Z ročníku 1997 na regionální fotbalové mapě jednoznačně nejvíce znělo jméno Lukáše Petržely (na snímku), který od útlého dětství kopal do míče a platil za obrovský talent místního fotbalu. V mládežnických kategoriích stíhal válet za svůj ročník, ale nastupoval i za daleko starší celky a rozhodně tam neplnil jen roli do počtu. V patnácti už pravidelně okusoval, jaké to je mezi muži a dostal se i do kádru pro třetí ligu. Jenže pak přišly komplikace. Svalové problémy jej začaly brzdit v rozletu a dodnes na tyto potíže trpí. Slibně rozjetá fotbalová kariéra i se starty za mládežnickou reprezentaci tak zůstala nenaplněna. Na fotbal ale přesto nezanevřel a poslední tři roky patří mezi stabilní členy čechovické kopané, které pomohl vykopat postup do nejvyšší krajské soutěže.

 

* Věděl jste od útlého věku, že fotbal bude takzvaně sportem číslo jedna?

„Ano. Já jsem vlastně ani jiný sport nezkoušel. Od první třídy jsem chodil do kroužku a brzy si mě vytáhl trenér Vincourek. Dá se tak říct, že jsem od té doby byl pořád na hřišti.“

* O vás se dlouho mluvilo jako o generačním talentu v Prostějově. Vnímal jste to taky tak?

„Já nejen pozitiva, ale ani podobné uvažování moc rád nemám, snažil jsem se to nevnímat. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale chtěl jsem být pořád sám sebou a dělat co nejlépe všechno, abych se posouval správným směrem.“

* Patřil jste do velmi úzké skupiny, která v útlém věku dostala prostor i u mužů. Jaké to byly pro vás zkušenosti?

„Bylo to super. Pamatuju si, že mi bylo krátce patnáct let a byl jsem na prvním mužském turnaji tří mužstev. A my jsme ho proti Vyškovu a Blansku vyhráli. Už v té době jsem tam hrál s Lukášem Zelenkou a dalšími. Byl to pro mě velký zážitek i první kontakt s mužským fotbalem. Následně i tréninky a další věci mi daly opravdu moc.“

* Stihl jste pak také srazy reprezentace do 16 let. Jaké to bylo tam?

„To byl jiný svět. (smích) Ať už z hlediska přístupu, z pohledu tréninkového, tak i všeho okolo. Všichni byli velmi vstřícní, starali se o nás jako o vlastní. Řešili jsme tam úplně všechno, například i ohledně jídelníčku, dostali jsme řadu informací. Zkrátka profesionalita po všech směrech, kterou jsem v té době ještě neznal. I atmosféra tam byla vždy skvělá, takže jsem si to užíval. Mrzí mě tak, že jsem toho nemohl zažít ještě víc, ale i tak jsem rád, že jsem těchto srazů stihl alespoň pár. Kluci v Prostějově k tomu mají v současné době daleko lepší servis, než jsem zažil třeba já. Tréninkové prostory, ale i trenéři pro ně dělají maximum. Snad se tak brzy dočkáme talentů i v domácím dresu.“

* Následně ale přišla velká brzda v důsledku častých zranění. Přišlo to z čista jasna, nebo jste problémy pociťoval delší čas?

„Do patnácti let bylo všechno úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych se necítil dobře, byl unavený. Za víkend jsem odehrál někdy dvě, ale i tři či čtyři utkání, pendloval jsem totiž mezi ročníky. Byl jsem dost vytížený, ale ani tak jsem nic extra nepociťoval. Následně jsem se přesunul do mužů a vytíženost logicky o něco klesla. Najednou mi ale tělo nesloužilo jako dřív, ostatně svalová zranění mi dělají problémy dodnes. Musím zaklepat, že jsem nikdy neřešil žádnou zlomeninu, natož operaci, ale říkal jsem si, že bych možná jeden takový problém vyměnil za ty svalové. Jak se říká, že když jednou sval povolí a utrhne se, tak už se to vrací. A v mém případě se to bohužel potvrdilo do puntíku.“

* Dá se s tím něco dělat?

„Chodil jsem po různých doktorech a vyšetřeních, ale nikdo mi nedokázal poradit, jak se zbavit toho, aby se mi svalstvo takto netrhalo a netvořily se mi tam různé záněty… Táhne se to tak se mnou nadále, už se to nejspíš ani nedozvím.“

* Mohl problém pramenit z toho, že tělo dostávalo velmi brzy vysoké dávky, nebo důsledkem toho, že právě z rytmu vypadlo?

„To já nedokážu posoudit, vlastně mi to nedokázali přesně určit ani lékaři, takže nad tím bych úplně nespekuloval. Vytížení bylo velké, ale zda to pak tělo prostě nezvládlo, nemám nikým potvrzené. Já jsem to jako mladý ani nevnímal. Kdybych mohl, tak bych chodil hrávat fotbal pořád ve stejném tempu, ale nejde to. Až jako starší jsem všechno začal vnímat trošku jinak.“

* Jak náročné bylo po stránce psychiky, když tělo vypovídalo službu?

