Už na první pohled působí jako někdo, kdo vypadl z anekdoty o laskavých, moudrých, rozverných a lehce sarkastických židovských obchodnících. Arnošt Goldflam (na snímku) však klame tělem. Nejenže o sobě hovoří jako o někom, pro něhož není normální být šťastný, navíc si život nikdy nijak zvlášť neulehčoval. Snad díky tomu toho na tvůrčím poli zvládl tolik. Je autorem řady úspěšných divadelních her, režíroval nepřeberné množství inscenací, sepsal více jak deset knih pro děti i dospělé a jako svého druhu relax si střihl také několik televizních a filmových rolí coby herec. S výraznou osobností tuzemské kulturní scény jsme se sešli krátce před Nocí divadel v prostředí kavárny Národního domu, kam tento nyní už Pražák prakticky denně chodíval dřív, než se autor tohoto rozhovoru narodil...

 

* Narodil jste se do židovské rodiny. Snad mi prominete, pokud se vás na úvod zeptám, zda máte nějakou oblíbenou židovskou anekdotu?

„Moc si anekdoty nepamatuji, nicméně rád vyprávím jednu, kterou měl oblíbenou i Franz Kafka. Bankovní ředitel Rothschild sestupuje po mramorových schodech a pod nimi leží žebrák, natahuje k němu ruku a říká: Prosím vás, dejte mi něco, už několik dní jsem nic nejedl. Rothschild se k němu laskavě shýbne a povídá: Ano, pane, člověk se někdy musí nutit!“

* Hanácké divadlo bylo založeno v roce 1974, vy jste přišel o čtyři roky později. Co vás sem zaválo?

„Po škole jsem působil v satirickém divadle Večerní Brno, kde jsem ovšem byl velmi nespokojený. Cítil jsem, že to není ono a že si zřejmě budu muset najít nějaké občanské zaměstnání, protože situace v divadlech tehdy neumožňovala jakýkoliv tvůrčí přístup. Tehdy jsem potkal Miloše Maršálka, se kterým jsem spolupracoval v tehdy slavném amatérském brněnském Divadle X. A když jsme to probírali, tak mi říkal: Tak pojď k nám, já jsem teď nastoupil do Hanáckého divadla. Slovo dalo slovo, zajel jsem do Prostějova autobusem a ten vjel po cestě do škarpy. To bylo dobré znamení. Hned jsem se tady domluvil a vzápětí i nastoupil.“

* Stálo vám tehdejší Hanácké divadlo později HaDivadlo za to dojíždění z Brna?

„Určitě mně to za to stálo. Ve srovnání s tradičními divadly jsem tady našel to, co jsem hledal, tedy divadlo studiového, experimentálního typu. Něco podobného jsem znal z doby, kdy jsem hrával malé roličky v Divadle na provázku. Takové divadlo jako v Prostějově bych však jinde nenašel. Nejprve to bylo na takové poloamatérské bázi, ale pak se začali přibírat lidi a vše se rozrůstalo. S kolegou Svatoplukem Válou, který tady byl vedoucím, jsme se střídali. Když on režíroval, tak jsem u něj hrál, když jsem zase režíroval já, tak on hrál u mě. Byl jsem tady spokojený a strávil šest šťastných let a pokračoval v tom i po přestěhování do Brna.“

* Mnozí pamětníci například vzpomínají na to, jak přespávali v divadle. Jak to bylo ve vašem případě?

„Já jsem v divadle spát nemusel, neboť jsme přespávali naproti v městském kulturním středisku, kde se na půdě opravily takové pokojíčky a ti, kteří nebyli místní, tak v nich přespávali. Divadlo mělo svoji atmosféru a vnitřní demokracii, což bylo něco, co jsme si vlastně všichni vysnili. Také na nás chodili lidé podobného ražení, charakterizoval bych je asi jako trochu komplikované typy.“

* Co bylo typické pro tehdejší poetiku HaDivadla?

„Jak už jsem říkal, jednalo se o experimentální divadlo podobně jako třeba Provázek v Brně. Pódium nebylo vždy před lidmi, někdy herci vystupovali mezi diváky, jindy v uličce mezi řadami. Nehráli jsme pouze schválené dobové kusy, ale dělali vlastní autorské dramatizace. Jednalo se o generační divadlo, to znamená, že v divadle působili lidé víceméně z jedné generace.“

* Je nějaká inscenace z té doby, která vám uvízla v paměti?

