Zajímavou zahraniční posilu získal Prostějov před loňským fotbalovým podzimem. Do eskáčka si našel cestu nigerijský záložník Solomon Omale (na snímku), který před příchodem na Hanou sbíral ostruhy ve slovenské Seredi poté, co se rozhodl, že opustí svoji domovinu a zkusí štěstí v Evropě. Čerstvě dvacetiletý mladík svěřil Večerníku svůj sen, že by si jednou rád zahrál v Anglii. Prozatím ale vyjadřuje spokojenost s tím, jak se mu dařilo v Prostějově. Za výběr trenéra Šustra odehrál plnou porci devíti zápasů, do nichž naskočil. A i když zatím čeká na první vstřelenou branku, na hřišti je hodně vidět zejména díky obratnosti a rychlosti. Bohužel však i kvůli nedovoleným zákrokům, když obdržel nejvíce žlutých karet ze všech hráčů Fortuna:Národní ligy. I přesto vzbudil zájem prvoligových klubů a minulý týden již strávil na testech v Mladé Boleslavi! „Uvidíme, zda se Solomon prosadí a za jakých podmínek bude případně do nejvyšší soutěže uvolněn,“ potvrdil zvěsti prostějovský oddíl cv na svých internetových stránkách. Redaktor Večerníku pohovořil s prvním fotbalistou tmavé pleti v řadách eskáčka anglicky a ještě před vánočními svátky.

 

* Začal bych vaším fotbalovým dětstvím. Jaké bylo?

„Začalo to v nigerijské akademii, když jsem byl ještě velmi malý a chodil do školky. Jmenovala se Pepsi Akademie. Postupoval jsem pak kategoriemi a pravidelně nastupoval za všechny týmy. Účastnili jsme se soutěží, hráli různé zápasy. Fotbal jsem začal mít rád už jako malé dítě, vlastně od chvíle, kdy jsem ho začal hrát na ulici s klukama. Hrál jsem ho skoro pořád.“ (úsměv)

* Co vaše rodina v Nigérii? Podporovala vás?

„Ano, můj táta, moje máma, bratr a sestra. Všichni mě opravdu hodně podporovali.“

* Kdy jste začal uvažovat o odchodu z domoviny?

„Tak byl to můj sen. Hodně jsem sledoval třeba Manchester United, je to můj oblíbený tým. Chtěl bych v Anglii jednou hrát. Bylo mi jasné, že potřebuji tvrdě pracovat, projít si mnoha celky a získat zkušenostmi. Věděl jsem, že budu muset něco obětovat a hodně trénovat. Mluvil jsem o tom tedy se svým manažerem, začali jsme pracovat na přípravách mého odjezdu. Vše dobře dopadlo, stihlo se to ještě před koronavirovou pandemií a jsem tady. A doufám, že se jednoho dne posunu ještě výše, třeba právě do mého vysněného týmu...“

* A kdy přišlo rozhodnutí přesunout se do zahraničí?

„Rozhodl jsem se asi před dvěma roky, že půjdu do Evropy. Bylo to po střední škole. Řekl jsem si ok, teď chci a potřebuji hrát fotbal. Nechtěl jsem jít studovat nikam dál, třeba na univerzitu a mít to tak, že bych šel do školy, až pak fotbal. Chtěl jsem to prostě zkusit hned. Měl jsem touhu hrát fotbal každý den, věnovat mu maximum času.“

* Proč jste si vybral Slovensko?

„Je to země, kde měl můj manažer nějaké kontakty, konkrétně v Seredi. Pozvali si mě a prošel testy. Začal jsem hrát, trenérovi jsem se líbil a tak jsem podepsal kontrakt.“

* Asi jste to tam neměl hned jednoduché...

„To ne, byl to můj první pobyt v Evropě. Není to nic lehkého, když neznáte řeč, nejste zvyklý na tamní jídlo. Zjišťoval jsem za pochodu, že je velmi těžké, dorozumívat se spoluhráči na hřišti. Teď už znám hodně slov. Ale na Slovensku, to pro mě bylo za začátku fakt náročné.“

* Takže někteří vaši spoluhráči vůbec nemluvili anglicky? Nebo jen velmi špatně?

