Konec jedné fotbalové éry. Tak by se bez nadsázky mohlo pojmenovat právě nastalé období v Konici. Místní Sokol totiž opouští dlouholetý trenér Petr Ullmann. Ten si už v minulosti pohrával s myšlenkou, že v Konici skončí.
Definitivně se ale pro konec rozhodl nyní, po osmi a půl letech ve funkci. Jako důvod uváděl mimo jiné více času na rodinu a také určitou změnu prostředí. Večerník tak samozřejmě oslovil Petra Ullmanna, aby zhodnotil své působení v Konici. A ohlédl se za svým zdejším dlouhým angažmá. „Jsem moc šťastný, že se podařilo krajský přebor Olomouckého kraje udržet i pro příští sezónu a svoji trenérskou misi končím v Konici úspěšně. Budu klukům dál fandit a vždy jim budu nápomocen, když budou s čímkoliv potřebovat pomoc. I dál budu jejich věrný fanoušek a přeji jim, ať se jim v životě daří a mají z fotbalu radost,“ vzkazuje Petr Ullmann.
* Jak vzpomínáte na své začátky v Konici?
„Vidím to jako dneska. V roce 2016 mě na podzim oslovil pan Kučera, jestli nechci tým převzít. Tehdy jsem ještě hrál v Jesenci. Pro mě to byla obrovská pocta, hrál zde táta, brácha, dědeček… Na hřišti pak dlouho dělal klobásky a byl stále aktivní. Se svým tátou jsem ještě hrál krajský přebor v Konici, to se každému nepovede.“
* V jaké situaci jste přicházel?
„Přicházel jsem jako trenérský zelenáč. Byli jsme tři body od sestupu do I.B třídy. Pro mě to byla obrovská výzva i těžký úkol. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že to fakt nebylo lehké. Podařilo se ale přivést posily, pořádně potrénovat. Na jaře jsme skončili jako druhý nejlepší tým jara, posunuli jsme se na deváté místo a byla z toho záchrana a velká motivace.“
* Pak přišlo období snahy o krajský přebor. Jenže v cestě stály Bohuňovice a pak Olešnice…
„Upřesnil bych to, první byla Litovel, pak byly lídrem Bohuňovice. Zažili jsme dvě sezóny, kdy jsme skončili druzí, o tři body. Takže Litovel, Bohuňovice, pak ten nešťastný covid. My ztráceli po desátém kole dva body na Olešnici a těšili jsme se na vzájemný zápas. K němu už ale nedošlo…“
* Muselo to být těžké…
„Tady bych vyzdvihl kluky. Dva roky se nehrálo nebo nedohrálo, nemohli jsme pořádně trénovat, byl z toho individuální trénink. A jsem rád, že u fotbalu zůstali. Čtyři roky jsme čekali. Až přišel ročník 21/22. To jsme od začátku vedli, Olešnice nám šlapala na paty, vedli jsme jen o dva body. Klíčový faktor byl, že na jaře Olešnice začala ztrácet, a pak my zápasy, co jsme předtím těsně prohrávali, jsme začali zvládat, přiklonilo se i štěstí, tým vyhrával. Korunou bylo, že jsme postupový zápas vyhráli 5:0. To byla třešinka na dortu. Měli jsme náskok a věděli jsme, že když ho zvládneme, postoupíme. Byli u toho tehdy třeba hráči jako Kořenovský, Neoral nebo Filip Drešr. Dokázali jsme to a byl to takový můj tajný sen a přání, abych Konici vrátil zpátky do přeboru. Což je soutěž, která Konici vyhovuje, po sportovní i ekonomické stránce.“
* Takže postup do krajského přeboru byl pro vás zatím takový trenérský vrchol?
„Určitě ano. Následně pak záchrana, abychom nespadli do I.B třídy, pak dvě vítězství v okresním poháru. Na domácím hřišti jsme tehdy porazili 3:0 tehdy krajské Kralice a o rok později Plumlov. V dalším finále jsme padli s Čechovicemi. S Olešnicí pak v Července 0:1, skončili jsme tedy druzí. Dvakrát jsme to vyhráli pod umělým osvětlením, byla u toho znělka z Ligy mistrů, nástup s malými kluky. Byla to paráda. Jsou to momenty, které už ve vás zůstanou.“
* Ale samotný zisk kraje hodnotíte nejvýš. Jak zpětně vidíte ten postup?
„Postup nebyl jednoduchý, pořád vás někdo honil, zápas v Maletíně byl třeba 0:0. Tam byla celá Olešnice. Došlo na faul a rozhodčí na nás ‚nic nevymýšlejte, bude konec‘. Jara Krása vzal míč a vstřelil šibenici. Takové okamžiky se vryjí do paměti. Dva roky jsme mohli v soutěži působit, kluci si to zkusili. Hrozilo nyní, že mohou padat tři, je to tam navíc bodově vyrovnané. Museli jsme tedy hrát až do konce. Nerad bych končil pádem. To by byl hořký konec.“
* Je za ty roky někdo, koho byste vyzdvihl?
„Jsem trenér, který má rád celý kolektiv, nikdy jsem extra nehodnotil. Ale po těch letech snad pár lidí vyzdvihnout můžu. Určitě mně Miloš Faistl pomohl, dělá šéftrenéra mládeže, je v Konici celý život, hodně tomu obětuje. Petr Tichý starší mi pak tehdy kývl na nabídku, šel pomoci jako asistent. Poděkování bych rád dal také Jesenci, umožnil trénovat u nich, když to u nás nešlo. Pro nás to byla velká pomoc. A nezapomínám ani na Víťu Hofmana a Milana Mohelníka, který vytáhl nahoru mládež a zejména dorost. A v neposlední řadě Peťa Kupka. Taky trenér, velice si rozumíme i lidsky, sedl mi a spolu s ním jsou super tréninky. Dále třeba Vojta Nehanský je se mnou od začátku jako vedoucí, je tam od začátku, neskutečná práce, velký dík za ni, a poděkování i panu Kučerovi. Dal mi šanci rozjet kariéru, i když tehdy překvapivě. Jsem mu za to moc vděčný.“
* Se kterými hráči se vám nejlépe pracovalo? Na jakou spolupráci budete vzpomínat?
„Kluků bylo nespočet. Pro mě, když jsem začínal trénovat kluky, s nimiž jsem hrál, to byli třeba hráči jako Rus, Kaprál, Bross. Pak další kluci jako Neoral, Filip Drešr, Kamený, Knoll nebo Blaha. Nezapomínám na Huňku a Nakládala: Huňka za 13 zápasů měl 10 nul. To byla bomba. A nesmím zapomenout z té generace ani na Tomáše Pěruška, který dojížděl 80 km na tréninky, to obrovský klobouk dolů. No a dobře se mi pracovalo také se současnou generací. Ať už to byli bratři Krásové, Širůček, Schön, David Pospíšil a tahle generace. Jako poděkování pro ně chystám velkou rozlučku na hřišti 27. června. Velké posezení na hřišti i s asistenty. Týden po sezóně závěrečná, v pátek s těmi kluky a trenéry, kteří se mnou tu dekádu prošli.“
