„Jedinec nic, celek vše!“ I tímto sokolským heslem se ve svém životě řídí Svatopluk Tesárek. Starosta Sokolské župy Prostějovské dokáže lidi nadchnout pro společnou věc. Ostatně pro něj samotného je prioritou obklopovat se obětavými, vzdělanými, hlavně pak pracovitými lidmi. „Nemůžu vystát spolupracovníky, kteří neustále opakují, že toho mají moc,“ prozradil mimo jiné v našem obsáhlém rozhovoru, jenž se točil zejména kolem dvou letošních úspěšných akcí v režii Sokola, jimiž byly Běh republiky a všesokolský slet.
* Ze sokolského Běhu republiky se v Prostějově stal skutečný fenomén. Přestože se stejná akce koná na více jak osmdesáti místech nejen po celé republice, ale i v zahraničí, právě u nás je účast nejvyšší. Čím si to vysvětlujete?
„Je to o lidech. Tady jsme se do toho tak obuli, protože v této akci vidíme hluboký smysl. I proto ji chceme stále rozšiřovat. Věřím tomu, že je to věc, již by i na jiných místech republiky měli sokolové ještě lépe podchytit. Když jsme začínali před pěti lety, tak jsme od počátku cítili podporu města Prostějova i okolních měst a vesnic. Kromě spolupráce na organizaci nám město vyšlo vstříc i ohledně umístění našich billboardů na obecních pozemcích, jež určitě sehrály velkou roli při rozšíření informací o běhu. Těší nás i zájem sponzorů, kteří se k nám stále přidávají jako třeba prostějovské PV Auto. Ani jinde jsme se nesetkali s nějakým odporem. Pokud jednáte s takovými lidmi, pak je to radost.“
* Co přesně vás vlastně přivedlo k tomu, že jste se do pořádání běhu pustili s takovou vervou?
„V první řadě jsme chtěli zpropagovat státní svátek Dne vzniku samostatného státu. Podvědomě cítíme, že to dlužíme našim předchůdcům, protože právě sokolové stáli u zrodu Československa a bojovali za to, aby byl náš stát samostatný. My dnes vlastně žijeme sen, který oni měli jako něco, v co doufali, že se snad jednou splní. Celé to tady vnímáme jako jakousi splátku našim předkům. A co jiného bychom jako sokolové měli dělat než to oslavit pohybem. Aby to celé bylo důstojné, tak je naším úkolem vše připravit co nejlépe a snažit se to i nadále vylepšovat. Jsme tedy opravdu moc rádi, že nám přibývá běžců, ještě bychom uvítali, pokud by se do ulic podařilo dostat i více diváků.“
* Byly přípravy na letošní rekordní ročník něčím specifické?
„Ani ne. Vše bylo jednodušší tím, že letošní trasy byly stejné jako před rokem. Tým pětašedesáti organizátorů je už zaběhnutý, každý věděl, co má dělat. Naše startovné může být poměrně nízké hlavně díky tomu, že organizátoři jsou z našich vlastní sokolských řad, takže je nemusíme platit. Jsou to lidé, kteří jsou srdcaři a nezištně pomáhají Sokolu a dobré věci. Jsem opravdu vděčný za to, že ochota našich členů je velká. Utvrzuje nás to v tom, že jdeme správným směrem.“
* Součástí akce je i tradiční pietní akt, který ovšem díky stovkám aktivních a pozitivně smýšlejících lidí dostal zcela nový rozměr. Pro letošní rok se vám dokonce podařilo zajistit živého houslistu…
„Loni státní hymnu zpívala zpěvačka v sokolském kroji, letos ji zahrál houslista. Od toho nás hodně lidí odrazovalo s tím, že nenajdeme člověka, jenž bude mít takovou odvahu, aby to sólově zahrál. Za sebe jsem si říkal, že není možné, aby se v našem regionu někdo takový nenašel. Zašel jsem tedy na prostějovskou ZUŠku a měl jsem radost z toho, že i tam všichni věděli, co je to Běh republiky. Právě na ZUŠce mi pomohli vytipovat dva muzikanty, kteří by to zvládli. U jednoho z nich jsme ale zjistili, že se zrovna chystá na start běhu, takže by to z tohoto důvodu nezvládl. Jako druhého jsme oslovili Martina Šmída a ten nabídku okamžitě přijal s tím, že za to rozhodně nic nechce, protože je to pro něj obrovská čest.“
* Některé z posluchačů překvapilo, že zazněla i slovenská část naší někdejší československé státní hymny…
„Je to logické, protože náš stát kdysi vznikl jako Československo. Navíc jsme tu měli hned pět hostů ze Slovenska, konkrétně ze Sokola Gajary včetně jeho starosty Roberta Nemetha, který běžel trasu dva a půl kilometru. Tím jsme jim vyjádřili úctu, ostatně pro ně to bylo o to složitější, neboť na Slovensku Den vzniku republiky mají jako normální pracovní den.“
* Jak jste si běh užil vy sám?