„Skoro všechny, protože tady se ukázala možnost tvorby vlastních, respektive kolektivních textů, týmová práce a komunikace s lidmi, takže to bylo něco jiného než v tradičních divadlech, kde vše bylo dopředu nalinkované. Bylo toho hodně, napadá mě třeba Život ze sametu na motivy Bulata Okudžavy, kde hrál Miloš Maršálek hlavní roli. Ze svých věcí bych jmenoval třeba Biletářku, kterou jsem tady napsal. Dělali jsme i kolektivní kus zvaný Guma nebo inscenovali do té doby prakticky neznámého Charmse…“

* Když se zastavím u toho Okudžavy, ten je známý hlavně jako písničkář. Jak jste jeho tvorbu uchopili?

„Přepracovali jsme jeho román Šipovova dobrodružství, který pojednává o pronásledování Tolstého tajnou policií.“

* Jak na to reagovali zdejší strážci socialistické kultury?

„Prošlo nám to i díky tomu, že se jednalo o sovětského autora. Takže se to tak trochu přikrylo samo. Stávalo se však, že nám něco povolili tak na půl, nebo jsme něco museli škrtnout. Občas jsme zkrátka museli trochu kličkovat. “

* Neměli jste coby autorské divadlo na relativně malém městě problém s návštěvností?

„To divácké zázemí tady přirozeně nebylo tak velké jako třeba později v Brně. Nicméně vždycky na podzim jsme jezdili po středních školách, kde jsme studentům říkali, jaké divadlo děláme. V těch úspěšných dobách jsme měli až dvanáct předplatitelských skupin po sto lidech. Kapacita přednáškového sálu Národního domu, kde jsme účinkovali, byla stanovena na sto míst. Pikantní je, že jednu předplatitelskou skupinu tvořili třeba vojáci z Vyškova. Ale jezdili na nás třeba hodně studenti z Olomouce či doktoři z kroměřížského blázince, protože všichni jsme tady byli tak trochu zvláštní, takže tady vlastně našli i studijní materiál.“ 

* Hráli jste kromě přednáškového sálu i ve velkém divadelním sále?

„Mohli jsme tam hrát třeba nějakou pohádku, ale my jsme o to zase tak moc nestáli, protože tam se nedalo dělat takové variabilní divadlo, jak jsme o něm už mluvili.“

* V roce 1985 HaDivadlo opustilo Prostějova a přestěhovalo se do Brna. Proč?

„Tehdy jsme neměli na výběr, protože nás tady chtěli zrušit. Zřizovat divadla totiž nově mohly pouze krajské národní výbory a Prostějov krajským městem nebyl. A tak se uvažovalo o tom, že bychom šli třeba do Liberce. Nakonec nás společně s Provázkem dali pod Státní divadlo Brno. Nějaký čas jsme za této situace ještě zůstávali fyzicky v Prostějově, ale nakonec jsme se museli do Brna přestěhovat. Nikdo se nás prostě na nic neptal. “

* Co se pak v divadle změnilo?

„Podařilo se nám najít malý sál, měli jsme tam jednu kancelář a šatny na chodbě. Přesto to pro nás byl velký pokrok, protože v Prostějově jsme do té doby hráli v přednáškovém sále Národního domu, který je památkově chráněný, a tak se v něm pomalu nemohl zatlouct ani hřebík. Také jsme museli ustoupit, když v něm třeba místní orgány chtěly pořádat večeře.“ (úsměv)

* V Brně jste byli vlastními pány...

„Ano, měli jsme svůj vlastní sál, kde jsme byli jen my, mohli jsme tam zkoušet, hrát pravidelně, aniž bychom se na někoho ohlíželi. Navíc z Prostějova jsme už předtím pravidelně jezdili do Brna hostovat, takže lidi nás tam už trochu znali. Díky tomu jsme tam od začátku neměli problém s návštěvností a nemuseli tolik agitovat jako předtím tady v Prostějově. Pak jsme hodně hostovali také v Praze, kde na nás chodili převážně disidenti včetně Havla či Dienstbiera, ale třeba i zpěvačka Hana Hegerová. V jistém utajení jsme se paradoxně stali docela slavnými.“

* Proč jste nakonec HaDivadlo v polovině devadesátých let opustil?

