Existují lidé, kteří nemají přesnou představu, co si se svým životem počít. Marie Marsová (na snímku) k nim nikdy nepatřila. Už v rodině byla vychovávána k tomu, aby pomáhala starším a nemocným. Ostatně doktoři tuto ženu obklopovali od její útlého dětství. I proto byla volba profese pro ni jednoznačnou záležitostí. Nikdy jí nelitovala. Navzdory náročnosti jejího povolání zvládla s podporou manžela a okolí vychovat tři děti. Nejen o tom, ale také o spoustě dalších věcí jsme si s někdejší oblíbenou ředitelkou prostějovské nemocnice, která byla nedávno zvolena do užšího vedení společnosti AGEL, povídali v obsáhlém rozhovoru. Z něj nyní přinášíme první díl, který se mimo jiné točil kolem toho, proč některým z nás zdraví nedovolí žít tak, jak by si sami představovali, a proč pak umírají příliš brzy.  Ten druhý si budete moci přečíst už v příštím čísle.

* Začneme od lesa. Až na některé dědičné problémy si často za své fyzické zdraví může každý z nás sám. Čím si ho dle vás nejčastěji ničíme?

„Každé životní období má své stránky. Některá je lepší a některá horší. Asi není možné říci, že by některé období bylo dobré a jiné vysloveně špatné. Ale samozřejmě před sto, padesáti, ale i před třiceti lety byly podmínky pro život jiné než v současné době. Kdysi se lidé především více pohybovali, měli větší fyzické zatížení a současně většinou nižší kalorický příjem. Ovoce a zeleninu si lidé obvykle pěstovali sami, chovali vlastní dobytek a drůbež, vařili si sami a skromnější stravu. Nepřidávali aditiva, barviva, dochucovadla a podobně tak, jak jsme tomu přivykli v současné době. Zároveň lidé dříve žili více v souladu s biorytmy i ročním obdobím a nebyl na ně kladen takový tlak a očekávání ze strany společnosti. Nyní se především mladé generace snaží vyrovnat svým vzorům ze sociálních sítí, jejichž prezentace ale vůbec nemusí odrážet realitu. Přitom se méně pohybují, vedou sedavý životní styl, nepravidelně se stravují a přijímají nadbytek kalorií, což způsobuje to, že naše civilizace tloustne. Lidé pijí stále více alkoholu a velká část populace také stále kouří, i když všichni víme, jak negativní vlivy cigarety na naše zdraví mají. Zbytečně si tak zkracujeme nejen délku života, ale i jeho kvalitu, což je ještě horší. Důležité je poslední desetiletí vlastního života nestrávit na lůžku s omezením hybnosti a obrovskými náklady na zdravotní a sociální péči, ale naopak ve společenském kontaktu s rodinou a přáteli, užívat si život jinak než v pracovním tempu. V konečném důsledku pak sami budeme více spokojeni. Svět pozorovaný z nemocničního lůžka má máloco společného s aktivním životem.“

* Je nějaká konkrétní příčina řady onemocnění, která byla ještě před řekněme padesáti lety marginální a dnes se kvůli ní plní ordinace pacienty?

„Ordinace dnes plní především pacienti s takzvanými civilizačními onemocněními. Narůstá počet lidí, které trápí kardiovaskulární choroby, onkologická onemocnění nebo postižení pohybového aparátu. Tato onemocnění tady samozřejmě byla i dříve, ale když jsem před čtyřiceti lety začínala svou lékařskou kariéru, tak například infarkt myokardu byl u čtyřicátníků poměrně raritní. V současné době se setkáváme s pacienty, kteří jsou výrazně mladší a na kardiovaskulární onemocnění umírají. Stejně tak onkologická onemocnění jsou na vzestupu, statisticky vzato se s rakovinou během svého života setká každý třetí z nás. Ale abychom byli také optimističtí, tak je třeba dodat, že se významně zlepšila jak diagnostika, tak léčba těchto onemocnění. A to jak kardiovaskulárních chorob, kdy jsme schopni zachránit životy pacientů při infarktu postupy intervenční kardiologie a kardiochirurgie. Totéž platí v onkologii. Na druhou stranu už nemusí být kvalita života po prodělání takto těžké nemoci stejná jako před vypuknutím choroby.“

* Nezakoušela jste jako lékařka se specializací na ledviny někdy pocity marnosti, kdy jste si říkala, že kdyby daný pacient žil jen trochu odpovědněji, tak by vaši péči vůbec nepotřeboval?

