svoji snahu také mohl zaplatit životem. Ostatně i můj vlastní táta mi pořádně vyčinil. A v práci mi dva lidé doslova řekli, že jsem totální blázen...“

* Možná se jim ani tak moc nedivím. Jak to vnímáte vy sám?

„Za sebe mohu říct jen tolik, že když jsem tam lezl, tak jsem žádné nebezpečí nevnímal. Určitě velkou roli hrálo i to, že jsem věřil, že když skočím do žumpy, tak ostatní chlapi, co zůstali nahoře, něco vymyslí, abychom se oba dva ve zdraví dostali zase ven. Nějak mě prostě nenapadlo, že by to mělo blbě skončit. Naopak jsem byl stále pevně přesvědčený, že to pro mě i pro toho chlapečka dopadne dobře.“

* Udělal byste to tedy znovu?

„Určitě ano, i zpětně to sám pro sebe hodnotím jako správné rozhodnutí. Je pravdou, že pokud bych do té žumpy neskočil, chlapec by tam určitě ještě nějaký čas vydržel plavat. Na druhou stranu se bojím, že než bychom mu seshora podali žebřík, tak už by byl tak vysílený, že už by se sám nahoru pravděpodobně nikdy nedostal. Ostatně stejně to vnímají i jeho rodiče, kteří mi za vše poděkovali.“

* Přemýšlel jste, proč jste právě vy jednal tak, jak jste jednal? 

„Jako člověk jsem hodně citlivý. Snad proto pro mě bylo nesnesitelné dívat se na toho chlapečka, jak se v tom plácá a dusí se. Zásadní roli mohl sehrát i fakt, že jsem táta a mám v péči své dva malé syny. I proto jsem si živě dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát jim. Osobně bych určitě uvítal, pokud by jim v tu chvíli někdo pomohl.“

* Není příliš obvyklé, aby měl muž v péči dvě nezletilé děti. Jak to zvládáte?

„Snažím se, abych to zvládal dobře. O své dva kluky jsem se vždy hodně staral a věnoval se jim. Po odchodu bývalé manželky mi je soud svěřil do péče. Jsem za to rád, ale není to úplně snadné. Když chodili do školy, tak jsem je každý všední den hodil do ranní družiny a spěchal do práce, kterou mám v Olomouci. Z ní jsem pak letěl, abych je z družiny zase stihl odpoledne vyzvednout.“

* Ještě horší to může být teď, když se školy zavřely...

„Nyní to nejde jinak, že jsou kluci přes týden u mého tatínka, který žije v Podivicích. Ten mi neuvěřitelně moc pomáhá. Jako bývalý vychovatel na základní škole má s dětmi bohaté zkušenosti. Dopoledne se s nimi učí a věnuje se jim, odpoledne do Podivic přijedu a jsme tam společně. V pátek si je vezmu na víkend domů do Prostějova. Tady mi zase hodně vypomáhá přítelkyně Zuzana, která třeba uvaří a dělá i další ženské práce, přestože jinak stále žije s dcerou a synem v Olomouci.“

* Právě vaše přítelkyně vás do soutěže přihlásila. Věděl jste o tom?

„Vůbec ne! Se svou dcerou Natálkou byla natolik zaujata tím, co se stalo, že jim to nedalo a poslaly přihlášku. Po čase jim volala paní z Nadace Adra, že jsem se dostal mezi poslední trojici. Zajímalo ji, jestli o tom vím. Já nevěděl! Tak paní Zuzaně doporučila, že by bylo fajn, kdyby mi to řekla...“ (smích)

* To už bylo pomalu na čase...

„To ano, mohl jsem být třeba naštvaný a bojkotovat televizní natáčení, které mělo proběhnout za pár dní. K tomu jsem ovšem neměl důvod, nominaci jsem rád přijal. Dal jsem si však jednu podmínku, kterou musela televize splnit. Požadoval jsem zachování anonymity pro rodinu toho zachráněného chlapce. Oni jsou totiž rádi, že to mají za sebou, dobře to dopadlo a opravdu se k tomu už nechtějí žádným způsobem vracet. Natož mediálně.“

* Je naprosto jasné, že bezprostředně po pádu chlapce do studny byli všichni přítomní pod obrovským stresem. Vy jste mu dokázal čelit, zachovat si chladnou hlavu a udělat to, co bylo v daný moment asi to nejlepší. To je neuvěřitelně cenná schopnost. Máte představu, kde jste ji získal?