„Ze začátku si to člověk ani nepřipouští, nevnímá to. Jak už se to ale opakuje neustále dokola, tak to už doma sedíte a přemýšlíte nad tím víc a víc. Pamatuji si třeba období, kdy jsem laboroval a postupně jsem se vracel. Měsíc jsem dřel a kouč mi řekl, že mi dá od začátku důvěru v poháru proti Karviné. Těšil jsem se, že se zase vrátím, ale den předem se ozval zánět v kotníku. Takže zase začalo vše na novo. To už je pak člověk hodně zlomený. Měl jsem to tak ale i nyní v Čechovicích. Už dvakrát jsem byl přesvědčený, že skončím, že je toho moc. Pak se ale zase člověk vrátí, protože mu to nedá. Psychicky je to ale velmi náročné. Určitě to zná každý sportovec.“

* Nastal moment, kdy už jste si řekl, že toho bylo dost, že profi kariéra prostě nebude? Nebo to bylo o dlouhodobém zvažování?

„Vše bylo spíše postupné. Nebylo tam žádné zranění, abych si řekl, že už to není možné, ale když jsem neustále řešil různé trable, tak to člověku stále více šrotovalo v hlavě. Když se mě teď někdo zeptá, tak už můžu říct, že jsem s tím smířený. Ale pořád to někde ve mně hlodá, říkám si, že kdyby to šlo, tak bych se vrátil hned.“

* A tak jste se přesunul k jiné pracovní pozici. Jak jste s ní spokojen?

„Já už jsem předtím pracoval pro jednoho hokejistu v rámci administrativy jako brigádník. Poté, co jsem šel hostovat do Holice, jsem tam byl na zkrácený úvazek. Když jsem byl zase půl roku mimo, tak jsem dostal nabídku na plný úvazek. Vzal jsem to a fotbal jsem na čas zcela opustil. Po půl roce mě ale oslovil kouč Koláček a doslova mě ukecal k dalšímu návratu, tentokrát do Čechovic.“

* Vy už jste nakousl přesun do Čechovic. Co rozhodlo o návratu do kopaček?

„To byl právě trenér Koláček. Já jsem ho znal už ze třetí ligy, kdy jsme hráli proti sobě, takže jsem věděl, jak to bude zhruba vypadat. On mi sám říkal, že se mi pokusí pomoct, abych mohl kariéru zase nakopnout a dostal chuť k fotbalu, což mě přesvědčilo. Kdyby mi to nabídl někdo jiný, tak by mě to asi nezlomilo. Do Čechovic jsem navíc pravidelně jezdil na zápasy jako divák. Vždy to byl klub, který hrával nahoře, chodilo dost lidí. Navíc je tu i skvělá parta, takže jsem rád, že jsem se vrátil.“

* Nyní máte za sebou půl roku bez zranění. Snažíte se tomu nějak předcházet, či máte určité úlevy?

„Snažím se o to. Pravidelně chodím ještě před tréninkem, kde si dávám sólo cvičení a protahuji se. Využívám věci, co mě právě naučili zkušení hráči v Prostějově, které opravdu pomůžou. Začal jsem taky hodně jezdit na kole, což mi dost prospělo. Úlevy, to bych ale neřekl. Když kouči napíšu, že mám něco, tak mě nechá odpočinout, ale jinak se snažím chodit na každý trénink a dělat všechno jako ostatní kluci.“

* Vy a kolo, o tom se povídá, že objíždíte polovinu republiky. Co je na tom pravdy?

 (smích) „No, k tomu mě dostal můj šéf, který mě přihlásil do jednoho závodu, ale oznámil mi to až pak. Jel jsem tak na první závod, který byl ve Znojmě, a velmi mě to chytlo. Pořídil jsem si tak lepší kolo a teď jezdíme na čtyři až pět závodů za rok v rámci soutěže Kolo pro život. Jedeme tam takto s kolegy na víkend a užijeme si to. Vrcholem sezóny pak máme ČT Author Cup v Bedřichově, kde je to skvělé. Člověk tam v nádherné přírodě úplně vypne. Takže ano, kolo je pro mě super.“

* S posledním obdobím spojeným s fotbalem tak panuje spokojenost?

„Určitě. Už když jsem přicházel, tak jsme měli dobré sezóny, dvakrát nás ale zastavil covid. Letos navíc dorazil ještě Honza Šteigl a postup byl zcela zasloužený. Já jsem navíc taky vydržel zdravý a mohl jsem si to tak s klukama vychutnat. Myslím si, že i s podzimem musíme být spokojení. Hráli jsme velmi dobře, ostatně já o kvalitách v mužstvu nepochyboval. Snad na to na jaře navážeme a budeme nadále držet krok s těmi nejlepšími.“  

 

LUKÁŠ PETRŽELA

* narodil se 13. června 1997 v Prostějově

* bývalý profesionální fotbalista, který nastupoval ve středu zálohy

* s fotbalem začal přímo v Prostějově, kde strávil většinu času své fotbalové kariéry

* už v 15 letech nastupoval za nejstarší kategorii dorostu a trénoval s muži

* v dresu 1.SK Prostějov zažil jeden postup do druhé nejvyšší soutěže

* většinu fotbalové kariéry ho provázela zranění, díky čemuž 4 roky zpět na rok skončil s fotbalem

* chuť do fotbalu mu vrátil trenér Lukáš Koláček, který ho oslovil, jestli by nechtěl zkusit fotbal v Čechovicích, a slovo dalo slovo...

* v čechovickém dresu zažil postup do krajského přeboru a nyní v něm sám pravidelně nastupuje

* dodnes žije v Prostějově

zajímavost: kromě fotbalu se věnuje i cyklistice ve které se účastní i amatérských závodů