Loni v létě posílila VK Prostějov, aby po jednom libereckém titulu získaném administrativní cestou za covidu premiérově dosáhla extraligového primátu i přímo na hřišti. A povedlo se! Elitní slovenská univerzálka Nikola Kvapilová – jak se latinsky říká – veni, vidi, vici. Tedy v českém překladu přišla, viděla a zvítězila.
Už po skončení jejího ročního angažmá na Hané jsme si obsáhle povídali, co všechno cesta za splněním sportovního snu přinesla. Dnes přinášíme první polovinu obsáhlého interview.
* Šla jste do Prostějova vyloženě s tím, že chcete titul?
„Bylo to tak na sto procent. V Liberci jsem působila dlouho a měly jsme tam dobrý tým, ale dosáhly na jediný covidový titul, který se za mě dá jen těžko počítat. Jinak se nám zlato v extralize získat nepodařilo, ačkoliv takové ambice jsme měly v podstatě každou sezónu. I proto jsem se rozhodla přestoupit do Prostějova s vírou a přesvědčením, že tady se nám to hned povede. Což nakonec vyšlo, i když to bylo velice náročné. Tím, že se hned oznámil cíl útočit na zlato, jsme měly vysoko postavenou laťku a tím víc těžší asi všechno bylo. Ale zvládly jsme to, takže super.“
* Nakolik přesně jste znala hráčské složení vékáčka pro ročník 2024/25 v době svého rozhodnutí sem jít?
„Smlouvu jsem podepisovala už někdy v půlce února s tím, že v Prostějově chtějí postavit silný tým a co nejdříve mít zajištěny klíčové hráčky. Moc jmen jsem v tu dobu ještě neznala, ale přesto jsem pevně věřila, že vedení prostějovského klubu udělá maximum, aby zdejší družstvo opravdu bylo kvalitní a složené k útoku na titul.“
* Jaké byly úplné začátky nově složeného kolektivu zkraje letní přípravy?
„Právě že hned ten začátek byl úplně skvělý. Atmosféra na trénincích výborná a všichni byli od prvních dnů nastavení na maximální práci s touhou jít za společným úspěchem, který chtělo i vedení klubu. Celkové nastavení bylo naprosto profesionální i optimistické, čemuž odpovídala vysoká úroveň tréninků po všech stránkách. Celá příprava proběhla super, až v úvodu extraligy přišly první problémy po prvních výsledkových ztrátách. Bylo zřejmé, že soutěž asi nebudeme nijak suverénně válcovat, ale my jsme dál trpělivě pracovaly v přípravě s tím, že jako nově složený tým potřebujeme nějaký čas, aby si všechno sedlo. A ta kvalitní práce se nám později vrátí.“
* Fungovala vám dobře parta a vzájemné vztahy v mančaftu složeném z hráček, které se mezi sebou do té doby většinou tolik neznaly?
„V první řadě jsme volejbalové profesionálky, které by měly dobře vědět, proč kde jsou a o co jim jde. Vzájemné vztahy? Někdo s někým je větší kamarád a s jiným menší, takhle to funguje nejen ve sportu, ale i v životě. Přátelské vazby jsou prostě na někoho silnější, zatímco s jiným si třeba tolik nepopovídáte, nicméně jako parta jsme na trénincích i při zápasech přesně věděly, co společně chceme. Proč v Prostějově jsme a za čím jdeme.“
* Zmíněné herní potíže a výsledkové výpadky se vracely delší dobu. Řešily jste je nějak i samy hráčky mezi sebou?
„Mluvily jsme o tom průběžně pořád. Ony ty výsledky v úvodu sezóny nebyly vyloženě špatné s ohledem na to, že jsme byly nově složený tým. Kromě těsné porážky v Ostravě jsme vítězily, ale ze začátku často až v tie-breacích s hodně prohranými sety, často zbytečně proti soupeřům, se kterými jsme body ztrácet nechtěly ani neměly. Tohle nás samozřejmě trápilo a rozebíraly jsme to tím víc, že příprava předtím byla super. A najednou přišly problémy. Což nám na druhou stranu aspoň nastavilo zrcadlo, že dojít až k titulu nebude vůbec lehké. A za mě je obecně složité udržet top formu celou sezónu, určité výkyvy ji většinou provázejí. Podle mě bylo nakonec dobře, že jsme si těžkými chvílemi opakovaně prošly, což nás zocelilo pro rozhodující závěr celého ročníku. Jak se říká: co tě nezabije, to tě posílí. Nebo že bez deště není duha. (smích) Musely jsme to vydřít a vybojovat.“
* Jaké jste ve vékáčku našla podmínky, zázemí a podobně?
„I když jsem v Liberci byla většinově spokojená, tak jsem s Prostějovem poprvé jednala už dva roky předtím. A teď zpětně možná trochu lituju, že jsem do toho nešla dřív. Váhala jsem kvůli malému synovi, a hlavně vhledem k tomu, že při odchodu do Prostějova by se mnou museli jít právě i syn s manželem. Nakonec jsme se k tomuhle kroku loni odhodlali a musím říct, že šlo o jednoznačně správné rozhodnutí. V Prostějově jsme si rychle zvykli, výborně se tady zabydleli a moc se nám zde líbilo. Navíc klub splnil absolutně všechno, na čem jsme se domluvili. A volejbalově i jinak tu vše fungovalo na jedničku. Takže maximální spokojenost, ten mistrovský titul pak byl pověstnou třešinkou na dortu.“
Dokončení příště!