„Perfektně. V mém případě určitě nehrál hlavní roli čas, protože můj trénink je hodně sporadický. Chtěl jsem si užít těch pět kilometrů. Využil jsem přitom vodiče Lukáše Švestku a těsně před cílem jsem ho předběhl, kdyby náhodou nějak zrychlil, abych doběhl před ním. Jisté je, že pokud mi to zdraví dovolí, tak se budu chtít vždy běhu zúčastnit. Vidím v tom i dodržení slova. Když zvu lidi a sám bych neběžel, tak bych to bral jako neférovou věc. Myslím, že v Sokole to vždy nebylo pouze o slovech, ale hlavně o osobním příkladu.“
* Během celé akce jste tedy musel zvládnout roli nejen organizátora či oficiálního zástupce Sokola při pietním aktu, ale i běžce. Mimo jiné jste se musel neustále převlékat. Jak se to dalo zvládnout?
„Tak byl to maličko problém, ale pokud člověk dělá něco, v čem vidí smysl, tak prostě musí. Na druhou stranu jedno ze sokolských hesel zní: ‚Jedinec nic, celek vše‘. A to je zásadní. Opravdu se můžu spolehnout na své spolupracovníky, což jsou všechno lidé, kteří už dobře vědí, co mají dělat. A kdyby něco náhodou nešlo, jak má, vždy se v týmu najde někdo, kdo si s tím bude vědět rady. Navíc s námi spolupracuje Martin Plachý z Maratonského klubu Prostějov, jenž coby hlavní moderátor akce má s pořádáním podobných akcí bohaté zkušenosti.“
* Odkud se vlastně rekrutují účastníci běhu?
„Jako Sokolská župa Prostějovská máme třicet tělocvičných jednot. V prvních ročnících se zapojovali pouze naši členové. Ale dnes už běh oslovuje i spoustu dalších sportovců. Na startu můžete potkat hokejisty, florbalisty, fotbalisty, hráče volejbalu či házené. Přijde mi skvělé, že podobná akce dává dohromady sportovce, kteří by se normálně jinde nepotkali. Běh je zkrátka společným jmenovatelem pro všechny. Když jsem byl vyřizovat nějaké povolení na radnici, tak tam v kanceláři řešili, kdo z nich poběží a koho pošlou reprezentovat. Proto je jednou z našich vizí oslovit třeba i firmy, jejichž zástupci by běželi pod společným logem. Velice rádi bychom také spolupracovali s řediteli základních škol a dostali sem jejich žáky. Výborná spolupráce je v tomto ohledu se ‚ZŠ Melantrichova‘, kde jsme našli opravdu velkou podporu. A tak si říkáme, že když to jde tam, proč by to nešlo i na ostatních školách?“
* Říká se, že zkušenosti jsou věci, které se nepovedly. Co si tedy odnášíte z letošního ročníku?
„Loni jsme měli třeba problém s tím, že nám v cíli došly vody, ale to tentokrát v žádném případě nehrozilo. Naopak nám letos zůstalo hodně ovoce. Jinak mě v tuto chvíli nic nenapadá.“
* Osobně si myslím, že by bylo vhodné, aby na trase bylo k dispozici občerstvení, tedy kelímky s vodou, případně i s iontovými nápoji. Tato věc bývá u jiných závodů zcela běžná, a pokud běžci na deset kilometrů čtyřikrát probíhají jedním místem, tak se to přímo nabízí…
„Je to jedna z věcí, o níž jsme diskutovali, nicméně jsme došli k názoru, že pokud se akce pořádá na podzim a běží se maximálně deset kilometrů, tak touha po pití není taková, jako když běžíte půlmaraton v létě. Určitě ovšem tento podnět neslyšíme poprvé, takže vyzkoušet by se to příští rok mohlo.“
* Uvažujete do budoucna i o dalším rozšiřování doprovodného programu?
„Chceme, aby vždy šlo primárně o běh, nicméně bychom na něj rádi přilákali ještě více diváků. Proto stále hodně uvažujeme o možnosti uspořádat koncert. Ve hře je i volba ambasadora běhu. V této souvislosti uvažujeme například o Daliboru Gondíkovi, který sám běhá a s nímž jsme se setkali při zahájení letošního všesokolském sletu, či třeba o Janu Železném, podle něhož je v Prostějově pojmenovaná škola.“
* Navzdory úspěchu nedávného Běhu republiky byl hlavní událostí letošního sokolského roku nepochybně všesokolský slet. Jak hodnotíte ten?
