Zajímavé střetnutí devátého týmu s desátým nabídl předsilvestrovský hokej mezi Prostějovem a ostravskou Porubou. Ještě zajímavější však mohl být pro trenéra hostí Martina Janečka (na snímku), prostějovského rodáka a dlouholetého kapitána zdejšího „A“-týmu, ať už v barvách BHS či HC. Grády prestižnímu souboji dodala skutečnost, že v dresu Jestřábů nastoupil i jeho synovec Michal, jehož otec navíc působí ve vedení mládežnického hokeje. O rodinnou bitvu tak bylo postaráno. „No, bylo tam nějaké hecování od kolegů,“ přiznal po zápase kouč, který po utkání ochotně odpovídal na dotazy Večerníku.

 

* Jak jste viděl souboj proti rodnému Prostějovu? Co rozhodlo zápas ve váš prospěch?

„My jsme se na zápas poctivě připravovali, a to se nám vrátilo v tom, že jsme do něj vstoupili velice sebevědomě, hráli jsme s pukem, a to vyústilo v řadu šancí a tříbrankové vedení. Pak soupeř trochu srovnal v přesilovkách ve druhé třetině, začali jsme také hlavně prohrávat vhazování. Hra byla z naší strany ke konci zbytečně nervózní. Ale nakonec to, že jsme dostali na 3:1, už podle mě nic moc neřešilo. Byli jsme zkrátka dobře připravení a vrátilo se nám to třemi body.“

* Souhlasíte tedy, že Poruba byla po většinu zápasu lepší než Prostějov?

„Myslím si, že ano, byli jsme víc na puku. A kdybychom více stříleli, protože soupeř nás přestřílel, ačkoli jsme byli aktivnější a hráli víc s pukem, což je špatně, tak bychom mohli dát víc branek. Myslím si, že to bylo to jediné, co nám chybělo k tomu, abychom umocnili ovládnutí zápasu.“

* Pomohli vám Jestřábi tím, že sice měli hodně možností hrát přesilovku, ale vzápětí faulovali a z početní výhody tak nic nebylo?

„Samozřejmě. Už v první třetině to mohlo být 2:1 místo 2:0. Zkomplikovali si to sami. To se nám stává taky. Myslím si, že v první lize je dost klubů, které mají neukázněné hráče. Je to škoda pro tým, který si takto zkomplikuje situaci a obere se o početní výhodu.“

* Jak berete, že jste měli poměrně dlouhou pauzu kvůli koronaviru?

„My začínáme snad už počtvrté a také jsme měli dříve skončit.¨.. To se dokonce ještě umocnilo tím, že jsme chytli marodku a nevěděli jsme, zda máme covid, nebo jsme jen nachlazení. Museli jsme tedy testovat. Nakonec jsme snad měsíc nehráli, a to už tak bylo podruhé nebo potřetí. A je to strašně složité. Takže výhoda, nevýhoda, svátky to ještě rozbily, takže jsme to nakonec měli všichni stejné. Nemyslím si tedy, že by současná situace cokoliv ovlivnila v náš prospěch nebo neprospěch. Musíme to brát tak, jak to je.“

* Nechávali jste hráčům přes vánoční svátky volno?

„Ne, my jsme hodně trénovali, navíc dvoufázově. Protože jsme měli hodně dlouhou pauzu. Chtěli jsme dát dohromady věci, které nám nefungovaly, nehráli jsme před přestávkou dobře, hra šla dolů. A bylo třeba dostat se zpátky k věcem, které nás zdobily, především taktického rázu, o které jsme se dříve mohli opírat. Máme kvalitní tým, když dodržujeme taktiku, vyhráváme souboje, jsou tam charakterově věci správné, pak můžeme ukázat, že jsme výborní hokejisté.“

* Jaké to pro vás je koučovat tým proti Prostějovu?

„Já už jsem se sem několikrát vracel jako trenér Havířova, (usmál se) Takže to pro mě není nic nového. Přiznám se ale taky, že jsem po velmi dlouhé době viděl syna, tátu, bratra, který tady pracuje u mládeže. V tomhle směru to pro mě bylo veselé. Pokud to nejsou lidi, tak přinejmenším návrat do prostoru, který znám. Ale zase dřívější návraty byly emotivnější, protože zde byl samozřejmě plný zimák a fanoušci v Prostějově byli vždy parádní.“

* Bylo tedy pro vás utkání prestižnější než jiná?

„Ale jo, samozřejmě. Je to můj mateřský klub, domovské město, takže se sem vždycky rád vracím. A když jsem na střídačce, vždycky chci vyhrát, ale proti Prostějovu o ten chloupek více.“ (usměje se)

* Hecovali vás hráči a kolegové?

„Kolegové ano, hráči ani tolik ne, hodně jich to nejspíš ani neví. Ale samozřejmě hecovačky proběhly a bude také svačinka za vítězství.“