„Musím říci, že v době, kdy jsem začínala, bývalo závažné onemocnění ledvin způsobeno především následkem zánětů v ledvinách anebo dědičným onemocněním. Za to tedy ti nemocní vůbec nemohli a neměli jak svůj zdravotní stav ovlivnit. V současné době je už situace o něco odlišná, protože na prvním místě stojí mezi příčinami, které vedou k terminálnímu selhání ledvin, cukrovka – diabetes mellitus. A zrovna u cukrovky platí, že je možné správnou životosprávou tomuto onemocnění předejít nebo jeho rozvoj alespoň oddálit. Nicméně zrovna u ledvin hraje roli více faktorů a celá problematika je složitější.“

 

* Vy sama jste studovala matematicko-fyzikální gymnázium, na němž se pochopitelně preferovaly obory, jež obvykle nepatří mezi dospívajícími dívkami mezi ty nejoblíbenější. Co vás přivedlo k zájmu o matematiku, fyziku či chemii? A měla jste hodně spolužaček?

„Zájem o matematiku, fyziku a chemii jsem měla již na základní škole, byl ovlivněn jak rodinou, tak učiteli. Dokázali nás totiž k těmto předmětům přivést na tehdejší dobu zajímavými metodami. Už od páté třídy základní školy jsem věděla, že chci studovat medicínu. Připadalo mi, že matematika a fyzika jsou předměty, které vyžadují logiku, která je pro studium medicíny velice důležitá. Dodnes mohou zájemci o studium medicíny získat u přijímacích zkoušek na řadě lékařských fakult bonifikaci za výborné výsledky z matematiky. A je to právě proto, že při diagnostice a léčbě onemocnění musíme hledět na patofyziologii onemocnění, takže se zase dostáváme k logickému zdůvodnění příčiny a následku jako základu správného lékaře.“

* Byla pro vás profesní dráha lékařky jednoznačnou volbou, nebo jste k ní měla nějakou alternativu?

„Jak jsem říkala, jednoznačně ano. Nikdy jsem neuvažovala o jiném povolání. Zde mě ovlivnila rodina, nejvíce možná tím, že jsem viděla doktory kolem sebe, u nich a v rodině jsem byla vychovávána k tomu pečovat o nemocné a starší. A co nyní vidím jako důležité – v naší rodině byla empatie samozřejmostí. Nikdo nebyl ponechán sám, s výjimkou náhlého úmrtí všichni nemocní poslední dny zůstávali doma obklopeni láskou svých blízkých.“ 

* Relativně nedlouho po nástupu na medicínu jste otěhotněla. Neproběhlo vám tehdy hlavou, že může být se studiem konec, nebo jste to naopak brala jako výzvu zvládnout plnohodnotně jak mateřství, tak i studium?

„Všechno v mém životě se mělo stát, samozřejmě i na miminko jsem se velmi těšila. S jeho příchodem na svět se můj život změnil, neužila jsem si tolik studentských radovánek, po příchodu ze školy jsem se věnovala synovi. Na druhou stranu jsem měla obrovskou podporu v rodině, syn byl zdravý a šikovný a celé studium se mnou zvládl. A musím říci, že ani na lékařské fakultě si nikdo nepovšiml toho, že bych měla dítě, neměla jsem žádné úlevy a studovala stejně jako každý jiný student. A promovala s červeným diplomem a Cenou rektora Univerzity Karlovy.“  

* Bylo něco, co jste tomu všemu tehdy musela obětovat?

„Na rozdíl od spolužáků jsem musela vynechat studentské radovánky, ale to mě vůbec nemrzí. Když se na své mládí podívám zpětně, tak musím říci, že ze tří dětí, které mám, jsem nejvíce času měla právě na prvního syna během studia medicíny. Zkoušky jsem mohla složit v předtermínech, pak byly dlouhé prázdniny. U mladších dětí jsem se vracela vždy relativně brzy zpět do zaměstnání, při kterém toho času nezbývalo tolik.“

* Jako specializaci jste si vybrala nefrologii, tedy péči o ledviny. Co vás přivedlo právě k tomuto odvětví medicíny?

„Po nástupu na interní oddělení v nemocnici ve Svitavách jsem se chtěla věnovat nějakému více intervenčnímu oboru. Začínala jsem i na kardiologii u echokardiografie a angiologie. Ve Svitavách bylo jedno z prvních pracovišť umělé ledviny v České republice mimo fakultní nemocnice a byla to velmi zajímavá práce s panem profesorem Erbenem z FN Hradec Králové. A právě tam u dialýzy jsem uplatnila i svoje nadšení pro matematiku a počítače, protože už od roku 1986 byl dialyzační proces řízen počítači. Rozvoj tohoto oboru byl v těch letech enormní, navíc nás lékařů nefrologů bylo skutečně velmi málo a znali jsme se všichni v republice osobně. Často jsme se scházeli mimopracovně, předávali si zkušenosti, pokroky byly tehdy skutečně ohromující. Často jsme přednášeli doma i v zahraničí, věnovali jsme se i klinickým studiím, statistickým zpracováním dat, tak i ta matematika se mi hodila.“

* Jak IT technika vypadala v té době? Měla vůbec něco společného s tou dnešní?