„Sokolské slety se v obnovené historii konají od roku 1994 a za tu dobu jsme letos zaznamenali absolutně nejvyšší účast. Nejdříve jsme cvičili v Prostějově, pak v Přerově, a nakonec i v Praze. Jen v Prostějově se zapojilo přes 720 cvičenců, do Prahy pak odcestovalo 520 z nich, například děti z mateřských škol do Prahy nejely. Jsme rádi, že pro spoustu účastníků to byl jejich první slet, a věříme, že s námi budou dále pokračovat.“
* Všiml jsem si, že společné cvičení se těší oblibě zejména u mladých dívek…
„To máte pravdu, dnešní Sokol stojí především na ženách. Na Prostějovsku jsou to například Jitka Vitásková, Zuzana Špačková, Kateřina Výborná a stovky dalších obětavých sester. Naopak u mužů to byl poslední dobou poněkud problém. Nakonec se pro cvičení dalo dohromady padesát chlapů. Za zmínku stojí Sokol Vícov, ten vytvořil zcela novou skupinu, dalších dvacet mužů dodal Sokol Vřesovice. Nicméně po sletu jsme zjistili, že muži začali více cvičit, dělají něco na způsob silové jógy. Pevně proto věříme, že za šest let by to mohlo být ještě lepší.“
* Co byl pro vás osobně na sletu největší zážitek?
„Asi to, že se člověk coby amatérský sportovec dostane na plochu slávistického stadionu před zaplněné tribuny. Navíc slety jsou pouze jednou za šest let, takže absolvujete tři a máte skoro dvacet let pryč. Možná je to škoda, ale zase o to větší je to svátek a o to větší to má sílu. Pro mě osobně to byl sice už čtvrtý slet, ale i tak na něj určitě nikdy nezapomenu.“
* Sokol je mezi lidmi známý i díky svým sokolovnám. Jak je možné, že se v tolika vesnicích podařilo postavit tak nákladné stavby?
„Bylo to možné jen díky štědrým mecenášům. Například v roce 1921 byla postavena sokolovna ve Vřesovicích. Četl jsem zápis z ustavující schůze obsahující i soupis dárců, kteří na její stavbu přispěli, a to včetně darovaných částek. Jednalo se zejména o sedláky z vesnice. A přesně si pamatuju, že dva největší sedláci dali na stavbu asi pět tisíc, dalších pět sedláků věnovalo čtyři tisíce korun! A tak jsem si dohledal, co se v té době dalo za takové částky pořídit. Zjistil jsem, že se za ně dal koupit hektar pole. V dnešní době by hektar pole na Hané přišel na půl milionu korun. Nedovedu si představit, že bych přišel domů a řekl rodině, že jsem dal pět set tisíc korun na stavbu sokolovny! Tohle bylo prostě obrovské mecenášství. I dnes máme lidi přispívající finančně na nejrůznější charitativní projekty, ale nedokážu si představit, že by se skoro na každé vesnici našlo tolik obyčejných lidí, kteří by byli schopni ze svého darovat tak velké množství peněz.“
* Jak jste se vlastně vy sám ocitl v Sokole?
„U nás je to rodinná tradice. Pocházím z Vřesovic, kde moje rodina bydlí už dvě stě let, jsme tam tedy velmi zakořeněni. Náš dům stojí naproti sokolovně, a tak jsem se vždycky díval, jestli se v ní svítí a můžu tam vyrazit. Moje štěstí bylo v tom, že jsem zažil dobu bratra Jana Přidala, který už za komunistů bez ohledu na možná rizika vedl sokolská cvičení. Tehdy nám řekl, že si budeme všichni tykat a oslovovat se bratře. My jsme to jako malí moc nechápali, ale tímto do nás dostával myšlenky Sokola. Když přišla revoluce, bylo mi devatenáct let. Tehdy jsme se dozvěděli, že sokolové v pražském Veletržním paláci pořádají ustavující sjezd. S kamarádem z Vřesovic jsme ani na chvíli nezaváhali a hned se tam vypravili.“
* Právě po Janu Přidalovi jste se v roce 2001 stal starostou Sokolské župy Prostějovské…
„K tomu se váže jedna moje vzpomínka. V roce 1984 mi bylo třináct let a my jsme byli na cvičení, kde mi bratr Přidal řekl: ‚Ty jednou budeš starostou sokolské župy!‘ Tehdy jsem vůbec netušil, o čem to mluví, všude vládli komunisté a Sokol oficiálně neexistoval. Tak jsem se pouze usmál a pustil to z hlavy. Absolutně jsem nevěřil, že by se něco takového někdy mohlo stát. Vzpomněl jsem si na to až v tom roce 2001, kdy k tomu opravdu došlo.“
* Jaké jsou aktuálně hlavní problémy Sokola?