„Angličtina byla v týmu fakt špatná. Myslím, že snad jen dva lidi mluvili dobře anglicky, všechno se mi tak muselo překládat. Dostal jsem ale dobrou šanci hrát první zápas, tuším s maďarským týmem, který k nám přijel. Vstřelil jsem v pořadí třetí gól a hned se dobře uvedl. Pak jsem odehrál ještě asi čtvrthodinu proti Bratislavě.“

* Jenže, moc jste toho ale nakonec neodehrál kvůli koronaviru. Způsobil vám velké problémy?

„Ano, covid-19 opravdu hodně přibrzdil na Slovensku moji kariéru. Trávili jsme měsíce doma, bez tréninků, jen s individuálními plány od trenérů. Chyběla mi týmová příprava, bylo to dost těžké.“

* Jak jste bral přesun do České republiky?

 „Přestěhování sem bylo pro mě to nejlepší, co mohlo nastat. Mám na hřišti hodně času, hrajeme navíc jako tým a spoluhráči jsou pro mě jako bratři v rodině. Díky tomu až tak nepostrádám svou rodinu v Nigérii. Snažím s každý den zlepšovat. Vím, že je to pro mě dobré.“

* To by určitě trenér Šustr rád slyšel…

„Tak prostějovský kouč mi hodně pomáhá. Přestože neumí zase tak dobře anglicky, tak to předvede. Ukáže, co po mně chce a jak mám něco udělat. A já tomu porozumím.“ (úsměv)

* S tím už pak nemáte problém?

 „Ne, je to v pohodě. Z velké části trenér používá předvádění kvůli mně, pak jeho pokynům lépe rozumím. To mi hodně pomáhá.“

* Kdo další vám v týmu nejvíc pomáhá?

 „Máme v šatně asi pět nebo šest kluků, co umí dobře anglicky, třeba Matuš, Roman Bala nebo třeba Šimon Šmehyl. A taky Milo Breda zvládá jazyk dobře. Hodně mi toho říkají, je to pro mě jednodušší zde hrát i žít.“

* Jak zatím hodnotíte uplynulou sezónu, jste spokojený s výsledky? A co říkáte na český fotbal?

„Myslím, že máme za sebou dobrý půlrok a se všemi problémy jsme se vypořádali dobře. Páté místo je parádní, trenér i vedení neskrývali spokojenost. Druhá česká liga je hodně o agresivitě. Cítím, že oproti tomu první liga není o tolik těžší. Musíš být celkově agresivní a rychlá. Z prvoligových týmů jsem hrál proti Olomouci, Zlínu nebo Opavě a šlo to zvládnout.“

* Říkáte, že to není takový rozdíl?

 „Přesně tak, je to možná víc o fotbale, zatímco ve druhé lize je to hodně o běhání, běhání a běhání. Když jsem přišel, bylo to pro mě náročné. Teď jsem s tím ale v pohodě.“

* Zhodnotil byste i své vlastní výkony? Jste s nimi spokojen?

 „Každý den trénuji a snažím se na sobě pracovat. Stejně tak se sám na sebe v zápasech dívám, s čím mám problémy, co mi tolik nejde. Snažím se to změnit každý zápas. A cítím, že se snad zlepšuji. Protože každý den se snažím naučit hodně věcí, jde mi zkrátka hlavně o zlepšení, o to se posouvat.“

* Jaká jsou vaše oblíbená místa v Prostějově? A kde mimo hřiště trávíte čas?

 „Po fotbale jdu obvykle domů, odpočívám. A občas zajdu do centra města a procházím se. A někdy do Kauflandu, trošku nakupovat. (směje se) Občas taky navštěvuji spoluhráče, třeba Šimona (Šmehyl) a Milo Bredu, jsou mně blízcí. A bydlí blízko.“

* Nejsou to pro vás jen spoluhráči…

 „Přesně tak, jak už jsem říkal, jsou jako moji bratři. A toho si hodně vážím!“