„To je neporovnatelné. Když jsem viděla poprvé počítač v roce 1975 v Praze na matematicko-fyzikální fakultě, byly to ohromné skříně umístěné v obrovské místnosti a ani nezastaly tolik práce jako dnešní mobilní telefon. Když jsem začala pracovat ve Svitavách, tam už počítače řídily dialyzační procesy, které byly implementovány přímo na konkrétního pacienta a byly individualizovány podle jeho aktuálního klinického stavu a jeho laboratorních výsledků. Už v té době jsme začali psát lékařské zprávy na počítači, a když jsem přišla do Prostějova, tak jsme velice brzy zavedli informační systém, který softwarově propojoval jednotlivé dialyzační monitory se zdravotnickou dokumentací, s hodnocením laboratorních nálezů pacienta a každý měsíc jsme na základě softwaru pro tento systém léčby provedli kvalitativní hodnocení účinnosti dialyzační léčby. Tehdy byla nefrologie jedna z prvních odborností, která tuto praxi zavedla v rámci České republiky. Z počátku nás bylo 14 zdravotnických zařízení, která byla schopna si mezi sebou data porovnávat. Nyní je to nastaveno tak, že v rámci celé České republiky existuje jednotný registr dialyzovaných pacientů a u každého pacienta se hodnotí účinnost a adekvátnost léčby.“

* Je vaším cílem zavést nějaký podobný systém v rámci skupiny AGEL?

„Je to jeden z bodů, na kterém pracujeme, například v oblasti prevence nozokomiálních nákaz. To jsou velmi zjednodušeně řečeno nákazy, které vypuknou v souvislosti s hospitalizací, a to ať už během ní, nebo i po propuštění z nemocnice. Dlouho jsme pracovali na tom, abychom zjistili, čím jsou v našich zdravotnických zařízeních nozokomiální nákazy způsobeny, zda je příčina u pacienta, u personálu nebo zda nákaza vznikla způsobem léčby. V současné době se již na základě těchto dat naopak věnujeme tomu, abychom tyto nákazy v praxi eliminovali. Další důležitou oblastí je podávání antibiotik, protože víme, že antibiotika jsou obecně nadužívána. Panují totiž oprávněné obavy ze zvyšující se rezistence bakterií. Proto naše elektronické vedení zdravotnické medikace se zavedením umělé inteligence umožňuje jednak schvalovat antibiotika v případech, kdy je pacient opravdu potřebuje, dále umožňuje porovnávat množství a četnost antibiotické terapie mezi našimi zařízeními především lůžkové péče, tedy na odděleních chirurgických, gynekologických nebo ARO, a zároveň mezi sebou porovnávat i jednotlivé diagnózy.“

* V letošním roce jste se zaměřili na lékové interakce, je to tak?

„Jako jediná zdravotnická zařízení v České republice vedeme v AGELu komplexně elektronickou zdravotnickou medikaci a ano, v letošním roce jsme nasadili software na lékové interakce. Bohužel víme, že obecně čeští pacienti požívají velké množství léků. Každý lék má vedlejší účinky a některé léky se nemohou podávat s jinými současně, takže tato novinka bude významná pomoc jednak pro lékaře, tak především pro pacienty, kterým budeme moci snížit celkové množství léků, tedy i potenciálních nežádoucích vedlejších účinků.“

 * Tušíte, jak dlouho žili vaši první pacienti?

„V péči jsme měli pacienty, kteří žili dlouhou dobu, i dvacet let docházeli na dialýzu. Bohužel úmrtí pacientů nebyla často způsobena selháním ledvin, ale příčinou byla kardiovaskulární onemocnění anebo velmi často nádory. Na druhou stranu podstoupilo mnoho z našich pacientů transplantaci ledviny a mnoho jich dodnes žije. Situace se v tomto výrazně změnila, počet transplantovaných pacientů totiž významně vzrostl, velmi se zlepšila péče o pacienty s genetickým postižením ledvin, protože je možné toto onemocnění diagnostikovat už v prvním trimestru těhotenství. A dále se zlepšila péče o pacienty se záněty ledvin a močových cest, které se léčí už v počátcích potíží. Právě neléčené záněty ledvin a močových cest dříve k selhání ledvin vedly poměrně často.“  

* Kdy a co vás přivábilo do Prostějova. Co vše pro vás přesun znamenal? 