„Na začátku letošního roku došlo k nepříjemné situaci, kdy byl Sokol okraden jednou ze zaměstnankyň. Současné vedení již dělá takové kroky, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Byl to exces, který mohl naši organizaci zlikvidovat, což by byla tragédie pro celou společnost. Když si uvědomíme, čím vším Sokol prošel, ať už to byl nacismus, či komunismus, tak by bylo hrozné, kdyby měl kvůli tomuto ukončit svou činnost. To by se naši předkové museli v hrobech obracet, že jsme něco takového vůbec připustili!“
* Jak se vám v konkurenci řady nejrůznějších výdobytků dnešní civilizace daří oslovovat mladé?
„To je pro nás ten vůbec nejtěžší úkol. Hodně jsme zapracovali na propagaci, nicméně stále se ještě více potřebujeme dostat do povědomí dětí i dospívajících. Problém tkví v tom, že aktivně sportuje velmi malé procento populace. Náš hlavní cíl je nadchnout mladé lidi pro pohyb. Cesta k tomu je nejen příprava na sokolské slety, ale věříme, že by jí mohl být třeba právě Běh republiky. Budeme se mladé i nadále snažit oslovovat všemi možnými způsoby, ale hlavně vlastním příkladem.“
* Opět rozpohybovat naši republiku nebude snadné. Navzdory vší snaze u nás obezita a s ní spojené nemoci rostou závratným tempem. A to už i u dětí…
„Je to vidět všude kolem nás. Když si vzpomenu na základní školu, tak nás bylo dvanáct kluků a z toho dělalo deset nějaký sport. Teď je to tak, že z dvanácti kluků dělají sport dva. Dříve bylo nemyslitelné, aby některé děti na atletických závodech hodily krikeťákem dva metry. To chceme změnit, ale je to opravdu otázka na celou společnost. V minulosti byly největším nepřítelem Sokola totalitní režimy, nyní sice žijeme ve svobodě, nicméně naším obrovským nepřítelem se stala naše vlastní pohodlnost. Nám sokolům vždy šlo o skloubení krásy těla a ducha. I proto nabízíme dětem důležitou všestrannost potřebnou mimo jiné i pro všechny špičkové sportovce. Ostatně odborníci se shodnou na tom, že děti by se měly specializovat na konkrétní sport až v pozdějším věku. V první řadě by měly začít všestranností.“
* Kde vidíte prostějovský Sokol za dalších deset let?
„Byl bych rád, kdyby se stále zvyšovaly počty našich členů. V tuto chvíli máme 3 800 členů, věřím, že by to jednou mohlo být i více jak pět tisíc. Důležité také je, aby Sokol zůstával i nadále hybatelem činnosti v obcích. Také mě trápí, že coby Češi patříme k nejméně hrdým národům na světě. Přitom máme být na co hrdí, naši předkové sice neumírali na bojištích po statisících, na druhou stranu u nás vždy umírali ti nejlepší a nejodvážnější, tedy ti, kteří se dokázali zvůli postavit. A to je třeba mladým občas připomenout. Rádi bychom z nich totiž vychovali vlastence v pravém slova smyslu, kteří budou dobře vědět, proč mohou být na svůj národ hrdí.“
SVATOPLUK TESÁREK
- narodil se 22. dubna 1971 v Prostějově
- vyrůstal ve Vřesovicích, základní školu absolvoval na ‚ZŠ Skálovo náměstí‘ v Prostějově, následně nastoupil na učilišti v Moravském Krumlově na učební obor truhlář, ukončil jej v roce 1988
- po absolvování povinné vojenské služby pracoval v Zemědělském družstvu Výšovice
- v roce 1992 založil firmu Dřevovýroba Tesárek zaměřenou na kvalitní dřevěné výrobky pro domov
- členem Sokola Vřesovice se stal bezprostředně po jeho znovuobnovení v roce 1990, v roce 2001 byl zvolen starostou Sokolské župy Prostějovské
- je ženatý, s manželkou Soňou vychovali dcery Kamilu (27) a Jolanu (20)
- mezi jeho záliby patří myslivost, sport a historie. Zajímá se zejména o dějiny 1. republiky či 2. světové války. Fascinují ho okolnosti všesokolských sletů v roce 1938 a 1948 znamenajících velkou manifestaci členů jednoty proti nastupující nacistické a komunistické diktatuře.
zajímavost: vyrůstal v domě stojícím hned naproti sokolovny ve Vřesovicích. Už jako pětiletý tam cvičil pod vedením Jana Přidala, prvního porevolučního starosty obnovené Sokolské župy Prostějovské. Legendární Jan Přidal byl za účast v protinacistickém odboji vězněn v koncentračním táboře a posléze byl on i jeho rodina stíháni komunistickým režimem. Právě ten mu v jeho třinácti letech prorokoval, že se jednou stane starostou Sokolské župy Prostějovské.