„Doba se změnila a já měl pocit, že už se to vyčerpalo. Že už nemám kolegům hercům co nabídnout a že už vědí, co ode mě mohou čekat. Znali jsme se natolik, že to působilo jako letité manželství a vše sklouzlo do určitého stereotypu a rutiny.“

* Jednou z nejvýraznějších osobností HaDivadla byl skladatel Jiří Bulis. Vy jste byli velcí kamarádi, přestože každý z vás vypadal úplně jinak, on byl vysoký a štíhlý, vy spíše naopak. Jak na něj vzpomínáte?

„Důležité bylo, že jsme byli kamarádi. Naše kamarádství začalo v Divadle na provázku, oba jsme tam hráli v Alence v říši divů. Později jsem ho oslovil do Divadla X a tak jsme se skamarádili. Byl to můj dvorní skladatel a ke všemu, co jsem tady v HaDivadle režíroval, on dělal muziku. V citu pro divadelní hudbu byl naprosto geniální, měl i velký cit pro melodii. Kdykoliv jsem po něm něco chtěl, tak přinesl něco lepšího, než jsem si vůbec dovedl představit.“

* Kromě divadelní hudby psal také písně, které by se daly asi nejlépe charakterizovat jako šansony. Mnohé z nich svérázným způsobem i nazpíval. Měl jste mezi nimi nějakou svoji oblíbenou?

„Všechny jsem měl oblíbené, vše, co napsal, bylo totiž skvělé. Také jsem pro něj napsal několik textů, píseň Běh života nazpívala třeba Hana Hegerová. Jiří Bulis vždycky dokázal složit něco, co nás překvapilo a potěšilo a co bylo jedním slovem výborné.“

* Jmenovaná Hana Hegerová dlouhodobě spolupracovala například se skladatelem Petrem Hapkou. Mohl byste srovnat Jiřího Bulise právě s ním?

„To je těžké. Petr Hapka měl jistě také cit pro melodii, ale duchovně jsem byl více spřízněn s Jiřím Bulisem. Petr Hapka byl přece jen více zaměřen na popovější skladby.“

* Jiří Bulis tvrdil, že posluchač by při poslechu hudby měl být překvapován sebou samým. Jak se tomu dá rozumět?

„Jiří Bulis byl opravdu mistr překvapení. Naprosto geniálním způsobem dokázal v rámci jedné skladby vystřídat různé rytmy a melodie. To není příliš obvyklé, skladatelé obvykle vymyslí nějakou melodii a na základě ní pak udělají celou písničku. Ale on na to šel jinak. Uprostřed písně si dovolil udělat naprosto zásadní změnu a nasadit úplně jinou melodii. Byl i jinak pozoruhodnou osobností. Za jeho životem jsme se ostatně ohlédli v televizním filmu Café Proklatec.“

* Sám jste autorem celé řady divadelních her. Je některá, na niž jste obzvláště pyšný?

„To se tak nedá říct. Úspěch u diváků má určitě hra Doma u Hitlerů, která se už od roku 2007 hraje v HaDivadle. A jak jsem se nedávno dočetl v novinách, tak je to v tomto divadle zatím nejdéle hraná inscenace. Hrálo se to však také na dalších šesti scénách. Další hrou, na kterou se hodně chodí, je inscenace Dámská šatna. Tu jsem napsal pro herečky Klicperova divadla v Hradci Králové. Tam byla hra na repertoáru také hodně dlouho. Nyní ji převzala dvě divadla na Slovensku a s velkým úspěchem se hraje také v Praze, kde v ní excelují Daniela Kolářová a Dana Batulková.“

* Co jste objevil v Dámské šatně?

„Život hereček. Lidé si obvykle dělají iluze o jejich životě. Přitom to většinou není tak růžové. A já jsem ty hradecké herečky měl rád, a proto jsem to pro ně napsal.“

* Do Prostějova jste naposledy přijel s knihou Strašidelné Brno. Jak vznikla?

„Bylo to tak, že mě oslovili z nakladatelství Albatros, abych napsal takové brněnské morytáty, tedy hrůzostrašné historky. Tak jsem napsal knížku Strašidelné Brno. Toho si lidé všimli, takže jsem pokračoval a pustil se do Strašidelné Prahy, která mi vyšla před několika dny. Má to svoji logiku, neboť vlastně už patnáct let bydlím v Praze. Nicméně do Brna se často minimálně v myšlenkách vracím a díky tomu vznikla kniha Brno, město mých snů.“

* Čeho se tedy máme v Brně bát?