„Prostějov jsem znala, měla jsem zde příbuzné. Ale nebudu zastírat, že velkým lákadlem pro mě v Prostějově byla možnost se profesně realizovat v rámci vlastního primariátu. V té době jsem byla mladá lékařka, měla jsem příslušné atestace a mohla jsem pracovat jako primář. Mohla jsem vytvořit nové oddělení a využít tak výborné průpravy, kterou jsem získala ve Svitavách.“

* Jaké byly začátky?

„Oddělení jsme tehdy připravili v rekordně krátké době. Začínali jsme 1. července 1993 a během dvou měsíců jsem zaškolila lékaře, sestřičky, připravili jsme techniku. A už 1. září jsme přijali pacienty, kteří do té doby dojížděli na dialýzy do Blanska, do Brna nebo do Olomouce.“ 

* Oddělení hemodialýzy, kde jste působila jako primářka, funguje v prostějovské nemocnici dodnes. Co všechno to pro lidi z Prostějova i okolí znamená? 

„Myslím, že výhody toho, že zde toto oddělení funguje, jsou zásadní. Pacienti dojíždějící na dialýzu nemají jednoduchý život, pravidelně třikrát týdně se musí dostavit do nemocnice, kde tráví čtyři až pět hodin. Po takovém zákroku se člověk nemusí cítit dobře, mění se mu hodnoty krevního tlaku, mohou se objevit zažívací potíže. A tak vzdálenost dialyzačního střediska od místa bydliště hraje významnou roli. A navíc nyní jsou již samozřejmostí peritoneální dialýzy nebo domácí dialýzy s kontrolami v domácím prostředí a v blízké době jistě i telemedicínsky. Dialyzační středisko je důležité také pro nemocnici, protože slouží k řešení akutních stavů, kdy dojde k selhání ledvin při jiných zdravotních komplikacích, např. při infekčních, průjmovitých či dlouhotrvajících onemocněních, vedlejších účincích léků apod. Akutní pacienti tvoří až dvacet procent pacientů dialyzačních středisek.“

* Byl nějaký pacient, na kterého obzvláště ráda vzpomínáte?

„Takových je mnoho. (úsměv) Pokud mám zmínit jen jednoho, tak ráda vzpomínám na

klienta, který k nám přišel velmi mladý, měl necelých dvacet let. Byl transplantován, ale první transplantace nedopadla dobře, takže se vrátil k nám na dialýzu. Neztrácel optimismus, a když byla možnost podstoupit další transplantaci, nevzdal to a vše dopadlo dobře. Tento pacient už během své léčby na dialýze pracoval, založil cestovní kancelář, která funguje stále. Byl pro mě člověkem, kterého nezlomila ani těžká nemoc. Je to krásný pozitivní příběh. Vzpomínám ale také na pacienty, kteří tu už s námi bohužel nejsou. Když k vám lidé dojíždějí třikrát týdně dlouhé roky, vytvoříte si s nimi osobní pouto.“

 

MARIE MARSOVÁ

* narodila se 29. srpna 1959 ve Svitavách

* vystudovala Gymnázium Svitavy, kde maturovala v roce 1978

* následně absolvovala Univerzitu Karlovu - Lékařskou fakultu v Hradci Králové, kde titul v roce 1985 přebírala s červeným diplomem i Cenou rektora, poté si udělala atestace oborů vnitřní lékařství, nefrologie a veřejné zdravotnictví 

* kromě toho v letech 1999 až 2002 absolvovala studium v anglickém jazyce na VUT Brno - Brno Business School, titul LL.M získala v roce 2022 díky studiu na PIBS v Praze

* od roku 1985 do 1993 působila v nemocnici ve Svitavách

* v roce 1993 přijala post primářky dialyzačního střediska prostějovské nemocnice, kde působila až do roku 2011

* v roce 1999 byla jmenována do funkce ředitelky Nemocnice Prostějov

* o osm let později se prostějovská nemocnice stala členem skupiny AGEL, kde začala působit jako místopředsedkyně představenstva a lékařská ředitelka

* v letech 2012 až 2017 si „odskočila“ do Vítkovické nemocnice, kde se stala předsedkyní představenstva

* po návratu vedla prostějovskou nemocnici až do roku 2021

* začátkem roku 2021 byla jmenovaná 1. místopředsedkyní představenstva společnosti AGEL a.s.

* je vdaná, má tři děti

* mezi její záliby patří kolo, lyže, plavání, fyzická a manuální práce na chalupě, četba i studium jazyků, nyní se učí španělsky

zajímavost: v roce 1993, kdy se stala primářkou oddělení hemodialýzy, se v Prostějově zasadila o vznik umělé ledviny

 

Druhý díl rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 3. dubna