„O tom jsem nepřemýšlel. Pravdou je, že jsem v minulosti jezdil amatérské automobilové závody do vrchu a i v nich čelíte poměrně velkému tlaku. Nejde sice o život jako spíš o to, že to pěkné auto, s jehož přípravou jste si dal tolik práce, někde rozmlátíte. Ale ještě větší průpravou asi bylo, když jsem jako mechanik dlouhých dvanáct let spolupracoval s profesionálem, který jezdil rallye. Ta práce byla hodně zodpovědná, protože na této úrovni posádce o život skutečně jde. Přitom na vlastní servis auta bývalo poměrně málo času. Přesto se často dělaly složité věci, jako je převodovka nebo diferenciál. A to pak čas letí strašně rychle, navíc vám spolujezdec odpočítává, kolik ještě zbývá do startu. Je normální, že v takových situacích člověk hodně znervózní. Ze začátku se mi někdy i roztřásly ruce a kvůli tomu mi popadaly šroubky a všechno se zdrželo. Právě za těchto situací jsem musel v sobě objevit jistý vnitřní klid. Uvědomil jsem si, že čím víc budu nervózní, tím to bude jen horší. Zároveň jsem se naučil nevnímat ten šrumec kolem sebe, který k závodům prostě patří, a soustředit se pouze na to, co musím udělat. Jen tak jsem mohl auto dodat včas a v pořádku.“ 

* Z vašeho vyprávění o dramatické události mě zaujala vaše neutuchající víra, že vše dobře dopadne. Máte to tak i v životě?

„Určitě se dá říci, že jsem pozitivní člověk. Třeba i nyní procházím poměrně složitým životním obdobím, které odstartovalo odchod mé bývalé ženy. I když to není vůbec snadné, stále věřím, že i v tomto případě nakonec vše dobře dopadne.“

* Ve vašem domě nelze přehlédnout kytary. Myslíte si, že jistou preciznost a schopnost soustředit jste získal i coby aktivní hudebník?

„To nevím, každopádně na bubny hraji už od tří let, první školní kapelu jsme založili, když mi bylo dvanáct. S nějakým častějším veřejným hraním jsem však skončil asi před dvaceti lety. Už tehdy jsem vnímal, že se to příliš neslučuje s rodinným životem, který u mě dostal přednost. V současné době působím pouze ve skupině Kokeno rock složené z muzikantů bývalé skupiny Kontakt. Nehraji s nimi ovšem pokaždé, jsem spíš něco jako náhradník pro případy, že stálý bubeník nemůže. Obnáší to tak do deseti vystoupení ročně. Hráváme většinou po Prostějově třeba U Rockyho, Na rybníčku či U Matesa. Za bubny si vždycky sednu moc rád, doma stále cvičím a snažím se zdokonalovat. Nicméně po večerech už nechci stabilně nikde hrát, a to hlavně kvůli dětem, které mě potřebují doma.“

PETR MARÁK

* narodil se 3. července 1975 v Prostějově

* po absolvování ZŠ Edvarda Valenty vystudoval SOU v Lutíně, obor zámečník a na škole také v roce 1994 složil úspěšně maturitu

* po škole nastoupil do firmy Redo PV zaměřené na koženou galanterii, později pracoval také pro společnost Bexim Palleten, která v té době působila v Čelechovicích na Hané

* významnou část pracovního života strávil na autovrakovišti v Olomouci, kde pracoval nejen jako prodejce, ale i coby mechanik pro majitele firmy, který působil jako automobilový závodník

* od roku 2017 je zaměstnaný ve stavební společnosti DEK, konkrétně působí v olomoucké půjčovně strojů a nářadí

* je rozvedený, soud mu svěřil do péče syny Filipa (10) a Adama (8)

* mezi jeho záliby patří zejména hudba, od tří let hraje na bicí, postupně se přidala také kytara a baskytara, umí hrát i na klavír, dále má rád děti a zvířata 

zajímavost: svoji první kapelu založil již ve 12 letech, přičemž lásku k hudbě podělil po rodičích - tatínek působil v bigbeatové kapele Ametyst, maminka hrála na housle a kytaru