„To bude asi hodně individuální. Kniha sice vychází z nějaký historických událostí či postav, nicméně samy příběhy jsou zcela vymyšlené. Tak vznikly strašidelné knihy o Brně, Praze a nyní po mně ve vydavatelství ještě chtějí podobné příběhy z různých dalších našich měst.“

* Kdybyste měl vymyslet nějakou strašidelnou historku o Prostějově, jaké by bylo její téma?

„To teď nevím. Až bych to začal psát, tak bych to začal i vymýšlet. Takhle z hlavy mě nic nenapadá.“ (pousměje se)

* Jako herce si vás lidé asi nejčastěji spojí s postavami Arnošta v Dědictví režisérky Věry Chytilové a Lustiga z pohádky Lotrando a Zubejda. Jedná se o dva žánrově dost rozdílné, nicméně velmi kvalitní snímky. Který je vám bližší a čím?

„Ani jeden z nich nemám raději. Jako herec jsem spíše naturščik a jako takového mě obsazují. Jsem rád, že dostanu příležitost se vyblbnout a zahrát si. Musím říct, že obě ty věci jsou mně velmi milé. Pohádky mám moc rád, takže Lotrando a Zubejda byla jasná volba a v Dědictví jsem se zase setkal se svým dlouholetým kamarádem Bolkem Polívkou. A myslím, že ten film se také povedl.“

* Asi nejvíce jste se ovšem ve svém životě věnoval divadelní režii. Na první pohled působíte jako nesmírně laskavý člověk, dokázal jste někdy na herce zařvat?

„Stalo se to, asi třikrát nebo čtyřikrát, že jsem za svůj život na herce křičel. Ale vždy to bylo pouze ze zoufalství. Normálně nekřičím, ostatně herce jsem vždy považoval za své herecké partnery, s nimiž jsme kolektivně vymýšleli, jak věc pojmeme. Určitě se mě tedy nikdo nebál.“

* Zajdete nyní alespoň občas do brněnského HaDivadla?

„Tím, že bydlím v Praze, tak už se do HaDivadla moc nedostanu. Občas v Brně jsem, třeba kvůli autorskému čtení jako teď a tady v Prostějově, ale čím jsem starší, tím míň se mi chce někam jezdit.“

* Je něco, na co se zrovna teď těšíte?

„Jsem takový typ, který se v životě na nic moc netěší. Ale těším se z toho, že mi teď vyšly ty knížky, a když to tak vezmu, tak jsem napsal celkem deset knížek nejprve pro vlastní děti a pak vůbec pro děti. Kromě toho šest povídkových knížek pro dospělé a pak mi v nakladatelství Větrné mlýny začaly vycházet sebrané divadelní spisy, už jsou toho dva takové tlusté svazky. Z toho mám radost, z toho se těším. Dokonce jsem si to vystavil ke stolu, abych se na to mohl dívat. Kromě těch knih mi dělají radost i nyní už dospělé děti, pro něž jsem je kdysi psal.“

 

ARNOŠT GOLDFLAM

* narodil se 22. září 1946 v Brně

* herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel pro děti

* po absolutoriu střední všeobecně vzdělávací školy začal studovat medicínu, po dvou semestrech odešel

* následně postupně pracoval jako slévač, jádrař a dále jako rozpočtář

* později začal studovat JAMU, již v té době hrál drobné role na divadle

* po studiu působil v brněnských divadlech Satirické divadlo Večerní Brno a Divadlo X, vystupoval též v Divadle na provázku

* v letech 1978 až 1993 působil v HaDivadle, které v letech 1974–1985 fungovalo v Prostějově, později se přestěhovalo do Brna 

* je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho nynější manželkou je výtvarnice a scénografka Petra Goldflamová Štětinová, se kterou má syna a dceru

zajímavost: jeho divadelní hra Doma u Hitlerů, která Adolfa Hitlera vidí jako zcela soukromou osobu s obyčejnými i bizarními tužbami a cíli, je nejdéle inscenovanou hrou HaDivadla v jeho historii, když na brněnské scéně ji s velkým úspěchem hrají již od roku 2007 až do současnosti